Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Filipa Petráše, advokáta, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, a 2. M. K., zastoupeného prvním stěžovatelem, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. prosince 2025 č. j. 2 NZT 19/2022-84, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 12. srpna 2025 č. j. 3 VZV 1/2022-1946 a opatření Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Brno ze dne 29. listopadu 2024 č. j. NCOZ-5906-3217/TČ-2021-417604-F, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně (dále jen "vrchní státní zastupitelství") a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Brno (dále jen "policejní orgán") z důvodu tvrzeného porušení čl. 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin plyne, že první stěžovatel byl ustanoven jako jeden ze čtyř společných zmocněnců skupiny cca 1300 poškozených - včetně druhého stěžovatele - v trestním řízení vedeném pro zločin podvodu. Tato trestná činnost, mající povahu tzv. pyramidy, byla páchána především na osobách vyššího věku. Městský soud v Brně usneseními ze dne 29. 8. 2022 a 19. 10. 2022 rozhodl, že poškození mohou svá práva uplatňovat pouze prostřednictvím jednoho z určených společných zmocněnců. První stěžovatel tak zastupuje přibližně 400 poškozených, z nichž byl 146 osobám přiznán status zvlášť zranitelné oběti. Od 129 z nich vybral první stěžovatel zálohy ve výši 5 000 Kč (tedy celkem částku 645 000 Kč), které jim přinejmenším do doby rozhodování shora uvedených orgánů činných v trestním řízení nevrátil, neboť - podle vlastních slov - o jejich postavení coby zvlášť zranitelných obětí nebylo rozhodnuto formou rozhodnutí, nýbrž formou pouhého vyrozumění, pročež nemají stoprocentní jistotu, že budou vedeny jako zvlášť zranitelné oběti až do konce řízení. 3. První stěžovatel podal dne 1. 8. 2024 k policejnímu orgánu návrh na poskytnutí zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů zmocněnce poškozených ve výši 27 028 980 Kč. 4. Policejní orgán přiznal usnesením ze dne 11. 9. 2024 prvnímu stěžovateli zálohu ve výši 100 000 Kč. Ztotožnil se s ním v tom, že mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby by měla činit 1 200 Kč [§ 10 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 4 a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Nesouhlasil však s tím, že takto určená odměna by měla být u každého úkonu právní služby vynásobena 146, tj. počtem zastupovaných zvlášť zranitelných obětí - zatímco např. u převzetí a přípravy zastoupení lze mít za to, že tento úkon byl proveden 146krát, např. u účasti na výslechu svědka či obviněného nikoli. Policejní orgán proto dospěl k závěru, že první stěžovatel provedl 387 úkonů právní služby spojených s náhradou hotových výdajů (převzetí a příprava zastoupení 146 poškozených; žádosti o přiznání postavení zvlášť zranitelné oběti u 146 poškozených, jimž bylo toto postavení přiznáno; dvě žádosti o přezkum postupu policejního orgánu; jedna účast na společné schůzi; 92 započatých dvouhodin na výsleších svědků a obviněných). Zohlednil také, že první stěžovatel vybral od dotčených poškozených zálohy v celkové výši 645 000 Kč. S ohledem na to proto považoval za prozatímní délce a složitosti trestního řízení přiměřené poskytnutí zálohy ve výši 100 000 Kč. 5. Vrchní státní zastupitelství toto usnesení zrušilo pro nezákonnost kvůli tomu, že - stručně řečeno - policejní orgán neměl rozhodovat formou usnesení, nýbrž opatření. 6. Policejní orgán proto napadeným opatřením přiznal prvnímu stěžovateli zálohu ve výši 100 000 Kč, a to z prakticky totožných důvodů jako předtím. 7. Vrchní státní zastupitelství rozhodlo napadeným vyrozuměním o žádosti prvního stěžovatele o přezkum postupu policejního orgánu tak, že není opodstatněná. Po zevrubné analýze judikatury Ústavního soudu konstatovalo, že je vždy nutno zkoumat účelnost a přiměřenost nákladů vzniklých činností zmocněnce. Taktéž poukázalo na nekoncepčnost současné právní úpravy, a to zejm. po novelizaci advokátního tarifu vyhláškou č. 406/2021 Sb. V této souvislosti poukázalo především na mimořádnou disproporci mezi mimosmluvní odměnou, kterou může požadovat za účast na výslechu svědků nebo obviněných obhájce, a odměnou, kterou za tentýž úkon požaduje první stěžovatel coby zmocněnec poškozených (přibližně 56násobek odměny obhájce). Prvním stěžovatelem požadovaná záloha hrubě neodpovídá obsahu a složitosti poskytnutých právních služeb, zejména přihlédne-li se k tomu, že při drtivé většině těchto úkonů nevyvstala žádná individuální odlišnost právních služeb ve vztahu k jednotlivým poškozeným a nebyla zvýšena ani jejich náročnost či rozsah. Podle vrchního státního zastupitelství proto bylo nutno analogicky vycházet z § 10 odst. 2 a 3 advokátního tarifu, vztahujícího se k určení výše mimosmluvní odměny obhájce. Mechanický výklad a aplikace advokátního tarifu, jaký požaduje první stěžovatel, by totiž vedl k zjevně nespravedlivému, nelegitimnímu a nelogickému uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Návrhu prvního stěžovatele proto nelze vyhovět. 8. Nejvyšší státní zastupitelství rozhodlo napadeným vyrozuměním tak, že podnět prvního stěžovatele k výkonu dohledu není opodstatněný a nelze mu vyhovět. Především zdůraznilo, že poskytnutí zálohy nelze směšovat s konečnou odměnou zmocněnce za poskytování právních služeb. Zatímco po skončení právního zastupování je příslušný orgán povinen rozhodnout o odměně za poskytnuté právní služby, zálohu poskytnout může, jsou-li pro to splněny podmínky [§ 151 odst. 3 ve spojení s odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Pro rozhodování o poskytnutí zálohy proto není bez dalšího podstatné, jakým způsobem by ta která strana vypočítávala výši konečné náhrady za právní zastoupení nebo kolikrát by uvedený úkon v takovém případě účtovala (to má být řešeno až v rámci rozhodování o konečné odměně zmocněnce), nýbrž pouze kritérium potřebnosti a přiměřenosti poskytnutí zálohy. Tato kritéria přitom byla dostatečně zohledněna policejním orgánem i vrchním státním zastupitelstvím, pročež jejich rozhodnutí nelze považovat za svévolná. O poskytnutí zálohy je navíc možno žádat opakovaně a orgánům činným v trestním řízení nic nebrání v tom, aby s ohledem na plynutí času zvážily důvodnost a příp. výši další zálohy. II. Argumentace stěžovatelů 9. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím policejního orgánu a státních zastupitelství, neboť je považují za projev libovůle a mají za to, že jsou v rozporu s jejich základními právy. První stěžovatel rozporuje způsob výpočtu odměny za jeden úkon právní služby, resp. způsob, jakým orgány činné v trestním řízení určily, kolik úkonů právní služby provedl. Má za to, že poskytnutá záloha je zcela nepřiměřená, neboť představuje méně než 0,5 % z požadované částky. Má za to, že napadená rozhodnutí jsou svévolná, nepřezkoumatelná, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezohledňují úmyslný charakter trestné činnosti a cílené zaměření podezřelých na osoby vyššího věku a nezohledňují, že ve věci spíš byly dány důvody pro mimořádné zvýšení odměny zmocněnce poškozených, nikoli pro její snížení. Taktéž namítá porušení své svobody podnikání a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. Patrně jménem druhého stěžovatele je namítáno také porušení práv zvlášť zranitelných obětí a zákazu diskriminace z důvodu věku, zdravotního stavu a sociálního postavení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastní trestního řízení, v rámci něhož byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé splňují také podmínky právního zastoupení plynoucí z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a to i s ohledem na to, že advokát nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen dalším advokátem [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Otázka přípustnosti ústavní stížnosti nicméně vyžaduje podrobnější rozbor. 11. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv je její subsidiarita. Tato zásada se po stránce formální projevuje zejména v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Současně se projevuje v požadavku na to, aby byla dotčená věc pravomocně skončena a aby případnou protiústavnost již nebylo možné napravit jiným způsobem než podáním ústavní stížnosti [viz např. usnesení ze dne 7. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 643/25; usnesení ze dne 4. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 1470/24; nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Z toho důvodu Ústavní soud typicky odmítá ústavní stížnosti podané proti dílčím (procesním) rozhodnutím pro nepřípustnost. 12. Princip subsidiarity ústavní stížnosti se po stránce materiální projevuje v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, nebyly-li příslušné orgány moci veřejné s to protiústavní stav napravit, ač k tomu měly příležitost. To ovšem stojí na předpokladu, že stěžovatel v řízení před těmito orgány uplatnil - a to alespoň ve své podstatě - námitky týkající se tvrzeného porušení svých základních práv a tím jim poskytl možnost tento stav napravit (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 2997/23, body 24 až 28). Pokud tak neučiní a námitky tykající se porušení svých základních práv poprvé uplatní např. až v řízení před Ústavním soudem, půjde znovu o nepřípustný návrh. 13. U druhého stěžovatele nebyl naplněn ani jeden z aspektů subsidiarity ústavní stížnosti. Tento stěžovatel sám nečerpal žádné procesní prostředky k ochraně svého práva. Argumenty o porušení jeho základních práv se navíc poprvé objevily až v ústavní stížnosti, aniž by příslušné orgány dostaly v jakékoliv chvíli možnost vyjádřit se k nim. Ostatně první stěžovatel (advokát zastupující v trestním řízení a potažmo i v řízení před Ústavním soudem mj. i druhého stěžovatele) odůvodňuje podání ústavní stížnosti i jménem druhého stěžovatele pouze tím, že tak činí "pro jistotu", ač doposud namítal v řízení před orgány činnými v trestním řízení pouze porušení svých práv. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k druhému stěžovateli nepřípustným návrhem ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Není tak nutné řešit, zda jde vůbec o osobu k podání návrhu oprávněnou (srov. nález ze dne 9. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2615/23, bod 36). Jde totiž primárně o právo zmocněnce na zálohu a nikoliv přímo právo zvlášť zranitelné oběti. 14. Jde-li o prvního stěžovatele, Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že ústavní stížnosti proti dílčím (procesním) rozhodnutím nejsou přípustné. Napadená rozhodnutí však takovými dílčími rozhodnutími jsou. První stěžovatel coby advokát v řízení před orgány činnými v trestním řízení požadoval toliko zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů zmocněnce poškozených, přičemž o konečné výši jeho odměny za poskytnuté právní služby zatím nebylo rozhodnuto. V odborné literatuře je v této souvislosti navíc poukazováno na to, že "přiznaná výše zálohy nemá z hlediska pozdějšího rozhodování o přiznání odměny a náhradě hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 věty první nebo rozhodování podle § 152 odst. 1 písm. b) žádnou závaznost, a tedy nedochází ke zkrácení práva obviněného namítat nesprávnost určení výše odměny a náhrady hotových výdajů přiznaných ustanovenému obhájci" (Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1819). Bez významu také není skutečnost, že zálohu podle § 151 odst. 3 a 6 trestního řádu lze v rámci probíhajícího trestního řízení přiznat i opakovaně, je-li to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody. Na to prvního stěžovatele ostatně výslovně upozornilo Nejvyšší státní zastupitelství. 15. Přestože zde mohou vznikat pochybnosti vůbec o přípustnosti dané ústavní stížnosti z hlediska požadavků subsidiarity, Ústavní soud posoudil stížnost prvního stěžovatele jako přípustnou a přistoupil k posouzení její opodstatněnosti (podobně jako v usnesení ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4137/19, ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 511/24, ze dne 20. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 3201/24). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 16. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. 17. K otázce nákladů řízení, resp. odměn za právní zastoupení se Ústavní soud navíc dlouhodobě staví velmi rezervovaně (srov. též stanovisko ze dne 5. 3. 2025, Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). V nyní posuzované věci navíc nejde o odepření plateb samotných, resp. zpochybňování jejich výše, ale o neposkytnutí zálohy, na kterou není (dle podústavní úpravy) právní nárok. 18. Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně může být neposkytnutí zálohy zásahem do ústavně zaručených práv zmocněnce, zejména práva na podnikání podle čl. 26 Listiny (srov. např. usnesení ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4137/19, bod 7, ze dne 20. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 3201/24, bod 29), pokud by nepřiznání zálohy podle § 151 odst. 3 a 6 trestního řádu mělo rdousící efekt a stěžovateli fakticky znemožnilo výkon advokacie. To však stěžovatel netvrdí, ani nedokládá, a neplyne to ani z obsahu spisu. Stěžovatel totiž kromě zálohy ve výši 100 000 Kč, která mu byla poskytnuta orgány činnými v trestním řízení, vybral od svých klientů (poškozených) zálohy v celkové výši 645 000 Kč. Tyto zálohy svým klientům přinejmenším do doby rozhodování orgánů činných v trestním řízení nevrátil, neboť - podle vlastních slov - nemá stoprocentní jistotu, že jeho klienti budou vedeni jako zvlášť zranitelné oběti až do konce řízení. Prima facie se proto nezdá, že by stěžovateli bylo v této chvíli z finančních důvodu fakticky znemožněno pokračovat ve výkonu advokacie. 19. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost prvního stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost druhého stěžovatele jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu