Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Iva Schneiderky, zastoupeného Mgr. Hanou Kuchyňkovou Palizovou, advokátkou, sídlem Československé armády 383/5, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 2025 č. j. 19 Co 105/2025-415 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 13 C 16/2021-332, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. září 2025 č. j. 13 C 16/2021-394 a opravného usnesení ze dne 16. září 2025 č. j. 13 C 16/2021-397, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se vedlejší účastník žalobou u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") domáhal proti stěžovateli zaplacení 28 503 Kč s příslušenstvím představující neuhrazené příspěvky na výdaje spojené se správou domu a pozemku a nedoplatky vyplývající z vyúčtování služeb souvisejících se stěžovatelovým vlastnictvím bytové jednotky. V průběhu řízení uplatnil stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi vzájemný návrh na zaplacení 59 900 Kč s příslušenstvím jako pokuty spojené s pozdním, resp. vadným vyúčtováním služeb. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 28 503 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení 59 900 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok III), a rozhodl, že o nákladech státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV). Doplňujícím usnesením okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit náklady státu, což opravným usnesením opravil tak, že tuto povinnost uložil stěžovateli. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku II a v části výroku I, jíž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 28 503 Kč (výrok I); v části výroku I, jíž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 19 954 Kč od 22. 12. 2020 do 22. 7. 2021, rozsudek okresního soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II); v částech výroku I, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 8,25% roční úrok z prodlení z částky 19 954 Kč od 23. 7. 2021 do zaplacení a 8,5% roční úrok z prodlení z částky 8 549 Kč od 23. 7. 2023 do zaplacení, změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 8,5% roční úrok z prodlení z částky 28 503 Kč od 23. 7. 2021 do zaplacení (výrok III); dále uložil stěžovateli povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok IV) a náklady státu (výrok V). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na znaleckém posudku osoby, která nebyla odborně způsobilá k posouzení dané otázky. Znalecký úkol byl navíc vadně definován. Dále namítá, že odvolací soud opomenul a nedostatečně vypořádal jeho námitky proti znaleckému posudku, ale pouze převzal závěry okresního soudu. Pokud soudy přijaly jako rozhodující důkaz posudek vypracovaný osobou, která nebyla odborníkem příslušného oboru, a neodstranily pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti, jde o libovůli a extrémní vybočení z ústavně akceptovatelného hodnocení důkazů. Konečně stěžovatel namítá, že rozhodoval místně nepříslušný soud, jelikož jeho trvalé bydliště není v X, kde má pouze sídlo podnikání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. 7. Ústavní stížnost je nepřípustná ve vztahu k výrokům II rozsudku okresního soudu, jímž byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatele, a části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl tento výrok potvrzen; ohledně této části totiž mohl stěžovatel podat dovolání, o čemž byl odvolacím soudem poučen. Jelikož však z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel dovolání v tomto rozsahu podal (což Ústavní soud ověřil náhledem do veřejně dostupné databáze infoSoud), je v tomto rozsahu ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k nákladovým výrokům III a IV ve znění doplňujícího a opravného usnesení, protože byly nahrazeny výroky IV a V rozsudku odvolacího soudu, který postupem podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Stěžovatel - v projednatelné části ústavní stížnosti - brojí proti rozhodnutí, jehož předmětem je částka 28 503 Kč s příslušenstvím, u níž není dovolání přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a kterou lze považovat za bagatelní (srov. např. usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1383/19). Současně napadá (byť bez bližší argumentace) i akcesorické výroky o nákladech řízení. 9. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že spory o bagatelní částky zpravidla samy o sobě zakládají důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Obdobně Ústavní soud přistupuje i k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, a to bez ohledu na jejich výši [viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34]. 10. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Stěžovatel však netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byl zásadním způsobem dotčen na své majetkové sféře (tzv. kvantitativní hledisko), ani nepředkládá žádnou ústavněprávní otázku, která by svým významem přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Za této situace není dán důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu. 11. Nad rámec uvedeného lze k námitkám stěžovatele proti dokazování znaleckým posudkem dodat, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, jakým způsobem byl tento důkaz proveden a hodnocen, a to ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy (viz zejména body 32 až 37 rozsudku okresního soudu). O extrémním vybočení z ústavních mezí hodnocení důkazů proto nelze hovořit, a to ani tehdy, pokud by se s ním Ústavní soud sám neztotožňoval, neboť věcná správnost rozhodnutí není referenčním kritériem jeho přezkumu (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 422/10). Obecné soudy se současně vypořádaly i s námitkami týkajícími se náležitostí sporného vyúčtování; odvolací soud přitom souhrnně uvedl, že ačkoli stěžovatel prokázal odbornou způsobilost k posouzení správnosti vyúčtování, jím namítané nedostatky mají toliko marginální charakter, který by mohl vést nanejvýš k zanedbatelnému snížení vyúčtované částky, nikoli však k závěru, že stěžovatel nebyl povinen hradit poskytnuté služby a přispívat na správu domu (viz zejména body 17 až 20 rozsudku odvolacího soudu). Ani v tom Ústavní soud neshledal nic ústavněprávně vadného. 12. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu