Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Kristýnou Ditmarovou, advokátkou, sídlem Palackého 592/19, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2025 č. j. 8 Tdo 865/2025-1280, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. března 2025 č. j. 55 To 343/2024-1202 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2024 č. j. 7 T 130/2022-1060, spojeným s návrhem na projednání věci mimo pořadí a návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele za jednání pod body 1) a-b, 2), 3) a 5) vinným z přečinů podvodů podle § 209 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku, a za jednání pod bodem 4) a-m vinným ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za ta uložil stěžovateli úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným v souhrnu částku 3 244 000 Kč; se zbytkem svých nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro jednání pod bodem 6), neboť nebylo prokázáno, že se stíhaný skutek stal. 2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ve veřejném zasedání zrušil rozsudek okresního soudu v bodech 2), 3), 4b), 4k) a 5) ve výroku o vině, jakož i celý výrok o trestu a o náhradě škody ve vztahu k jednomu poškozenému a při nezměněném výroku o vině v bodech 1a), 1b), 4a), 4c)-4i), 4l) a 4m) stěžovatele nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání čtyř let a zároveň nad stěžovatelem stanovil dohled. Dále stěžovateli uložil povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil; v ostatních výrocích zůstal rozsudek nezměněn. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby v bodech uvedených ve výroku, neboť nebylo prokázáno, že se stíhané skutky staly. Zproštění se týkalo jednoho poškozeného, který byl se svými nároky odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce krajský soud zamítl. 3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 5. Stěžovatel tvrdí, že se trestné činnosti nedopustil, protiprávnost jeho jednání nebyla prokázána, neztotožňuje se se závěry obecných soudů a má za to, že měl být obžaloby zproštěn. Je přesvědčen, že v řízení vyvstaly důvodné pochybnosti, pro které měla být aplikována zásada in dubio pro reo. K tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18 a ze dne 19. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 743/25 a je přesvědčen, že obecné soudy v pochybnostech rozhodovaly neobjektivně v jeho neprospěch, nepřihlédly k jeho námitkám nebo důkazy vyhodnotily nesprávně. Rozhodnutí jsou založena na jeho údajné nevěrohodnosti a nesprávném závěru, že nedisponoval prostředky k vrácení půjčených peněz. Takové závěry, založené na výpovědích nevěrohodných poškozených, považuje stěžovatel za nesprávné. Obecné soudy nerespektovaly znalecký posudek o pravosti podpisů poškozených na listinách stvrzujících vrácení peněz s tím, že podpisy jsou sice pravé, avšak částky byly upraveny. Uvedené závěry přejal nekriticky i Nejvyšší soud i bez ohledu na vlastní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 4 Tdo 1477/2017-69). Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že odmítl námitky, které posoudil coby obsahově stejné jako námitky uplatněné v odvolání. Podle stěžovatele se s těmito námitkami okresní ani krajský soud nevypořádaly, a proto nebyl důvod odmítnout dovolání. Nadále je přesvědčen, že v jeho věci byly opomenuty důkazy (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000), neboť například bez odůvodnění nevyslechly navrženého svědka ani řádně nevyhodnotily předložené nahrávky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 143/06). 6. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, a aby tak učinil přednostně mimo pořadí. 7. Stěžovatel doplnil své podání a s odkazem na zahájené exekuční řízení navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná. V části směřující proti zprošťujícím výrokům okresního soudu a krajského soudu je stěžovatel zjevně neoprávněným navrhovatelem. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž nemůže výrok vydaný ve prospěch stěžovatele porušovat jeho ústavně zaručené právo či svobodu (například nález ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 1998/24, bod 44). V části, v níž byl původně odsuzující rozsudek okresního soudu krajským soudem zrušen, není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které již bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. 9. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. 10. Okresní soud provedl podrobné dokazování a zjistil vzájemné vztahy mezi stěžovatelem, poškozenými a dalšími osobami, rovněž typ lidí, které se svými požadavky oslovil, okolnosti, jimiž odůvodňoval potřebu peněz, dobu, po kterou tak činil a způsob, jakým k transakcím došlo. Poškození se zbavili nemovitostí, případně se sami zadlužili s vidinou stěžovatelem slíbeného profitu a z téhož důvodu poskytli peníze i opakovaně. Okresní soud neuvěřil, že jde o spiknutí všech poškozených proti stěžovateli, kdy to měl být právě on, kdo peníze půjčoval, a místo jejich vrácení na něj podali trestní oznámení. Okresní soud posoudil jednání stěžovatele jako "vytloukání klínu klínem" a poukázal i na jeho obdobnou trestní minulost. Okresní soud ověřil, že stěžovatel nemá majetek, není samostatně výdělečně činný a pracuje brigádně ve společnosti svého syna, a z toho dovodil, že nedisponoval možností půjčené peníze vrátit. Doklady stvrzující vrácení peněz byly falešně dopisované, a to jak označením smluvních stran, tak zejména pokud jde o uvedené částky. Ani z předložených nahrávek okresní soud nedovodil jeho způsobilost peníze vracet; k naplnění znaků podvodu pak mimo jiné odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. 4 Tdo 5/2011 či ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 6 Tdo 283/2014). 11. Podle rozsudku krajského soudu byly závěry okresního soudu vztahující se k jednomu z poškozených nejasné či neúplné, a proto v tomto rozsahu stěžovatele obžaloby zprostil. Ve vztahu ke skutkům týkajícím se ostatních poškozených vyhodnotil závěry okresního soudu jako správné a úplné, vyloučil existenci pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu, neshledal tedy důvod pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Krajský soud sám provedl některé důkazy, provedení jiných pro nadbytečnost zamítl. Své závěry pak srozumitelně vysvětlil, přičemž se pečlivě věnoval jednotlivým poškozeným (body 27-30) a tvrzení stěžovatele o jejich nevěrohodnosti vyhodnotil jako účelové, neboť jejich výpovědi byly potvrzeny dalšími důkazy. Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč další důkazy - nahrávky (pořízené stěžovatelem) či (opětovné) výslechy svědků, neprovedl. Dílem s ohledem na částečné zproštění a dílem s ohledem na dobu, která uplynula od ukončení trestné činnosti (deset let), rozhodl krajský soud o uložení podmíněného trestu odnětí svobody. 12. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel v dovolání opakuje námitky uplatněné již dříve v předchozím řízení, přesto se Nejvyšší soud vypořádal s tvrzenou existencí důvodných pochybností ve vztahu k zásadě in dubio pro reo (zejména bod 13), naplněním subjektivní stránky trestného činu podvodu (bod 16) či opomenutím důkazů (bod 17). V rozhodnutích okresního ani krajského soudu však stěžovatelem tvrzená pochybení nezjistil. 13. Na základě uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně předkládá shodnou argumentaci, jako v obhajobě a v opravných prostředcích, jíž se obecné soudy dostatečně zabývaly a s níž se vypořádaly, a proto lze na jejich závěry odkázat. 14. K jednotlivým námitkám Ústavní soud pro doplnění uvádí, že v trestním řízení - které zásadně hodnotí jako celek - nebyly opomenuty žádné důkazy; důkazní návrhy dostatečně vypořádal okresní i krajský soud. Opomenutí důkazů by nastalo, kdyby jejich soud provedení bez adekvátního odůvodnění zamítl, návrh by zcela opomenul, nebo kdyby provedené důkazy v odůvodnění rozhodnutí nijak nezohlednil. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Obecné soudy se věcí důkladně zabývaly, postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Stěžovatel s jejich odůvodněním nesouhlasí, je ovšem zásadně na soudech, aby posoudily, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. Z pohledu Ústavního soudu je zejména podstatné, aby z rozhodnutí bylo patrno, proč určitý důkaz nebyl proveden. Tento požadavek byl splněn, a na napadená rozhodnutí tak postačí odkázat. 15. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla zasažena jeho základní práva. Jeho námitky byly dostatečně srozumitelně vypořádány. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, že jednání stěžovatele je trestným činem (čl. 39 Listiny). Obecné soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. 16. Nespokojenost stěžovatele se závěry obecných soudů nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku s jejich právními závěry, která však nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy). Tato práva poskytují účastníkům řízení záruku, že o jejich věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel, nezaručuje však, že jeho rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníků řízení. 17. Jak uvedl v ústavní stížnosti sám stěžovatel, pravidlo in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), stanoví, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného. Avšak toto pravidlo lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, které objektivní pozorovatel nemůže vyloučit - nepostačuje pochybnost, vnímaná subjektivně účastníkem řízení - nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci. 18. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 19. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť mu vyhověl fakticky tímto rozhodnutím. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu