Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou, sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025 č. j. 3 Tdo 866/2025-909, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále též jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2025 č. j. 68 T 1/2025-799 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Byl mu vyměřen trest odnětí svobody v délce 12 let a trest propadnutí věci - ve výroku specifikovaných zbraní a střeliva. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku mu krajský soud dále uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Rozhodl též o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. 3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 6. 2025 č. j. 7 To 59/2025-840 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu. 4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu. 5. Trestná činnost pokusu vraždy, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že s cílem pomstít se poškozenému za to, že jej údajně připravil o pracovní pozici uklízeče čerpacích stanic Shell, číhal na poškozeného v podjezdu, a když se objevil, přiložil mu pistoli ke spánku a zmáčkl spoušť. Poškozený okamžitou obrannou reakcí stěžovatelovu ruku před výstřelem vychýlil tak, že nedošlo k jeho usmrcení, nýbrž střela vnikla do jeho hlavy tváří. Z místa dokázal uprchnout a nalézt lékařskou pomoc. Stěžovatel naproti tomu před soudy tvrdil, že zbraň na místo činu donesl poškozený, stěžovatel se mu ji jen pokusil ze strachu vzít a při tom došlo k náhodnému výstřelu. 6. Nedovolené ozbrojování pak spočívalo v přechovávání pistole, pušky a střeliva do nich bez zbrojního průkazu nebo licence. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel za prvé namítá nezákonnost pořízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Příkaz ze dne 12. 4. 2011, kterým byl odposlech nařízen (a totéž platí o obdobných příkazech vydaných ve věci), není odůvodněn dostatečně konkrétními skutečnostmi, když soud v podstatě jen zopakoval návrh státního zástupce a odcitoval právní předpisy. Nevysvětlil ani, proč nelze sledovaného cíle dosáhnout jinak či jen za podstatného ztížení. Dle nálezu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 přitom obecný soud nemůže rozhodnout o vině především na základě záznamu odposlechu telekomunikačního provozu, aniž by návrh na příkaz k odposlechu a záznamu byl soudem efektivně přezkoumán a ve spise byly zaznamenány všechny relevantní skutečnosti odůvodňující jeho vydání. Se stěžovatelovými námitkami v tomto směru se obecné soudy vypořádaly jen stroze. 8. Stěžovatel také není spokojen s tím, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům na doplnění znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a opakování rekonstrukce trestného činu za jeho přítomnosti. Ve zpracovaném znaleckém posudku se totiž znalec vyjádřil k mechanismu vzniku poranění tak, jak jej uvedl poškozený, neměl však prostor zpracovat posudek k verzi obhajoby, jakou stěžovatel uvedl v hlavním líčení. Obdobně rekonstrukce sice proběhla, avšak v době, kdy se stěžovatel ve věci ještě nechtěl vyjadřovat, a tedy se jí rozhodl neúčastnit. Poté, co již začal vypovídat, by se jí zúčastnit chtěl, a proto měla být opakována. Obviněným nelze přičítat k tíži, využijí-li v počátku trestního řízení svého práva a k věci nevypovídají. Argumentace odvolacího soudu, že další znalecké zkoumání by nemohlo vést k odlišným skutkovým závěrům, je nadto nepřijatelná, neboť předjímá výsledek stěžovatelem navrhovaného dokazování. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 11. Co se týče v ústavní stížnosti obsažených námitek týkajících se odposlechů, Ústavní soud se jimi nezabýval, neboť má za to, že je právní zástupkyně stěžovatele do ústavní stížnosti zahrnula omylem, pravděpodobně zkopírováním z nějaké jiné zpracovávané kauzy. Ve věci vydaný rozsudek a usnesení vrchního a Nejvyššího soudu na jakýkoliv výsledek odposlechů neodkazují. Jelikož stěžovatel počal být vyšetřován až po postřelení poškozeného v roce 2024, žádný odposlech v roce 2011 ve věci zjevně ani nařizován být nemohl. 12. Při posuzování námitky opomenutí provedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii, stížnost č. 48898/99, bod 29]. Za druhé pak i u řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08, (N 110/65 SbNU 491), str. 3 až 4]. Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018 ve věci Murtazaliyeva proti Rusku, stížnost č. 36658/05, body 143, 162 a 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013 ve věci Janyr proti České republice, stížnost č. 42937/08, body 81 a 82). Soudy mohou odmítnout provést důkaz, pokud skutečnost, k níž je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, či důkaz nemá dostatečnou vypovídací hodnotu ve vztahu k tvrzené skutečnosti anebo je-li nadbytečný, neboť tvrzená skutečnost již byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena (srov. usnesení ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 3512/19, bod 18). 13. V posuzované věci obecné soudy nedůvodnost stěžovatelových důkazních návrhů vysvětlily (viz bod 8 rozsudku krajského soudu, bod 25 usnesení Nejvyššího soudu). V prvé řadě poukázaly na to, že stěžovatel měl možnost svoji verzi událostí předložit dříve, aby mohla být vyhodnocena ve znaleckém posudku, a mohl se účastnit rekonstrukce, avšak odmítl to. Je jistě právem obviněného nevypovídat, a nevyužívat možnosti účasti na úkonech trestního řízení. Toto právo mu však nezakládá nárok požadovat, aby poté, co se rozhodne vypovídat a úkonů se účastnit, musela být dřívější část trestního řízení automaticky opakována. Pokud pak stěžovatel namítá nepřípustné předjímání výsledku jím navrhovaného dokazování, soudy toliko poukázaly na to, že stěžovatel se navrženými důkazy snaží prokázat, že jeho verze vzniku zranění poškozeného je technicky (myšleno z pohledu charakteru vzniklého zranění a skutečností ověřitelných rekonstrukcí na místě) možná, nicméně na celkových závěrech by to nemohlo nic změnit, neboť důkazní situace by s ohledem na další provedené důkazy celkově stále svědčila o stěžovatelově vině. Soudy v tomto směru měly k dispozici konkrétní zjištění, například že to byl stěžovatel, kdo zbraň použitého typu přechovával a (s ohledem na povýstřelové zplodiny na jeho ruce) kdo ji v okamžiku výstřelu držel (bod 36 rozsudku). Zjištěny byly též skutečnosti svědčící o motivu stěžovatele, jenž se mohl cítit zrazen tím, že poškozeného, který žil jako bezdomovec, u sebe občas nechával nezištně přespat, a ten, po stěžovatelově propuštění z místa uklízeče čerpacích stanic, byl vzápětí přijat na jeho místo (bod 37 tamtéž). 14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu