Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šimůnka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 33 Cdo 2188/2025-231, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo spotřebitele na účinnou ochranu vyplývající z čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a judikatury Soudního dvora Evropské unie a že nezohlednil ochranu spotřebitele podle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany. 2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2024 č. j. 20 C 5/2023-155 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel na vedlejší účastnici domáhal z titulu bezdůvodného obohacení zaplacení částky 2 253 325 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 10 000 Kč řízení zastavil (výrok II) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 181 608,90 Kč (výrok III). Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení je důvodná, a ani nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Šlo o jeho v pořadí druhé rozhodnutí, neboť jeho ("vyhovující") rozsudek ze dne 20. 10. 2023 č. j. 20 C 5/2023-81 byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 4. 2024 č. j. 16 Co 53/2024-129. 3. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2025 č. j. 16 Co 14/2025-210 ve spojení s (opravným) usnesením ze dne 3. 4. 2025 č. j. 16 Co 14/2025-213 rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku III ho změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 272 931,50 Kč, jinak ho potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 42 773,50 Kč. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelem uplatněné právo je promlčeno s tím, že stěžovatel nejpozději v září 2018 měl vědomost o skutečnostech, které zakládají neplatnost pojistné smlouvy (dále jen "smlouva"), na jejímž základě platil vedlejší účastnici pojistné, a proto dvouletá promlčecí doba (§ 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) k uplatnění nároku na vydání plateb učiněných do tohoto data uplynula nejpozději v září 2020, a promlčeny jsou - s ohledem na podání žaloby dne 3. 1. 2023 - taktéž pozdější platby učiněné před datem 3. 1. 2021. K tomu dodal, že žaloba byla podána opožděně i s ohledem na podání negatorní žaloby dne 20. 11. 2020. Ztotožnil se i s posouzením otázky mravnosti námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí s odůvodněním, že více než čtyři roky stěžovateli nic nebránilo v podání žaloby a vedlejší účastnice jej neutvrzovala v přesvědčení, že se mu požadovaného plnění dostane i bez soudu, naopak vždy trvala na platnosti smluv; stěžovatel jen neúčelně zahájil dne 20. 11. 2020 řízení, ve kterém se domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici "zdržet se snižování kapitálové hodnoty pojištění o rizikové pojistné a o počáteční správní a inkasní náklady". 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) téhož zákona přípustné, a rozhodl, že se vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Poukázal na to, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá a že stěžovatel zpochybnil právní závěr městského soudu o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby (lhůty) vlastní skutkovou verzí. Úvahy městského soudu ohledně (ne)mravnosti námitky promlčení neshledal nepřiměřenými. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu řízení před finančním arbitrem ani obecnými soudy nemohl zjistit, že pojistná smlouva je neplatná. Tuto vědomost nabyl až v důsledku rozsudku městského soudu ze dne 24. 8. 2022 č. j. 55 Co 201/2022-90 (pozn.: vydaného ve věci negatorní žaloby), podle kterého je pojistná smlouva absolutně neplatná, zatímco z návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem je patrno, že ji považoval za platnou. Finanční arbitr mu zaslal předběžné právní posouzení ze dne 17. 5. 2019 č. j. FA/SR/ZP/2080/2018-9, z něhož (chybně) vyplynulo, že nemá šanci na úspěch, a manipulativně ho přesvědčil, že má vzít svůj návrh zpět. Také komunikaci vedl finanční arbitr v tom smyslu, že je tato smlouva platná, a zastrašoval ho nepravdivými důsledky případného rozhodnutí; neupozornil ho však, že zastavení řízení bude mít dopad na běh promlčecí doby. Má za to, že v důsledku jednání finančního arbitra nemohl dospět k žádnému stabilnímu názoru ohledně (ne)platnosti smlouvy. 6. Skutečnost, že smlouvu považoval za platnou, plyne i z toho, že se žalobou domáhal zdržení se protiprávního jednání. V tomto řízení městský soud shledal shodně s obvodním soudem smlouvu absolutně neplatnou. Teprve od tohoto konstatování lze odvíjet jeho vědomost o tom, že vzniklo bezdůvodné obohacení a kdo se obohatil, jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [konkrétně stěžovatel poukazuje na nálezy ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17 (N 53/88 SbNU 699) a ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21 (N 57/112 SbNU 25)]. 7. K (ne)souladu námitky promlčení s dobrými mravy stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice s ohledem na povinnost zřídit oddělení compliance do 1. 1. 2010 a úřední sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012 musela mít minimálně pochybnost o souladu svých smluv s příslušnou právní úpravou, a že tato pochybnost byla odstraněna v roce 2014, kdy finanční arbitr v rámci předběžných právních posouzení sděloval, že smlouvy jsou neplatné jako celek, což potvrdil v rámci své rozhodovací praxe (první nález byl vydán dne 26. 9. 2017 a potvrzen byl dne 24. 1. 2018, potvrzen byl i městským soudem rozhodnutím ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 29 Co 420/2019). Vedlejší účastnice však postupy nezměnila, a vědomě tak ignorovala své povinnosti. 8. Připomíná i to, že obvodní soud původně rozpor s dobrými mravy shledal, a vyvozuje, že závěry obsažené v pořadí druhém rozsudku obvodního soudu byly ovlivněny nesprávným právním posouzením počátku běhu promlčecí doby, a byla-li smlouva neplatná, nesprávná byla i jeho úvaha, že vedlejší účastnice poskytovala pojistné krytí. Vytýká obecným soudům, že nezohlednily, že vedlejší účastnice jako největší pojišťovna s rozsáhlým právním aparátem, ač byla výslovně upozorňována na neplatnost svých pojistných smluv, nadále od něho inkasovala pojistné. Ve výsledku tak těžila z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání. V této souvislosti se stěžovatel dovolává nálezu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08 (N 25/56 SbNU 273) a vytýká obecným soudům, že se nezabývaly otázkou vědomosti vedlejší účastnice o vzniku bezdůvodného obohacení. 9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na systémový problém v rozhodování senátu 33 Cdo Nejvyššího soudu v oblasti spotřebitelských sporů a na pochybení, jichž se - podle blíže specifikované judikatury Ústavního soudu - dopouští a které často spočívají v přepjatém formalizmu, a dále znovu zmiňuje znalost vedlejší účastnice o neplatnosti jí uzavíraných smluv, z čehož vyvozuje její vědomé jednání směřující k získání bezdůvodného obohacení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k napadenému usnesení žádný takový prostředek neměl k dispozici. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily počátek běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 občanského zákoníku), a argumentuje tím, že byl negativně ovlivněn postupem finančního arbitra a že teprve z rozsudku městského soudu ze dne 24. 8. 2022 č. j. 55 Co 201/2022-90 se dozvěděl, že pojistná smlouva je neplatná, a tudíž i to, že se vedlejší účastnice na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Ústavní soud předně připomíná, že ústavní stížnost podanou v obdobné věci z důvodu její zjevné neopodstatněnosti odmítl usnesením ze dne 11. 3. 2026 sp. zn. II. ÚS 372/26 (srov. i usnesení ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2429/23). 13. Současně Ústavní soud konstatuje, že i v nyní posuzované věci městský soud ve svém rozsudku řádně odůvodnil, proč tuto stěžovatelovu vědomost o právně relevantních skutečnostech situoval již do období arbitrážního řízení a nejpozději do podání negatorní žaloby dne 20. 11. 2020 (body 12 až 14). Dané skutkové a právní posouzení Ústavní soud neshledal zjevně nepřiměřeným, aby je nebylo možné z hlediska ústavnosti akceptovat. Stěžovatel si byl vědom nedostatků smlouvy, a proto se také obrátil na finančního arbitra a později na soud s negatorní žalobou. Nejpozději v okamžiku jejího podání měl za to, že smlouva je (minimálně zčásti) neplatná, a žalobu na vydání bezdůvodného obohacení tak nepodal včas primárně proto, že namísto ní (chybně) zvolil jiný prostředek ochrany svých práv. S právními názory vyslovenými v nálezech, jichž se stěžovatel v této souvislosti dovolává, závěry obecných soudů nekolidují, naopak úvaha městského soudu nevybočuje z mezí stanovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21 (N 57/112 SbNU 25) (srov. zejména bod 30). 14. Ústavní soud, stejně jako Nejvyšší soud, neshledal nepřiměřenou ani (řádně odůvodněnou) úvahu městského soudu, že uplatnění námitky promlčení za daných okolností nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy (bod 16 rozsudku). Mezi stěžovatelem uváděnými skutečnostmi na straně stěžovatelky a opožděným uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení není relevantní souvislost, a tudíž je nelze (ani zčásti) přičítat jí, ale samotnému stěžovateli (srov. nález ze dne 19. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 1021/25, bod 25 a násl.), jenž si nastalou situaci chybně právně vyhodnotil. 15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu