Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Mgr. Vítem Dubovým, advokátem, sídlem Purkyňova 2476/102a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2026 č. j. 7 To 330/2025-551 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2025 č. j. 12 T 169/2019-532, spojený s návrhem na přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů zastoupení se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 7. 5. 2020 č. j. 12 T 169/2019-345 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 358 003 Kč a dále mu byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu způsobenou přečinem. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Usnesením soudu prvního stupně ve veřejném zasedání ze dne 24. 9. 2024 č. j. 12 T 169/2019-459 bylo podmíněné odsouzení stěžovatele ponecháno v platnosti a současně byla zkušební doba prodloužena o dvanáct měsíců. 3. Napadeným usnesením soudu prvního stupně byl nařízen výkon trestu odnětí svobody, neboť stěžovatel ve zkušební době nesplnil povinnosti, které mu byly uloženy. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") napadeným usnesením zamítl. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 5. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem porušily jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 6. Stěžovatel popsal okolnosti svého případu, uvedl, že po celou zkušební dobu mu byly prováděny srážky formou exekucí, v září 2025 mu bylo povoleno oddlužení (sp. zn. KSBR 54 INS 17283/2025). Podle obecných soudů však tato jeho snaha nebyla dostatečná a byl mu nařízen výkon trestu odnětí svobody. Nebylo přitom přihlédnuto k termínu "podle svých sil" ve smyslu nálezů ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1756/08 a ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 2858/23; osobní svobody tak byl zbaven pro neschopnost dostát závazku. Obecné soudy rezignovaly na zhodnocení podmínek stěžovatele, poškozená se stěžovatelem odmítla komunikovat a odkázala jej na exekutora. Obecné soudy nezohlednily ani úpadek stěžovatele, tedy nemožnost hradit "nějak navíc", tedy zvýhodnit poškozeného. K tíži bylo stěžovateli přičteno, že si "pořídil dvě děti", což vedlo ke snížení exekučních srážek. Nebylo ani přihlédnuto k tomu, že celou dlužnou částku uhradil bratr stěžovatele na bankovní účet poškozené, zveřejněný podle § 96 zákona o DPH v registru plátců DPH, neboť poškozená opakovaně odmítla sdělit, na jaký účet jí má být plnění zasíláno. 7. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby, s ohledem na nemajetnost a povolené oddlužení stěžovatele, náklady zastoupení v řízení před Ústavním soudem uhradil stát. 8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení k možnému vyjádření se k věci. 9. Soud prvního stupně odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že svou argumentaci stěžovatel v podstatném rozsahu předestřel soudu, který hodnotil i míru plnění povinností v průběhu celé zkušební doby. 10. Rovněž stížnostní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí (zejména na body 5 a 6). Nadto uvedl, že stěžovateli byl nařízen výkon trestu odnětí svobody proto, že ani v prodloužené zkušební době, ani zčásti nesplnil jemu uloženou povinnost. Poukázal rovněž na skutečnost, že oddlužení stěžovatele bylo povoleno až několik měsíců po uplynutí zkušební doby. Stížnostní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo "překvapivé, nepředvídatelné a nespravedlivé", neboť od právní moci rozsudku věděl, jaká hrozba je spojena s neplněním uložené povinnosti. 11. Stěžovatel na zaslaná vyjádření reagoval replikou, v níž uvedl, že obecné soudy ve svých vyjádřeních opakují vady, pro které byla napadená usnesení vydána, aniž by zohlednily, zda stěžovatel hradil "podle svých sil". Proto na ústavní stížnosti trvá. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 12. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, vyjádřením účastníků i s obsahem vyžádaného spisu soudu prvního stupně sp. zn. 12 T 169/2019 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. 14. Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že v době rozhodování o prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení (24. 9. 2024) si byl stěžovatel vědom, že na náhradu škody poškozené, respektive exekutorovi, do té doby nic neuhradil (č. l. 457 verte), ačkoli si byl vědom uložené povinnosti, přičemž ani neměl přehled, zda vůbec a na jaké exekuce jsou zaměstnavatelem prováděny srážky. Rovněž uvedl, že má "rozjednanou insolvenci" a že poškozenou kontaktoval jeho obhájce až po předvolání k veřejnému zasedání. Po uplynutí prodloužené zkušební doby (dopis ze dne 1. 9. 2025) stěžovatel soudu prvního stupně sdělil, že na náhradu škody uhradil 500 Kč (č. l. 474). Dne 10. 9. 2025 stěžovatel podal insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení, na jehož základě bylo zahájeno řízení, a usnesením ze dne 29. 9. 2025 č. j. KSBR 54 INS 17283/2025-A-9 (č. l. 501) stížnostní soud prohlásil úpadek stěžovatele a povolil jeho oddlužení, do kterého se přihlásila i poškozená, neboť ji stěžovatel o zahájeném řízení neinformoval. Usnesením stížnostního soudu ze dne 22. 4. 2026 č. j. KSBR 54 INS 17283/2025-P6-4 byla ukončena účast poškozené coby věřitele v řízení, neboť "pohledávka na náhradu škody z trestné činnosti ve výši 358 003 Kč (...) byla uhrazena rodinným příslušníkem dlužníka" (viz veřejně přístupné informace o insolvenčním řízení dostupné na www.justice.cz). 15. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2858/23 nemohou obecné soudy nařídit výkon trestu jen na základě neplacení škody, ale musí zkoumat okolnosti, proč tak odsouzený neučinil. Ze spisu soudu prvního stupně je patrné, že stěžovatel, i podle svých slov, se o placení náhrady škody zajímal, respektive vyvíjel aktivitu k uhrazení náhrady škody (kontaktoval exekutora, podal návrh na insolvenční řízení) až ve chvílích, kdy byla nařízena veřejná zasedání podle § 83 trestního řádu (č. l. 457 verte, č. l. 497 verte). 16. Předpokladem osvědčení se je "vedení řádného života po celou dobu zkušební doby a vyhovění uloženým podmínkám" (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1358). Řádným životem se pak rozumí, že podmíněně odsouzený ve zkušební době dodržuje právní řád, plní své základní povinnosti v soukromém životě i vůči státu a společnosti, má legální zdroj příjmů, nepáchal přestupky ani jiné delikty. "Nařízení výkonu trestu mohou proto odůvodnit i jiné nedostatky v životě podmíněně odsouzeného ve zkušební době (např. vyhýbání se plnění zákonné vyživovací povinnosti...), a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení ve formě přiměřených omezení nebo přiměřených povinností" (viz tamtéž). 17. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 222/07 má obviněný při rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody právo na projednání věci v jeho přítomnosti s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Soud přitom musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, tedy zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil. "Povinností obecných soudů je ... zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch odsouzeného." To bylo v projednávané věci naplněno. Obecné soudy nepřehlédly objektivně nedobrou ekonomickou situaci stěžovatele, zohlednily však, že stěžovatel v průběhu celé zkušební doby, ani po jejím prodloužení na maximální délku, žádné kroky nečinil. 18. Jinak řečeno, obecné soudy nenařídily výkon trestu odnětí svobody proto, že stěžovatel je v tísnivé finanční situaci, a z toho důvodu neplnil uloženou povinnost, ale proto, že stěžovatel neprokázal, že by mimo dobu přípravy na veřejná zasedání vyvinul jakoukoli aktivitu prokazující skutečnou snahu nahradit způsobenou škodu. Je úkolem obecných soudů zabývat se všemi konkrétními skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a řádně je zvážit v souladu s příslušnými procesními předpisy. Úkolem Ústavního soudu není posuzovat otázky, které spadají do pravomoci obecných soudů a jsou jen aplikací (realizací) podústavního práva. 19. Stěžovatel mimo svého nesouhlasu s napadenými usneseními neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí i ze spisu soudu prvního stupně je patrné, že obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. 20. Zaplacení náhrady škody bratrem stěžovatele nemohly obecné soudy zohlednit, neboť k němu došlo až po vydání usnesení stížnostního soudu, a jeho doručení stěžovateli. 21. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. 22. Podle § 83 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud rozhodnout, že náklady na zastoupení stěžovatele zčásti nebo zcela zaplatí stát, za předpokladu, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. V projednávané věci nebyl uvedený požadavek naplněn, a proto Ústavní soud návrh stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu