Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2026 č. j. 10 To 21/2026-632 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. prosince 2025 č. j. 2 T 143/2022-622, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ z důvodu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím trestních soudů, jimiž došlo k přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný, resp. k nařízení výkonu trestu. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v posledních letech opakovaně odsouzen za různé trestné činy. Pokaždé - s jednou výjimkou - mu byl uložen "pouze" podmíněný trest odnětí svobody. Zaprvé, rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 118/2020 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 42 měsíců, trest propadnutí věci (střelné zbraně a nábojů) a zákaz činnosti (držení, nošení a používání střelných zbraní). Zadruhé, Okresním soudem Praha-východ sp. zn. 2 T 133/2022 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest a trest zákazu činnosti. Stěžovatel trest vykonal a toto odsouzení bylo v době rozhodování soudů již zahlazeno. Zatřetí, stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 2 T 143/2022 za spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Soud zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Příbrami a stěžovateli uložil souhrnný trest, v rámci něhož přistoupil pouze k prodloužení původně uložené zkušební doby. Stěžovateli tak byl místo původního trestu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání 60 měsíců za současného vyslovení dohledu, trest propadnutí věci (střelné zbraně a nábojů), zákaz činnosti (držení, nošení a používání střelných zbraní) a povinnost nahradit způsobenou škodu. Začtvrté, stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 101/2024 za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce 10 měsíců s odkladem na zkušební dobu v délce 30 měsíců za současného vyslovení dohledu, jakož i trest zákazu činnosti (řízení vozidel). Tohoto trestného činu se dopustil, ve stručnosti, tím, že řídil pod vlivem alkoholu (cca 2 promile alkoholu). Zapáté, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 9 T 53/2025 shledán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a zákaz činnosti. Tohoto trestného činu se dopustil, ve stručnosti, tím, že pod vlivem alkoholu (cca 0,6 promile) řídil motocykl, přičemž neuposlechl výzvy k zastavení a před hlídkou městské policie ujížděl do doby, než se dostal do slepé ulice. Většinu shora uvedených trestných činů stěžovatel spáchal ve zkušební době. 4. Napadeným usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil a vykoná trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Okresní soud tudíž rozhodl o přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody ve vztahu ke třetímu odsouzení stěžovatele. Poukázal na to, že stěžovatel se dopouštěl různorodé trestné činnosti ve zkušební době, ačkoli mu byla s ohledem na jeho osobní situaci opakovaně poskytnuta možnost přehodnotit svůj postoj a naplnit své sliby o vedení řádného života. Okresní soud na jedné straně zohlednil, že stěžovatel zejména po nařízení tříměsíčního nepodmíněného trestu odnětí svobody podnikl určité pozitivní kroky (mj. začal řešit svou tvrzenou závislost na alkoholu, s pomocí rodiny se snaží hradit škodu způsobenou předchozími trestnými činy a - dokud byl na svobodě - pracoval a zapojoval se do péče o své malé dítě). Na straně druhé však okresní soud poukázal na to, že uložení shora uvedených trestů ani podrobení se dohledu probačního úředníka u stěžovatele zjevně nevedlo ke kýženému výsledku a neodradilo ho od páchání další trestné činnosti či nadměrné konzumace alkoholu. Samotný fakt, že stěžovatel se podílel na péči o své nezletilé dítě a snažil se hradit způsobenou škodu, nic nemění na tom, že se ze shora uvedených důvodů ve zkušební době neosvědčil. 5. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud se plně ztotožnil se závěrem, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život. Zdůraznil, že zatímco méně závažné delikty nebo nedbalostní trestné činy by bez dalšího nemusely být důvodem pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody, páchání opakované úmyslné trestné činnosti ve zkušební době tímto důvodem je. Pominout nelze ani to, že přeměněný podmíněný trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen za velmi závažnou trestnou činnosti, přičemž již při ukládání tohoto trestu projevil soud značnou benevolenci, když nepřistoupil k uložení nepodmíněného trestu, nýbrž pouze k prodloužení zkušební doby na maximální zákonem stanovenou délku. Stěžovatel se sice dohledu probačního úředníka podroboval, avšak tato skutečnost u něj neměla vliv na další páchání trestné činnosti. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel s odkazem na nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (N 142/95 SbNU 230) uvádí, že napadená rozhodnutí o přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody jsou protiústavní. Má za to, že skutkové okolnosti v jeho i v odkazované věci jsou podobné. Tvrdí, že i on se dopustil shora uvedených trestných činů v poměrně mladém věku, tyto trestné činy měly nízkou společenskou škodlivost a došlo u něj k tzv. řetězení podmíněných odsouzení pouze kvůli tomu, že byl závislý na alkoholu. Stěžovatel si v současnosti uvědomuje problematičnost svého vztahu k alkoholu, škodlivost svého předchozího jednání i nutnost změny přístupu. Má teď malé dítě, o které pečoval, dokud byl na svobodě. Snaží se také splácet škodu způsobenou trestnými činy i jiné dluhy. Má za to, že by postačovalo, pokud by mu byly trestními soudy uloženy (blíže neurčené) dodatečné povinnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 2. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozhodnutí trestních soudů o přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody. 3. Úvodem je vhodné připomenout, že podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku může soud rozhodnout o nařízení výkonu trestu, pokud odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život nebo nevyhověl uloženým podmínkám; výjimečně může vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i pokud byla zavdána příčina k nařízení výkonu trestu, a odsouzenému uložit dodatečné podmínky vymezené v tomto ustanovení. Vedením řádného života lze v obecné rovině rozumět především dodržování právního řádu, plnění povinností vůči státu a společnosti a nezneužívání svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 4 Tz 53/2010). Povinnost vedení řádného života - a v rámci toho konkrétněji dodržování právního řádu - ve zkušební době primárně předpokládá, že odsouzený nebude páchat další trestné činy (ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 950, marg. 4). Současně zahrnuje i povinnost nepáchat ve zkušební době přestupky, a to především přestupky závažnější, byť jde o tu zcela nejnižší intenzitu, s jakou lze podmínku vedení řádného života porušit (srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2193/23 nebo usnesení ze dne 29. 1. 2026 sp. zn. III. ÚS 3013/25, bod 17; obdobně srov. ŠČERBA, F. Trestní zákoník, s. 950, marg. 5). 4. Posouzení splnění podmínek k přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody (resp. k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) je obecně doménou trestních soudů. Zásah Ústavního soudu je namístě pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií. Takové vybočení by nastalo zejména tehdy, pokud by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační svévole (nález ze dne 22. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 2932/24, bod 25). K takové situaci nicméně ve věci stěžovatele nedošlo. 5. Je zřejmé, že stěžovatel se v pětileté zkušební době, která mu byla rozsudkem okresního soudu sp. zn. 2 T 143/2022 stanovena v rámci ukládání souhrnného trestu za zločin těžkého ublížení na zdraví a tři přečiny majetkové povahy, dopustil dalších dvou úmyslných trestných činů. Tuto skutečnost stěžovatel ostatně nijak nerozporuje. Ze shora uvedeného přitom plyne, že spáchání dalších trestných činů ve zkušební době je typickým příkladem porušení povinnosti vést ve zkušební době řádný život a potažmo typickým důvodem pro nařízení výkonu podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody. Pokud trestní soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že stěžovatel nevedl řádný život, čímž zavdal důvody k nařízení výkonu trestu, nelze jejich závěry považovat za svévolné. 6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti v podstatě dovolává jenom toho, aby v jeho věci byly shledány zvláštní okolnosti případu ve smyslu věty druhé § 83 odst. 1 trestního zákoníku, na základě kterých může soud výjimečně ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 4022/18, neboť je přesvědčen, že byl vydán ve skutkově srovnatelné věci. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje. 7. Předně je nutno podotknout, že ratio decidendi nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18 spočívalo ve snaze o nalezení ústavně konformního výkladu § 83 odst. 1 trestního zákoníku za situace, kdy tehdejší právní úprava neumožňovala zohlednit tresty (nezřídka sérii podmíněných trestů odnětí svobody), které byly odsouzenému uloženy za jinou trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, což v některých případech vedlo k excesivní kumulaci trestů (v případě podmíněných trestů odnětí svobody k jejich řetězovému přeměňování na tresty nepodmíněné). Ratio tohoto nálezu naopak nespočívalo a ani nemohlo spočívat v metaprávních úvahách, kdy dochází k jasnému společenskému odsouzení trestněprávního jednání odsouzeného, jak se snaží prezentovat stěžovatel - tyto úvahy pouze dokreslovaly a podporovaly právní závěry, na nichž citovaný nález stál. Pokud proto stěžovatel uvádí, že skutečné společenské odsouzení a důsledky vlastního chování pocítil až ve chvíli, kdy mu byl za poslední (v pořadí pátý) trestný čin uložen tříměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody, nejde o skutečnost, jež by mohla mít bez dalšího dopad na posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí. Jinými slovy, skutečnost, že stěžovatel si uvědomil závažnost svého jednání až ve chvíli, kdy mu byl uložen - ač pouze krátký - nepodmíněný trest odnětí svobody, nemůže založit protiústavnost napadených rozhodnutí. 8. Podstatnější však je, že ve stěžovatelově věci nebyly dány - a jak bude vysvětleno níže, již ani nemohly být dány - důvody pro aplikaci nosných závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18. Zákonodárce totiž na odbornou kritiku i kritiku tehdejší právní úpravy ze strany Ústavního soudu zareagoval novelizačním zákonem č. 333/2020 Sb. Tímto zákonem bylo s účinností ke dni 1. 10. 2020 do trestního zákoníku nově vloženo ustanovení umožňující přihlédnout při ukládání trestu - není-li ukládán trest souhrnný nebo společný trest za pokračování v trestném činu - taktéž k druhu a výměře jiných, dosud nevykonaných trestů, a to tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě odsouzeného nebyl v souhrnu uložen excesivní a nepřiměřený trest (srov. § 83 odst. 4 trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020). Touto novelizací trestního zákoníku tak byl odstraněn kritizovaný nedostatek právní úpravy, jenž vedl k vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18. 9. Trestní soudy navíc ve stěžovatelově věci vždy řádně přihlédly k dříve uloženým trestům. 10. Zaprvé, okresní soud rozsudkem sp. zn. 2 T 143/2022 (tj. rozsudkem, u něhož byl nakonec napadenými rozhodnutími nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) zrušil výrok o trestu z předchozího rozsudku Okresního soudu v Příbrami a stěžovateli za spáchané trestné činy - jedno těžké ublížení na zdraví a tři majetkové trestné činy - uložil souhrnný trest. Při ukládání tohoto souhrnného trestu přistoupil jenom k prodloužení zkušební doby ze 42 (tři a půl roku) na 60 měsíců (pět let) a ve zbytku původní trest ponechal nezměněn. Okresní soud měl totiž za to, že s ohledem na osobnost stěžovatele a jeho osobní poměry by nebylo přiměřené, kdyby přistoupil k uložení přísnějšího trestu. Podle Ústavního soudu je tudíž zřejmé, že trestní soudy již v této rané fázi zohledňovaly předchozí tresty a pečlivě vážily, jak přísný postih stěžovatele se v dané chvíli jevil jako obhajitelný a přiměřený okolnostem věci. 11. Zadruhé, ani v pozdějších fázích u stěžovatele nedošlo k excesivní kumulaci trestů, a to zejména z toho důvodu, že trestní soudy při svém rozhodování splnily svou nově zakotvenou povinnost přihlédnout k dříve uloženým, avšak dosud nevykonaným trestům ve smyslu § 83 odst. 4 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020. Nejlépe to lze ilustrovat na posledním - celkově pátém - rozsudku Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 9 T 53/2025, jímž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a jímž mu byl uložen tříměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody. Tento soud v bodě 7 in fine uvedl, že při rozhodování o druhu a výměře trestu "vzal dále do úvahy, že obžalovanému (stěžovateli - pozn.) reálně hrozí nařízení výkonu dosud podmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří let z rozsudku Okresního soudu Praha-východ, i v trvání 10 měsíců z rozsudku Okresního soudu Praha-západ. Soud tak vyměřil trest u samé dolní hranice zákonné trestní sazby v trvání 3 měsíců". Na to navázal Krajský soud v Praze jakožto soud odvolací, jenž v této souvislosti poznamenal, že nebýt mj. předpokládaného nařízení výkonu některého z dříve uložených podmíněných trestů odnětí svobody, "bylo by namístě ukládat obžalovanému (stěžovateli - pozn.) již trest okolo poloviny zákonné trestní sazby." Je tak zřejmé, že pokud by stěžovateli nehrozila přeměna některého z dříve uložených podmíněných trestů odnětí svobody, soudy by přistoupily k uložení mnohem citelnějšího trestu. Za současného stavu tak lze shrnout, že navzdory "kumulaci" uložených trestů bude stěžovatel v celkovém souhrnu povinen vykonat trest odnětí svobody v délce tři a čtvrt roku (3 + 36 měsíců), a to ve výsledku za trestné činy těžkého ublížení na zdraví (první odsouzení), podvodu, úvěrového podvodu a krádeže (třetí odsouzení) a maření výkonu úředního rozhodnutí (páté odsouzení). To Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřené počtu, povaze a závažnosti spáchaných trestných činů a potažmo ani za rozporné se základními právy stěžovatele. 12. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani argumentaci stěžovatele, že trestné činy páchal pouze v důsledku své závislosti na alkoholu. Z výše uvedeného přehledu trestných činů, za které byl stěžovatel odsouzen, je zřejmé, že pod vlivem alkoholu se dopustil pouze posledních dvou trestných činů - ohrožení pod vlivem návykové látky (řízení pod vlivem alkoholu) a maření úředního rozhodnutí (řízení pod vlivem alkoholu a následné neuposlechnutí výzvy k zastavení vozidla, ač byl stěžovateli v té době uložen zákaz řízení). Naopak předchozí trestné činy stěžovatele s alkoholem nesouvisely vůbec nebo pouze zcela okrajově. Majetková trestná činnost stěžovatele (třetí odsouzení), u níž nakonec došlo k rozporované přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody, byla dokonce páchána plánovitě, poměrně dlouhou dobu a ve spolupachatelství s další osobou. Jakkoliv Ústavní soud nechce zlehčovat stěžovatelův boj s tvrzenou závislostí na alkoholu a v obecné rovině oceňuje, že se rozhodl vyhledat odbornou pomoc, jeho stížnostní argumentace se jeví jako neudržitelná. 13. Ústavní soud se dále neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že soudy měly v napadených rozhodnutích víc zohlednit jeho rodinnou situaci, a to zejm. skutečnost, že má malé dítě, o které společně se svou partnerkou - a za pomoci své matky (tj. babičky dítěte ze strany stěžovatele) - pečoval. 14. Otázkou, zda a případně v jaké intenzitě má být při rozhodování v rozličných typech řízení zohledněn nejlepší zájem dítěte, se Ústavní soud podrobně zabýval mj. v nálezu ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362). S odkazem na relevantní vnitrostátní i mezinárodní právní úpravu a judikaturu Ústavní soud vymezil čtyři základní kategorie právních řízení podle typu a míry jejich dopadu na dítě. Konkrétně uvedl, že "první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním); druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.); do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte...; konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na ně pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě...)" (bod 52 citovaného nálezu). V návaznosti na to Ústavní soud rozvedl, že u každé z těchto základních kategorií se nejlepší zájem dítěte uplatní v odlišné intenzitě: "U první kategorie řízení je nejlepší zájem dítěte prakticky vždy rozhodujícím kritériem.... U druhé kategorie a třetí kategorie je nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod..., ale i dostatečně významným zájmem veřejným .... U třetí kategorie se přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější. U čtvrté kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá" (bod 53 citovaného nálezu). 15. Ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě patří do třetí kategorie, což se ostatně odráží i ve znění § 39 odst. 1 trestního zákoníku, dle něhož je mimo jiné nutno přihlédnout k rodinným poměrům odsouzeného. Trestní soudy tak musí při rozhodování o druhu a výměře trestu, který je ukládán rodiči nezletilého dítěte, přihlédnout také k nejlepšímu zájmu dítěte, avšak pouze jako k jedné z mnoha relevantních okolností (např. osobních, majetkových a jiných poměrů, dosavadnímu způsobu života, možnosti jeho nápravy, chování po činu, účinkům a důsledkům trestu pro budoucí život odsouzeného atp.). To však rozhodně neznamená, že nejlepší zájem dítěte musí převážit nad konkurujícím zájmem na spravedlivém potrestání pachatele (bod 54 citovaného nálezu). Výsledek tohoto vážení konkurujících zájmů bude vždy záviset na konkrétních skutkových okolnostech věci, přičemž převážení nejlepšího zájmu dítěte nad zájmem společnosti na spravedlivém potrestání pachatele je spíš výjimkou než pravidlem (bod 56 citovaného nálezu). 16. Ústavní soud neshledává důvod k tomu, proč by shora uvedené závěry nemohl přiměřeně vztáhnout i na rozhodování soudů o přeměně podmíněného na nepodmíněný trest odnětí svobody. Rozhodnutí o přeměně trestu (resp. nařízení výkonu trestu odnětí svobody) rovněž spadá do třetí kategorie řízení ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19. 17. Z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti plyne, že trestní soudy se poměrně dlouhou dobu snažily stěžovatele vést k přehodnocení svého dosavadního přístupu, aniž by mu s ohledem na rodinnou situaci uložily nepodmíněný trest odnětí svobody nebo nařídily výkon podmíněně odložených trestů. Stěžovatel obdržel od trestních soudů opakovaná varování, byl mu stanoven probační dohled a uložena i jiná přiměřená omezení. To, že stěžovatel se rozhodl benevolenci soudů nevyužít žádoucím způsobem (zejm. nepokračovat v páchání další trestné činnosti), nemůže zakládat protiústavnost napadených rozhodnutí. Jak bylo vyloženo výše, nejlepší zájem stěžovatelovy nezletilé - v současnosti již čtyřleté - dcery není při rozhodování o nařízení výkonu trestu jediným, natož nejdůležitějším, kritériem, ale pouze jedním z mnoha faktorů, které soudy musely zvážit při vyvažování mezi různými, navzájem si konkurujícími zájmy. V celkovém souhrnu trestní soudy této povinnosti dostály. S ohledem na povahu řízení se zabývaly nejlepším zájmem stěžovatelovy nezletilé dcery v dostatečném rozsahu. Ze stěžovatelem uváděných informací navíc plyne, že péči o nezletilou může a bude po dobu výkonu trestu zajišťovat přinejmenším její matka a babička, což Ústavní soud považuje za postačující. 18. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu