Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Sirotka, zastoupeného JUDr. Jakubem Klatovským, LL.M., advokátem, sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 22 Cdo 1404/2025-207 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2024 č. j. 27 Co 198/2024-161, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Leoše Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Jak patrno z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), stěžovatel se podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, aby na vlastní náklady odstranil blíže specifikovanou stavbu v katastrálním území X (dále jen "stavba") s tím, že je umístěna na jeho pozemku (dále jen "pozemek") a že právní titul k jeho užívání zanikl. Okresní soud rozsudkem dne 17. 4. 2024 č. j. 5 C 130/2023-121 této žalobě vyhověl a vedlejšímu účastníkovi uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 20 246 Kč. Vyšel z toho, že stavba byla zbudována oprávněně, a to s trvalým právním titulem k užívání pozemku, vedlejší účastník však s předchozími vlastníky dne 21. 11. 2017 uzavřel nájemní smlouvu (dále jen "nájemní smlouva") na dobu určitou do 30. 11. 2020 s ujednáním, že neprojeví-li smluvní strany jinou vůli, doba trvání bude automaticky prodloužena o 3 roky, tj. do 30. 11. 2023, a s možností výpovědi v případě prodlení s placením nájemného. Tato situace nastala a stěžovatel nájem dne 3. 2. 2023 vypověděl. Následně okresní soud dospěl k závěru, že stavba svůj charakter oprávněné stavby neztratila, došlo však ke změně právního titulu k užívání pozemku na dočasný, a právo vedlejšího účastníka zaniklo se zánikem nájemní smlouvy, takže ho vedlejší účastník užívá bez právního důvodu. 3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11 798 Kč a odvolacího řízení 9 356 Kč. Krajský soud rovněž shledal, že šlo o stavbu oprávněnou. Oproti okresnímu soudu však dospěl k závěru, že při uzavření "nájemní" smlouvy nebylo počítáno s tím, že by po ukončení sjednaného "nájmu" mělo dojít k odstranění stavby a že hlavním smyslem tohoto nového smluvního vztahu (tak) byla jen dohoda o ceně za užívání pozemku. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejšímu účastníkovi 3 328 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel namítá, že krajský soud založil rozhodnutí na novém interpretačním a skutkovém základu, tj. že nájemní smlouva neupravila vztah mezi účastníky jako vztah časově omezený, ale že šlo o dohodu o finančním vyrovnání, aniž by prováděl dokazování a zjišťoval vůli smluvních stran nájemní smlouvy. Nerespektoval § 213 o. s. ř., reálně mu neposkytl možnost se k tomu vyjádřit a procesně reagovat anebo žádat o přezkum, takže je jeho rozhodnutí tzv. překvapivé. Nezvolil jen alternativní právní kvalifikaci, ale i novou konstrukci vůle stran, která nebyla s ohledem na rozhodnutí okresního soudu předvídatelná. 6. Výklad nájemní smlouvy krajským soudem je podle stěžovatele svévolný, porušující vůli smluvních stran. Vedlejší účastník před okresním soudem netvrdil, že nájemní smlouva měla upravit pouze cenu, a soud není oprávněn konstruovat hypotetickou vůli bez dostatečné opory v projevu a následném chování stran. Upozorňuje, že nájemní smlouvu uzavřel předchozí vlastník pozemku a že jeho koupi učinil s vědomím, že stavba je umístěna na pozemku na základě této smlouvy, což se promítá i do jeho právního postavení. V soudním řízení tvrdil, že nájemní smlouva měla nahradit předchozí nevypořádaný vztah, a tudíž měly obecné soudy vysvětlit, proč neměla mít konstitutivní význam pro právní titul umístění stavby. Pouhý odkaz na její údajný ekonomický smysl nedostačuje k závěru o absenci dočasného právního titulu. Shledá-li soud, že text smlouvy neodpovídá skutečné vůli stran, musí tento závěr vystavět na přesvědčivých a přezkoumatelných důvodech. Závěr okresního soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, krajský soud se od ní odchýlil, aniž by svůj postup zdůvodnil. Vytvořil tak konstrukci jakéhosi trvalého práva vlastníka stavby mít stavbu na cizím pozemku, výsledkem čehož je, že musí trvale strpět cizí stavbu na svém pozemku, aniž by pro to existoval jakýkoliv právní titul, což se blíží vyvlastnění bez náhrady. 7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že zúžil obsah námitek více, než odpovídá jejich ústavněprávnímu významu. Zjištění vůle smluvních stran je skutkovou otázkou, právní dimenzi mají otázky, jaké jsou meze interpretace projevu vůle, jaké právní účinky může mít následně uzavřená nájemní smlouva pro dřívější titul k umístění stavby a zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V posuzované věci vznikla situace, kdy zásadní právní otázka - jaká je právní povaha smlouvy a její právní účinky na existující právní vztah mezi vlastníky pozemku a stavby - byla krajským soudem kvalifikována jako otázka skutková (sic), čímž došlo k vyloučení jejího přezkumu Nejvyšším soudem. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) stěžovatel argumentuje, že podstatou sporu nebylo samotné zjištění skutkového stavu, nýbrž právní kvalifikace nájemní smlouvy a posouzení jejích účinků; otázka, zda uzavřením nájemní smlouvy došlo k novému právnímu uspořádání vztahu mezi účastníky, případně zda šlo o novaci závazku podle § 1902 občanského zákoníku, je otázkou právní. 8. Krajský soud podle stěžovatele fakticky popřel existenci nájemního vztahu, přestože smlouva byla výslovně jako nájemní označena a obsahovala všechny její podstatné náležitosti. Bylo nezbytné, aby se Nejvyšší soud vypořádal alespoň s tím, zda dovolání brojí proti skutkovému zjištění nebo i proti právním mezím výkladu smlouvy, zda krajský soud postupoval v souladu s výše uvedeným judikátem a zda změna interpretačního základu nevyvolala překvapivé rozhodnutí. Stěžovatel podle svých slov nenavrhuje, aby Ústavní soud řešil otázku, zda nájemní smlouva představovala změnu dosavadního právního titulu k umístění stavby, ale aby odstranil rozhodnutí, které bylo výsledkem svévolného interpretačního postupu a nedostatečného dovolacího přezkumu, tak aby věc byla znovu projednána při respektování ústavních požadavků na předvídatelnost, kontradiktornost a ochranu vlastnictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím. Jak patrno z vyžádaného spisu, stěžovatel před okresním soudem připustil, že šlo o oprávněnou stavbu, nicméně s poukazem mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 argumentoval, že původní právní vztah vlastníka pozemku a vlastníka stavby byl s ohledem na uzavření nájemní smlouvy nahrazen vztahem novým, časově omezeným a že v důsledku zániku tohoto právního vztahu vedlejšímu účastníkovi zaniklo i jeho oprávnění mít na pozemku svou stavbu. Vedlejší účastník proti tomu uvedl, že zánikem nájemní smlouvy nezaniká jeho právo stavbu užívat a nestala se z ní stavba neoprávněná a že "úkolem" nájemní smlouvy bylo stanovit pouze výši nájemného za užívání pozemku, nikoliv však právní titul tohoto užívání (viz č. l. 107). V odvolání vedlejší účastník odmítl úvahy okresního soudu týkající se interpretace nájemní smlouvy s obsáhlou argumentací, proč má za to, že šlo o dohodu o výši odměny za užívání pozemku ve smyslu výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu (č. l. 137-139). 12. Z uvedeného plyne, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo stěžovateli známo stanovisko protistrany, a nic mu tak nebránilo se proti němu argumentačně vymezit, případně tvrdit právně významné skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy. Založil-li krajský soud, jenž na jednání dne 6. 12. 2024 znovu provedl důkaz nájemní smlouvu (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), svůj rozsudek na skutkovém a potažmo právním závěru, který korespondoval se stanoviskem vedlejšího účastníka, nelze ho považovat za tzv. překvapivé rozhodnutí. Námitce porušení principů spravedlivého, resp. řádného procesu tak Ústavní soud přisvědčit nemohl. 13. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu natolik vadnou interpretaci nájemní smlouvy, že má jít o projev ústavně neakceptovatelné svévole. Jak ale patrno z napadeného rozsudku, uvedený soud se nejen obsahem nájemní smlouvy, ale i dalšími skutečnostmi, jež by mohly být pro dané právní posouzení relevantní, podrobně zabýval a řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) zdůvodnil, jak k závěru, že vůle smluvních stran vyjádřená v nájemní smlouvě směřovala jen ke sjednání úplaty za užívání pozemku, dospěl (body 9-21). Tento skutkový závěr se ani z obsahového hlediska nejeví nijak nepřiměřeným, natož pak do té míry, že by zde nastal např. stěžovatelem tvrzený tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé. Uzavřel-li krajský soud, že ke zrušení původního závazku (strpět užívání pozemku) nedošlo, není za daných okolností tento právní názor v rozporu s úvahami Nejvyššího soudu obsaženými ve zmíněném judikátu (ale je tomu naopak). Ústavní soud proto konstatuje, že ústavním požadavkům, které jsou na odůvodnění soudních rozhodnutí kladeny, napadený rozsudek vyhovuje. 14. Namítá-li stěžovatel porušení vlastnického práva krajským soudem s tím, že napadené rozhodnutí se blíží vyvlastnění bez náhrady, neargumentuje přiléhavě, neboť k samotnému omezení jeho vlastnického práva k pozemku (v důsledku vlastnického práva vedlejšího účastníka ke stavbě) došlo po právu a podle závěru krajského soudu tomu je po právu i v současné době, a náhrada za užívání pozemku nebyla předmětem daného soudního řízení. 15. Jakkoliv opodstatněnou neshledal Ústavní soud ústavní stížnost ani v té části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel sice v dovolání uplatnil námitky právní povahy, ty však vycházejí z toho, že vůle smluvních stran vyjádřená v nájemní smlouvě směřovala k založení dočasného práva užívání pozemku, nikoliv jen ke sjednání úplaty za toto užívání. Nelze přitom Nejvyššímu soudu vytknout, že se jimi věcně nezabýval, neboť by to předpokládalo přezkoumat i příslušné skutkové závěry krajského soudu, což mu však nepřísluší (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), ledaže by to vyplynulo z požadavku ochrany základních práv či svobod, tj. v situaci, kdy by tyto závěry trpěly zjevným tzv. extrémním nesouladem, což však v nyní posuzované věci zjištěno nebylo. Dlužno dodat, že v souvislosti s interpretací právního jednání může vyvstat otázka hmotného práva, je však ji třeba Nejvyššímu soudu zákonem předpokládaným způsobem předestřít (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Namítl-li stěžovatel v dovolání tzv. překvapivost rozsudku krajského soudu, takové pochybení Ústavní soud neshledal (viz body 11 a 12). 16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu