Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 19. ledna 2026, č. j. 2 NZT 36/2025-41, vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. prosince 2025, č. j. 2 NZT 36/2025-28, a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. října 2025, č. j. VZV 16/2025-37, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státního zastupitelství s tím, že jimi byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodlo Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), že podle § 15 odst. 4 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád státního zastupitelství"), je k výkonu dozoru v trestní věci vedené proti stěžovateli příslušný státní zástupce vrchního státního zastupitelství. Z obsáhlé trestní věci, kterou dozorovalo vrchní státní zastupitelství, bylo trestní řízení o dílčích skutcích, kterých se měl dopustit stěžovatel, vyloučeno do nového řízení podle § 23 odst. 1 trestního řádu. Jelikož po vyloučení této části trestního řízení zanikla obligatorní příslušnost vrchního státního zastupitelství, bylo nutné podle § 15 odst. 4 jednacího řádu státního zastupitelství rozhodnout, zda bude tato příslušnost nadále trvat, nebo bude věc postoupena obecně příslušnému státnímu zastupitelství. Vrchní státní zastupitelství po předchozím souhlasu nejvyšší státní zástupkyně rozhodlo, že nadále příslušným bude vrchní státní zastupitelství. Jako důvod uvedlo pokročilou fázi vyšetřování. Byly již provedeny všechny úkony k jeho ukončení a zbývá pouze vyřešit otázku stěžovatelova zdravotního stavu. 3. Stěžovatel s tímto procesním postupem nesouhlasil a podal podnět k výkonu dohledu, který Nejvyšší státní zastupitelství shledalo napadeným vyrozuměním nedůvodný. Účelem dohledu není podle něj přezkum pravomocného rozhodnutí, jakým by byla stížnost. Jednací řád státního zastupitelství umožňuje zachovat příslušnost vrchního státního zastupitelství a nejde tedy o postup nezákonný. Hospodárnost takového postupu je podle vyrozumění zřejmá, neboť nový státní zástupce by se musel s věcí obšírně seznámit. Námitky ohledně podjatosti nejvyšší státní zástupkyně jí byly postoupeny k rozhodnutí. K tzv. systémové podjatosti celého Nejvyššího státního zastupitelství vyrozumění uvádí, že podnět žádné konkrétní riziko podjatosti neuvádí. Nejvyšší státní zastupitelství navíc nemůže být zastoupeno jiným orgánem. 4. Následně nejvyšší státní zástupkyně rozhodla napadeným usnesením, že není vyloučena z vykonávání úkonů v dané trestní věci. V pozici tehdejší vrchní státní zástupkyně nynější nejvyšší státní zástupkyně nijak do věci nezasahovala (formou pokynů či rozhodnutí). Nemá žádný blízký vztah k osobám vystupujícím v trestním řízení nebo k jeho předmětu. Vyjádření k předchozí ústavní stížnosti toliko v souladu s organizačním řádem parafovala, nicméně jej vytvořila jiná osoba. Takový úkon navíc neznamená vznik osobního vztahu, pro nějž by se měla z rozhodování v dané věci vyloučit. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že usnesení vrchního státního zastupitelství a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství jsou nepřezkoumatelná a oba orgány zjevně postupují v rozporu se zákonem. Vzhledem k procesnímu vývoji neexistuje žádný důvod pro pokračující výkon dozoru vrchním státním zastupitelstvím a věc měla být postoupena příslušnému obvodnímu státnímu zastupitelství. Jelikož se tak nestalo, došlo podle stěžovatele k porušení jeho základních práv. Důvody, které pro svůj postup vrchní státní zastupitelství uvedlo, nemohou podle stěžovatele obstát. Vzhledem k tomu, že v dané věci bude nyní prováděno obsáhlé znalecké zkoumání, nemůže obstát tvrzení o nehospodárnosti pro délku doby, v níž by nový státní zástupce musel věc nastudovat. K tomu stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení nerespektují předchozí kasační nálezy Ústavního soudu, podle nichž mají postupovat s největším urychlením. 6. K usnesení Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatel uvádí, že porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Souhlas s postupem vrchního státního zastupitelství totiž vyslovila nejvyšší státní zástupkyně, která byla ve stěžovatelově věci činná ještě v době svého působení na vrchním státním zastupitelství (byla nadřízená všem ostatním státním zástupcům a vyjadřovala se ke stěžovatelově ústavní stížnosti). Taková angažovanost jí podle stěžovatele vylučuje z rozhodování v dané věci (podle § 30 odst. 3 trestního řádu), což ostatně platí i pro všechny jí podřízené státní zástupce na Nejvyšším státním zastupitelství. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Jde-li o otázku přípustnosti ústavní stížnosti, podmíněnou zejména řádným vyčerpáním všech dostupných prostředků ochrany práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou v části napadající usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, kterým bylo rozhodnuto, že se nejvyšší státní zástupkyně nevylučuje z rozhodování ve stěžovatelově trestní věci. Podle ustálené judikatury je ústavní stížnost nepřípustná proti stejnému druhu usnesení, kterým je rozhodováno o možné podjatosti soudce (viz stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. Pl.ÚS-st. 58/23). Ústavní soud neshledal důvod, aby se závěry uvedené judikatury nevztahovaly rovněž na napadené usnesení. 9. K obdobnému závěru by bylo možné dospět i ve vztahu ke zbývajícím dvěma napadeným rozhodnutím, a to vzhledem k obsahu stěžovatelem podaného podnětu k výkonu dohledu. V podstatné části podnětu stěžovatel namítá, že Nejvyšší státní zastupitelství je "systémově" podjaté a není tedy způsobilé ve věci řádně rozhodnout. To však činí stěžovatelovo podání přinejmenším zmatečným. Stěžovatel se jím domáhá vydání rozhodnutí po orgánu veřejné moci, který se zároveň snaží přesvědčit o tom, že nemá pravomoc takové rozhodnutí vydat, aniž by navrhoval jakýkoliv jiný procesní postup, který by podle něj byl v souladu s právem. Ústavní soud nepovažuje za důležité uvažovat nad motivem takové procesní strategie, bylo by však zcela na místě považovat postup stěžovatele jako odporující požadavku řádného vyčerpání opravných prostředků. Jelikož však Nejvyšší státní zastupitelství na stěžovatelův podnět řádně reagovalo a poskytlo mu vyšší úroveň ochrany jeho práv, považuje Ústavní soud za možné přistoupit k obsahovému přezkumu tohoto napadeného rozhodnutí. Ačkoliv se ani tímto rozhodnutím trestní řízení nekončí, připustil Ústavní soud již v minulosti věcný přezkum postupu státního zastupitelství, kterým došlo k rozhodování o příslušnosti jeho jednotlivých orgánů (viz např. usnesení ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 2312/23, nebo usnesení ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 3404/23). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Těžištěm stěžovatelových námitek je tvrzení o porušení pravidel pro určení příslušnosti dozorového státního zastupitelství v jeho trestní věci. Tomu Ústavní soud nemohl přisvědčit především proto, že ústavní pořádek negarantuje jednotlivci právo na "zákonného státního zástupce". Ústavní garance spravedlivého procesu se týkají činnosti a osob soudců (srov. čl. 36 až 38 Listiny). Vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně příslušnosti státního zastupitelství, nýbrž bylo rozhodnuto o jejím "trvání", platí i zde výše uvedený závěr o přezkumu takového postupu Ústavním soudem až na úplném konci trestního řízení (viz bod 8 tohoto usnesení). 12. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že v postupu vrchního státního zastupitelství neshledal žádnou svévoli. Podle druhé věty § 15 odst. 4 jednacího řádu státního zastupitelství platí, že "dojde-li k vyloučení věci ze společného řízení a u takové věci dále není příslušnost vrchního státního zastupitelství dána podle odstavce 1, 2 nebo 3, může vrchní státní zastupitelství s předchozím souhlasem nejvyššího státního zástupce rozhodnout o tom, že je příslušné k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení i v této věci, jinak je povinno věc neprodleně postoupit věcně a místně příslušnému státnímu zastupitelství". Trvání příslušnosti vrchního státního zastupitelství je tedy postupem, který právní předpisy předvídají. Ani důvody, o které napadená rozhodnutí tento postup opírají, žádnému předpisu neodporují a jsou podle Ústavního soudu logické. Uvedené ustanovení dává orgánům státního zastupitelství poměrně širokou míru uvážení, zda tohoto postupu využijí či nikoliv, což musí respektovat i Ústavní soud. Taková diskrece není v rozporu s žádným ústavním principem, což samo o sobě znovu odráží rozdílné principy fungování orgánů soudní moci a orgánů státního zastupitelství. Skutečnost, že stěžovateli se tyto důvody nezdají "dostatečně logické", je v tomto směru nerozhodná. 13. Navíc platí, že do přípravné fáze trestního řízení může Ústavní soud zasáhnout pouze v případech závažných pochybení, zasahujících zároveň nenapravitelně do základních práv a svobod dotčených osob (např. vazbou nebo domovní prohlídkou). Stěžovatel se však žádného konkrétního (a tím méně závažného či nenapravitelného) zásahu do svých ústavních práv nedovolává. Jeho námitky zůstávají omezené na obecný apel k dodržování právních předpisů, což však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. 14. Odmítnout bylo nutné rovněž námitku, že napadená rozhodnutí nerespektují závaznost nálezů Ústavního soudu. Jak je z odůvodnění napadeného vyrozumění zřejmé, bylo si Nejvyšší státní zastupitelství závěrů obou nálezů vědomo a postupovalo s nimi v souladu (viz str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí). 15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části brojící proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství jde o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu