Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky ARCHIWOOD, spol. s r. o., se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Hejdukem, advokátem, se sídlem náměstí I. P. Pavlova 1789/5, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2026, č. j. 35 Co 44/2026-252, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. prosince 2025, č. j. 17 C 47/2025-238, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a HeavyRent Logistics, s. r. o., se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka podala žalobu, kterou se proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 9 840 654 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud ji v návaznosti na to vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 492 033 Kč. 2. Stěžovatelka požádala dne 7. 10. 2025 o osvobození od soudního poplatku ve výši 90 %. Žádost odůvodnila tím, že nemá dostatek peněz na zaplacení celého poplatku. 3. Obvodní soud osvobození od soudních poplatků stěžovatelce nepřiznal. Soud zjistil, že stěžovatelka v září 2025 vybrala ze svého bankovního účtu hotovost ve výši 2 000 000 Kč. Stěžovatelka přitom neobjasnila, na co danou částku použila. Dovodil, že stěžovatelka tak měla v rozhodné době dostatek peněz na úhradu poplatku. Obvodní soud poukázal i na to, že je stěžovatelka zastoupena advokátem, který své služby zcela jistě neposkytuje zdarma. Stěžovatelka navíc mohla získat prostředky prodejem jednoho ze svých stavebních strojů (jak sama avizovala) nebo od jedné právnické osoby, s níž je personálně propojena. 4. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelka v rozhodné době disponovala částkou 2 000 000 Kč (kterou použila na úhradu svých dluhů) a částkou 750 000 Kč bez DPH (kterou získala prodejem svého stroje). Obvodní soud proto správně rozhodl, že stěžovatelka měla v září 2025 dostatek peněz na úhradu poplatku. Na tomto závěru přitom nic nemění ani jeho nepřiléhavé tvrzení ohledně zastoupení advokátem a propojení s jinou právnickou osobou. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutím obvodního a městského soudu. Tato rozhodnutí podle ní porušují její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). 6. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Napadená rozhodnutí představují nepřípustnou libovůli. Obecné soudy učinily zcela spekulativní a nepodložené závěry o možnosti využít k úhradě poplatku prostředky, které stěžovatelka použila k zaplacení svých splatných dluhů. Jde především o částku 2 000 000 Kč a částku 750 000 Kč. Soudy zároveň ignorovaly, že stěžovatelka nemá disponibilní prostředky ani majetek na provozování podnikání a současně má dluhy vůči třetím osobám - a to i kvůli tomu, že vedlejší účastnice neoprávněně zadržuje její stroje. Obvodní soud navíc chybně uvedl, že není jasné, jak stěžovatelka využila hotovost ve výši 2 000 000 Kč. b) Městský soud stěžovatelku nepřípustně diskriminoval oproti nepodnikajícím osobám. Podle městského soudu je věcí stěžovatelky, že nevyvíjí podnikatelskou aktivitu. Městský soud navíc podpořil svou argumentaci soudním rozhodnutím, podle něhož nelze nevýhody podnikatelského rizika přenášet na stát formou osvobození od povinnosti platit soudní poplatky a podle něhož nelze podnikatele podrobit stejnému měřítku jako sociálně slabého občana, který nevlastní žádný větší majetek a jeho jediným příjmem je např. minimální plat nebo důchod. Závěry tohoto rozhodnutí byly přitom opakovaně překonány nálezy Ústavního soudu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 9 Cmo 630/99 a např. nález sp. zn. II. ÚS 1619/08). c) Soudy chybně zdůrazňovaly, že požadované osvobození by bylo možné přiznat "jen zcela výjimečně". Použití tohoto kritéria však není na místě a odporuje § 138 občanského soudního řádu, protože stěžovatelka žádala pouze o částečné osvobození. Částečné osvobození od soudních poplatků by mělo být pravidlem, zatímco plné osvobození výjimkou (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 51/2015-16). d) Obvodní soud na začátku řízení nařídil na stěžovatelčin návrh předběžné opatření. Stěžovatelka tedy neuplatňuje svá práva svévolně nebo zřejmě bezúspěšně. e) Napadená rozhodnutí odepírají stěžovatelce spravedlnost, protože jí hrozí zastavení řízení o jejím nároku ve výši 9 840 654 Kč. f) Podle Ústavního soudu nelze od účastníka řízení požadovat, aby za něj uhradil poplatek někdo jiný (nález sp. zn. II. ÚS 3112/17). g) Městský soud se nevypořádal s námitkami stěžovatelky. III. Posouzení ústavní stížnosti 7. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda neosvobození stěžovatelky od soudního poplatku porušilo její ústavně zaručená práva a svobody. 8. Posouzení podmínek pro osvobození od soudního poplatku se odvíjí především od hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tyto úkoly však náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. 10. Rozhodování o soudních poplatcích představuje rozhodování o nákladech řízení (§ 137 odst. 1 občanského soudního řádu). Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení zdrženlivý. K jejich zrušení proto přistupuje zpravidla až tehdy, pokud je rozhodnutí o nákladech řízení projevem svévole nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11; nálezy sp. zn. II. ÚS 838/25, body 27 až 28; IV. ÚS 1391/24, bod 10; II. ÚS 1824/24, bod 14). Žádnou takovou vadu napadená rozhodnutí nemají. 11. Obecné soudy nevyhověly stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudního poplatku především proto, že podle nich v rozhodné době disponovala částkou 2 000 000 Kč, kterou vybrala ze svého bankovního účtu. Stěžovatelka proto měla podle soudů dostatek peněz na zaplacení poplatku ve výši 492 033 Kč (bod 14 rozhodnutí městského soudu a bod 7 rozhodnutí obvodního soudu). 12. Stěžovatelka tento nosný závěr v ústavní stížnosti nevyvrátila. Stěžovatelka netvrdí, že by tento typ skutečností neměl hrát roli a ani nenamítá, že by jí tato částka nepatřila nebo s ní nebyla oprávněna disponovat. Stěžovatelka se namísto toho zaměřuje na dílčí aspekty napadených rozhodnutí, které však nejsou pro výsledek řízení klíčové. Ústavní soud se proto k jejím námitkám vyjádří jen stručně. 13. Závěry soudů ohledně majetkových možností zaplatit poplatek nejsou svévolné ani spekulativní, ale vycházejí z doložených bankovních výpisů i vlastních tvrzení stěžovatelky [námitka a)]. Je nesporné, že stěžovatelka v rozhodné době reálně disponovala částkou 2 000 000 Kč v hotovosti a výtěžkem z prodeje stroje ve výši 750 000 Kč. Stěžovatelka se však rozhodla tyto prostředky použít k přednostnímu uspokojení svých soukromých věřitelů namísto splnění zákonné poplatkové povinnosti vůči státu. Stěžovatelka tak učinila na základě vlastního uvážení a Ústavní soud jí toto právo neupírá. Ústavní soud však považuje za ústavně souladný závěr, že negativní důsledky takové volby nelze přenášet na stát formou osvobození od soudních poplatků. Závěr obvodního soudu, že není jasné, jak stěžovatelka využila vybranou hotovost, upřesnil městský soud (bod 14 rozhodnutí městského soudu). 14. Napadená rozhodnutí nezávisí na skutečnosti, že je stěžovatelka podnikatelkou. Osvobození od soudního poplatku lze přiznat jen tehdy, "odůvodňují-li to poměry účastníka" (§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu). Pokud účastník v rozhodné době prokazatelně disponoval částkami, které několikanásobně převyšují soudní poplatek, není tato podmínka splněna bez ohledu na to, zda jde o podnikatele či nikoli. Výsledek posouzení podle těchto měřítek by byl stejný pro podnikatele i nepodnikatele. Zmínky o podnikatelském riziku a odkaz na rozhodnutí vrchního soudu tvořily pouze doplnění argumentace, které nemělo vliv na nosný závěr o existenci disponibilních prostředků v rozhodné době (body 15 až 16 rozhodnutí městského soudu a bod 9 rozhodnutí obvodního soudu). Obecné soudy se tedy nedopustily nepřípustného rozlišení mezi podnikateli a nepodnikateli, které Ústavní soud v kontextu osvobození od soudních poplatků již dříve kritizoval (např. nález sp. zn. II. ÚS 1619/08). 15. Soudy posoudily stěžovatelčinu žádost jako žádost o částečné osvobození od soudního poplatku [námitka c)]. Soudy si byly povahy žádosti vědomy (bod 1 rozhodnutí obvodního soudu) a přinejmenším městský soud v souladu s ní také její žádost posoudil (bod 16 rozhodnutí městského soudu). Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení uvedená v obecných východiscích těchto rozhodnutí (bod 12 rozhodnutí městského soudu a bod 6 rozhodnutí obvodního soudu). Ústavní soud nezpochybňuje, že částečné osvobození by mělo být vůči úplnému osvobození pravidlem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v rozhodné době disponovala částkou, která čtyřikrát převyšovala výši soudního poplatku, však tento závěr na věci nic nemění. 16. Stěžovatelčino tvrzení, že neuplatňuje práva svévolně nebo zřejmě bezúspěšně, není v této věci podstatné [námitka d)]. Ústavní soud si je vědom toho, že jednou ze dvou zákonných podmínek pro osvobození od soudních poplatků je, že se žadatel nedopouští svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování či bránění práva (§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu). Obecné soudy však nerozhodly o nepřiznání osvobození na základě toho, že by stěžovatelka uplatňovala práva svévolně nebo zřejmě bezúspěšně. Obecné soudy rozhodly o nepřiznání osvobození pouze kvůli tomu, že to podle nich neodůvodňují její poměry. Ústavnost tohoto závěru se však stěžovatelce nepodařilo zpochybnit. Pro osvobození od soudních poplatků přitom musí být splněny obě zákonné podmínky současně. 17. Zastavení soudního řízení kvůli nezaplacení soudního poplatku není odepřením spravedlnosti, pokud účastník prokazatelně měl prostředky na jeho zaplacení, ale rozhodl se je využít jinak [námitka e)]. Právo na soudní ochranu může podléhat a podléhá omezením. Mezi ústavně souladné omezení tohoto práva se přitom řadí i povinnost zaplatit příslušný soudní poplatek. Pokud proto účastník tuto zákonnou povinnost měl, ale nesplnil ji, není následné zastavení řízení protiústavní (podrobněji např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27; nálezy sp. zn. III. ÚS 3213/19, bod 8; IV. ÚS 1467/22, bod 23). 18. Stěžovatelkou kritizované tvrzení obvodního soudu, podle něhož stěžovatelka mohla zaplatit poplatek s pomocí třetí osoby, je pro posouzení věci irelevantní [námitka f)]. Toto tvrzení učinil v řízení pouze obvodní soud, a to navíc pouze jako podpůrný argument (bod 7 jeho rozhodnutí). Závěry obou napadených rozhodnutí by plně obstály i bez tohoto tvrzení. Městský soud navíc výslovně uznal, že je tento argument nepřiléhavý. Závěr o nepřiznání osvobození od poplatku přitom založil výhradně na zjištění, že stěžovatelka měla dostatečné prostředky na jeho zaplacení - nikoli na možnosti získat peněžní prostředky od třetí osoby (bod 14 jeho rozhodnutí). 19. Stěžovatelka neuvedla, na které konkrétní námitky podle ní městský soud nereagoval a jak by podle ní mohly změnit výsledek řízení (poslední odstavec na straně 5 ústavní stížnosti). Obecné soudy však podle Ústavního soudu podpořily své závěry ucelenou argumentační linií a řádně je odůvodnily (např. nález sp. zn. III. ÚS 2410/18, bod 39). Námitky, které stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, přitom zrušení přezkoumávaných rozhodnutí neopodstatňují [námitka g)]. IV. Závěr 20. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu