Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti CHEDYK, s. r. o., se sídlem Závěrka 418/18, Praha 6, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025, č. j. 30 Cdo 3080/2025-112, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2025, č. j. 14 Co 188/2025-95, spojené s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhala náhrady škody ve výši 24 321 Kč s příslušenstvím. Proti stěžovatelce bylo vedeno přestupkové řízení ohledně údajného umožnění nelegální práce a kvůli tomuto řízení jí vznikla škoda v podobě nákladů za zastupování ve výši 24 321 Kč. 2. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 22 143 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a nahradit jí náklady řízení ve výši 15 128,5 Kč (IV. výrok). 3. Městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok). Stěžovatelce zároveň uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před obvodním i městským soudem ve výši 600 Kč (II. výrok). Městský soud v poučení uvedl, že proti jeho rozhodnutí "není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]." 4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné (I. výrok) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Rozhodnutí městského soudu bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo "peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". V takovém případě je přitom dovolání až na výjimky objektivně nepřípustné. Žádná z těchto výjimek přitom splněna nebyla [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí podle ní porušují její právo na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). 6. Proti výroku o věci samé stěžovatelka uvedla tyto námitky: a) Nejvyšší soud chybně odmítl dovolání z důvodu bagatelnosti. Nejvyšší soud je totiž sjednocujícím soudem a v řízení šlo o nárok na náhradu škody způsobené státem. Pokud by Ústavní soud považoval odmítnutí dovolání za správné, měl by přezkoumat ústavnost § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu - a to zejména z pohledu, zda ve výjimkách z bagatelnosti nechybí vztah plynoucí ze zákona č. 82/1998 Sb. b) Rozhodnutí městského soudu porušuje zásadu legitimního očekávání. Městský soud se odchýlil od rozhodnutí vrcholných soudů v obdobných věcech a posoudil případ odchylně než ve stěžovatelčině dřívější věci. c) Rozhodnutí městského soudu je formalistické, fakticky znemožňuje uplatnění nároku na náhradu škody a odporuje smyslu zákona č. 82/1998 Sb. d) Městský soud chybně rozhodl, že správní orgán neučinil žádné zásadní pochybení, které by vedlo k neúměrnému navýšení nákladů zastoupení. Správní orgán závažně pochybil vydáním nezákonného rozhodnutí i nesprávným úředním postupem. e) Ústavní stížnost je přípustná i proto, že svým významem podstatně přesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 7. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelka namítá pouze to, že porušují zásadu ekvity, protože ji zatížily povinností hradit náklady, které by bez nečinnosti státu nevznikly. III. Posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Obecné soudy nevyhověly stěžovatelce z odlišných právních důvodů. Zatímco městský soud se zabýval její argumentací věcně, Nejvyšší soud odmítl její dovolání z formálních důvodů. Tyto odlišnosti jsou z hlediska ústavního přezkumu podstatné. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost vůči každému z těchto rozhodnutí zvlášť. 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (část III.1), ve vztahu k rozhodnutí městského soudu je stížnost opožděná (část III.2). III.1 Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu 11. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako objektivně nepřípustné. Ústavní soud se v těchto situacích nezabývá podstatou věci, ale především tím, zda je závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání správný (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 633/25, část III.1; III. ÚS 3197/23, bod 10). 12. Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stěžovatelčina dovolání nebylo protiústavní. Podle zákona není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím "vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". Toto omezení neplatí pouze tehdy, pokud "jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy". Ve zbylých případech však Nejvyšší soud odmítne dovolání jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu]. 13. Tato situace nastala i ve stěžovatelčině věci. Předmětem řízení byla v době rozhodování městského soudu částka ve výši 24 321 Kč a v řízení nešlo o pracovněprávní vztah ani vztah ze spotřebitelské smlouvy. Tyto skutečnosti nezpochybňuje ani samotná stěžovatelka. Nejvyšší soud tedy odmítl její dovolání zcela v souladu se zákonem. Své rozhodnutí navíc řádně odůvodnil a jeho závěry nejsou v žádném ohledu protiústavní. 14. Právo na přístup k soudu - tím spíš k Nejvyššímu soudu - není absolutní a může podléhat omezením (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27; nálezy sp. zn. I. ÚS 451/23, bod 22; IV. ÚS 1167/11, bod 18). Tato omezení ostatně předpokládá i samotná Listina základních práv a svobod, která zaručuje právo domáhat se svých práv u soudu pouze "stanoveným postupem", který blíže upravují jednotlivé zákony (čl. 36 odst. 1 a 4). 15. Je v zásadě na zákonodárci, jakými zákonnými podmínkami přístup k soudům omezí. Z hlediska ochrany ústavnosti je ale nutné, aby tyto podmínky sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27, a na něj navazující rozhodnutí - např. nález sp. zn. Pl. ÚS 104/20, bod 34, či stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21, bod 27). Podle Ústavního soudu tato opatření "mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání" (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 30, a na něj navazující usnesení - např. sp. zn. III. ÚS 2654/25, bod 11; II. ÚS 263/23, bod 8; II. ÚS 3408/21, bod 13). 16. Takovým legitimním opatřením je i pravidlo, podle něhož je dovolání podle § 237 občanského soudního řádu obecně nepřípustné proti rozhodnutím "vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". Ústavní soud s tímto pravidlem ve své rozhodovací praxi opakovaně pracuje a nepovažuje jej za protiústavní (např. rozhodnutí uvedená v bodě 15 tohoto usnesení). Zdrženlivý přístup k přezkumu bagatelních sporů ostatně zastává i Ústavní soud (např. rozhodnutí uvedená v usnesení sp. zn. III. ÚS 1962/25, body 9 až 13). 17. Stěžovatelčiny námitky nemohou tyto závěry z ústavního hlediska zpochybnit. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší soud její dovolání připustit, protože (1) má za úkol sjednocovat rozhodování obecných soudů a (2) v řízení jde o náhradu škody proti státu [námitka a)]. Tyto argumenty však nemají oporu v zákoně ani v judikatuře. 18. Zaprvé, cílem zákonné úpravy ani posláním Nejvyššího soudu není, aby projednal co největší množství sporů. Tímto cílem a posláním je, aby se Nejvyšší soud mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce a ústavodárce významné. Zákonné výluky dovolání napomáhají dosáhnout tohoto legitimního cíle (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 27 až 30; nález sp. zn. IV. ÚS 2093/24, bod 29). Povinnost připustit k dovolacímu přezkumu i ty bagatelní případy, které vyžadují sjednocení rozhodovací praxe, odporuje účelu i výslovnému znění současné právní úpravy a nemá oporu ani v ústavním pořádku. Touto úvahou by bylo možné prolomit veškeré výjimky z přípustnosti dovolání, což by vedlo k jejich faktickému vyprázdnění. 19. Zadruhé, povaha stěžovatelčina sporu bagatelnost předmětu sporu neprolamuje. Zákon výslovně stanoví z nepřípustnosti dovolání v bagatelních sporech jen dvě taxativně uvedené výjimky. Nejvyšší ani Ústavní soud tyto výjimky ve své judikatuře nijak dále nerozšířily a stěžovatelčin případ ani jednu z nich nesplňuje. Ústavní soud nepopírá, že právo na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím má významný ústavní rozměr (čl. 36 odst. 3 Listiny). Zákonodárce se však pro zakotvení této výjimky z obhajitelných důvodů nerozhodl. Z ústavního hlediska je podstatné, že k ochraně ústavně zaručených práv jsou v bagatelních případech tohoto typu stále povinny nižší soudy (čl. 4 Ústavy) a že ústavní stížnosti v bagatelních sporech jsou projednatelné i v řízení před Ústavním soudem. 20. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost je vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nevyhověl ani akcesorickému návrhu na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud je totiž ústavní stížnost nedůvodná nebo zjevně neopodstatněná, odpadá tím i možnost projednat návrh na zrušení ustanovení právního předpisu [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu a usnesení sp. zn. II. ÚS 584/25, bod 12; I. ÚS 2153/25, bod 7; I. ÚS 799/25, bod 18; III. ÚS 101/95; nález sp. zn. III. ÚS 3432/15, bod 20]. III.2 Opožděnost ústavní stížnosti vůči rozhodnutí městského soudu 21. Aby byla ústavní stížnost včasná, musí ji stěžovatel podat do "dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka tuto povinnost nesplnila. 22. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práv bylo ve stěžovatelčině případě již rozhodnutí městského soudu. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo ze zákona nepřípustné (část III.1 tohoto usnesení). Lhůta k podání ústavní stížnosti ohledně žaloby o náhradu škody a souvisejících nákladů řízení proto začala běžet již od doručení rozhodnutí městského soudu. Pokud zákon výslovně nepřipouští dovolání a jeho přípustnost nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, plyne dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 217/24, bod 14; III. ÚS 1208/20, bod 7; I. ÚS 2224/20, bod 4). 23. Napadené rozhodnutí městského soudu ze dne 27. 6. 2025 bylo stěžovatelce doručeno dne 30. 7. 2025. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tedy začala běžet dne 31. 7. 2025 a její poslední den připadl na úterý 30. 9. 2025 (§ 57 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a § 63 zákona o Ústavním soudu). 24. Stěžovatelka však podala ústavní stížnost proti rozhodnutí městského soudu až dne 3. 3. 2026 - tedy více než 5 měsíců po uplynutí zákonné lhůty. Její ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je tedy opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. 25. Ústavní soud se za těchto okolností nemohl věcně zabývat stěžovatelčinou argumentací [námitky b) až d); shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 633/25, bod 20; IV. ÚS 2149/22, bod 11 až 12; I. ÚS 2060/20, body 8 až 9]. Aby takto Ústavní soud mohl postupovat, musela by stěžovatelka podat včasnou ústavní stížnost rovnou proti rozhodnutí městského soudu. Stěžovatelka však podala objektivně nepřípustné dovolání a kvůli tomu zmeškala lhůtu k podání ústavní stížnosti. Nepřípustnost jejího dovolání byla v této věci jednoznačně předvídatelná, protože jasně vyplývá ze zákona a stěžovatelku o ní výslovně poučil městský soud (body 3 a 12 tohoto usnesení). 26. Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí městského soudu včas, s největší pravděpodobností by s ní neuspěla. Předmětem sporu je totiž bagatelní částka ve výši 24 321 Kč. U bagatelních částek je přitom úspěšnost ústavních stížností až na výjimečné případy vyloučena. Je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ i přes bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr (podrobněji např. rozhodnutí uvedená v usnesení sp. zn. III. ÚS 1962/25, body 9 až 13). Stěžovatelka však otázku bagatelnosti opomíjí a neuvádí žádnou okolnost, která by jejímu případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Bagatelnost předmětu sporu Ústavní soud běžně hodnotí i v řízeních o náhradě újmy proti státu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2041/25; III. ÚS 163/25; III. ÚS 462/25, bod 21). 27. Stěžovatelčina argumentace ohledně možného použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není přiléhavá [námitka e)]. Účelem tohoto ustanovení je zhojit situaci, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V této situaci se však stěžovatelka neocitla, protože podala proti rozhodnutí obvodního soudu řádné a včasné odvolání, čímž všechny vyžadované procesní prostředky vyčerpala. Ústavní soud nevyhověl stěžovatelce kvůli tomu, že je její ústavní stížnost zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná. Tyto závěry žádnou z výjimek podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu prolomit nelze. IV. Závěr 28. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl - a to jako zjevně neopodstatněnou vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.1 usnesení] a jako opožděnou vůči rozhodnutí městského soudu [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona a část III.2 usnesení]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu