Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Žákem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 3125/11, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2025, č. j. 11 Tdo 931/2025-1677, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2025, č. j. 10 To 43/2025-1633, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. prosince 2024, č. j. 2 T 88/2020-1582, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 a 4 písm. c) trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako nájemce hotelu věděl, že v období mezi 1. 9. 2010 a 21. 9. 2016 byl v elektrorozvodně hotelu proveden zásah do měřící soustavy, v jehož důsledku docházelo k nesprávnému měření odběru elektřiny. Tím byla poškozené společnosti způsobena škoda ve výši 3 458 208,97 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě listinné dokumentace poškozené společnosti, výpovědí svědků, videozáznamů prováděných kontrol rozvodu elektřiny a několika znaleckých posudků. Stěžovatelova neustále se vyvíjející obhajoba byla všemi provedenými důkazy vyvrácena. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zrušil výrok o trestu a sám nově napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Skutkový stav byl podle krajského soudu dostatečně prokázán a nebylo tedy namístě vyhovět dalším důkazním návrhům obhajoby. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že závěr o jeho vině je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. byl učiněn na základě tzv. souhrnných skutkových zjištění. Skutkový závěr, že neoprávněný odběr energie trval od 1. 9. 2010, není opřen o žádný konkrétní důkaz. Soudy se sice odvolávají na znalecký posudek, v něm však znalec výslovně vyloučil možnost určit přesné datum počátku neoprávněného odběru. Určení tohoto okamžiku je podle stěžovatele podstatné pro stanovení právní kvalifikace jeho jednání a výši způsobené škody. Dále stěžovatel doplňuje, že o chybném zapojení elektřiny neměl žádné povědomí. Domáhá se anonymizace rozhodnutí Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř bezezbytku opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině obžalovaného. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno. 10. Namítá-li stěžovatel, že datum počátku neoprávněného odběru elektrické energie (1. 9. 2010) není určeno žádným "konkrétním" důkazem, nýbrž jde o "souhrnné skutkové zjištění", není zřejmé, co takovou námitkou stěžovatel přesně míní. Soudy mohou ke skutkovým závěrům dospět na základě souhrnu (řetězce) nepřímých důkazů, neboť v českém trestním řízení není pro odsouzení podmínka existence jednoho přímého usvědčujícího důkazu. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu (body 16 až 18 napadeného usnesení), že soudy provedly důkladnou analýzu provedených důkazů (včetně vypořádání námitek obhajoby) a důvodně dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Na jejich obsáhlé hodnotící úvahy lze odkázat. Jde-li o konkrétní datum odběru energie, jak okresní soud (body 34 a násl. rozsudku), tak krajský soud (body 12 a 13 rozsudku) dospěly k závěru, že k neoprávněnému odběru došlo ještě přede dnem uvedeným v odsuzujícím rozsudku, avšak s ohledem na znění obžaloby a zásadu zákazu reformatio in peius je třeba datum stanovit příznivěji pro stěžovatele. Žádné pochybení v tomto směru tedy Ústavní soud nezjistil. Výhrady nelze mít ani ke způsobu, jakým soudy určily výši způsobené škody, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu (viz zejména bod 14 rozsudku krajského soudu). 11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jde-li o návrh na anonymizaci rozhodnutí, tu Ústavní soud provádí v trestních věcech zásadně vždy. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu