Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Nikolou Nydrlovou, advokátkou, sídlem Komenského 309, Nová Paka, proti výrokům I a III usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 74/2026-171 ze dne 18. března 2026 a výrokům I a III usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 30 Nc 1103/2026-29 ze dne 27. února 2026, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími, označenými v záhlaví, soudy porušily jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Domáhá se zrušení výroků I a III usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a výroků I a III usnesení Okresního soudu v Jičíně. 2. Vedlejší účastnice a stěžovatel jsou rodiči nezletilé dcery (nyní ve věku 2,5 roku). Zhruba v polovině roku 2024 se vedlejší účastnice, spolu se synem z jiného vztahu, od stěžovatele odstěhovala. Dcera zůstala v péči stěžovatele. 3. Dne 25. února 2026 podala vedlejší účastnice návrh na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí. Návrh odůvodnila tím, že je dlouhodobě vystavena ze strany stěžovatele obtěžování, sledování, výhružkám, které přerostly do fyzických incidentů a bezprostředních hrozeb. Od ledna 2025 měl stěžovatel zintenzivnit nátlak, opakovaně psát a telefonovat (10 až 60 hovorů denně), vyhrožovat jí, od června 2025 až do února 2026 ji měl obtěžovat u jejího bydliště a tlouct na okna a dveře. Popsala několik dalších incidentů (fyzické napadení, sledování, výhružky plynovou pistolí). Dne 16. února 2026 zaslal stěžovatel jejímu právnímu zástupci e-mail, že sleduje korespondenci a hovory vedlejší účastnice a zná její budoucí místo pobytu. 4. Okresní soud nařídil předběžné opatření, jímž stěžovateli na dobu jednoho měsíce uložil, aby se zdržel nežádoucího sledování a obtěžování vedlejší účastnice jakýmkoli způsobem, vyvolávání kontaktu telefonickými hovory a boucháním na dveře či okna a vstupování na její pozemek, zdržel se setkání s ní s výjimkou soudního jednání a předání dcery dle rozhodnutí opatrovnického soudu, a aby nevstupoval a nezdržoval se v bezprostředním okolí (150 m) tehdy aktuální a plánované adresy obydlí vedlejší účastnice vyjma rozsahu nezbytně nutném k předání dcery (výrok I). Ve zbytku návrh vedlejší účastnice zamítl (výrok II). Rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 6 655 Kč (výrok III) a poplatkové povinnosti (výrok IV). 5. Okresní soud měl za osvědčené, že vztahy jsou dlouhodobě vysoce konfliktní, obtěžování vedlejší účastnice vnímají i další osoby, a sám stěžovatel v e-mailu přiznal, že komunikaci vedlejší účastnice monitoruje. Návrh na plošný zákaz přiblížení se neměl za osvědčený, protože by mohl působit nepřiměřeně s ohledem na probíhající opatrovnické řízení, a nadto péče o dceru může vyžadovat nezbytnou komunikaci rodičů. 6. Krajský soud k odvolání stěžovatele napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výrocích I a III potvrdil (výrok I). Ve výroku IV jej zrušil a vrátil k dalšímu řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III). 7. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že stěžovatel zasahuje přinejmenším do duševní integrity a soukromí vedlejší účastnice. Činil tak od ledna 2025 do vydání usnesení okresního soudu se vzrůstající intenzitou nejen při dálkové komunikaci, ale při nechtěných osobních kontaktech, fyzickém útoku a vniknutí na zahradu u jejího domu. K náhradě nákladů řízení dodal, že s ohledem na charakter věci nepřicházelo v úvahu použití § 150 občanského soudního řádu. 8. Stěžovatel namítá, že nebyl v žádné fázi řízení slyšen. Obecné soudy mu neposkytly procesní prostor k osobnímu vyjádření, ač je stěžovatel objektivně omezen ve schopnosti reagovat písemně. Krajský soud nezohlednil konkrétní okolnosti věci a nenařídil jednání, přestože stěžovatel jako cizí státní příslušník neovládá češtinu, nebyl zastoupen advokátem a opakovaně poukazoval na potřebu právní pomoci v souběžně běžících řízeních. Stěžovatel proto neměl reálnou možnost se efektivně bránit. Tím obecné soudy zasáhly do práva stěžovatele být slyšen, tak byla porušena i zásada rovnosti zbraní. 9. Dále stěžovatel krajskému soudu vytýká, že rozhodnutí nereaguje věcně na námitky stěžovatele, nevysvětluje, proč ke skutkovým tvrzením stěžovatele nepřihlíží a verze vedlejší účastnice je přesvědčivější. Krajský soud pomíjí charakter a kontext komunikace mezi účastníky a další okolnosti významné pro posouzení intenzity a povahy tvrzeného jednání. Na přezkum odvolacích námitek tak rezignoval a rozhodnutí řádně a přezkoumatelně neodůvodnil. 10. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí zasahují významně do jeho osobní sféry, soukromého života a do poměrů souvisejících s péčí o nezletilou. Závěry o domácím násilí a pronásledování jsou využívány v současně běžícím opatrovnickém řízení pro posouzení osoby stěžovatele. Ač nařízené předběžné opatření zaniklo, neodstraňují se tím jeho právní důsledky, a tím zásah do práv stěžovatele. 11. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. 12. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření přistupuje velmi zdrženlivě. Nařízení předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 686/24 ze dne 17. července 2024 a sp. zn. II. ÚS 1980/22 ze dne 1. prosince 2022). Ústavnímu soudu tedy zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. 13. První dvě uvedené podmínky má Ústavní soud za splněné. Okresní soud byl ve věci příslušný a jeho rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad. 14. Podstatou ústavní stížnosti přitom je, že stěžovatel jako cizí státní příslušník, který nerozumí českému jazyku a není právně zastoupen, nebyl v rovném postavení a nebyl slyšen. Předmětem ústavního přezkumu předběžných opatření přitom může být rovněž procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. ledna 2010). 15. Ústavní soud připomíná, že z pohledu procesních záruk poskytovaných účastníkům řízení nedosahuje řízení o předběžných opatření kvalit řízení ve věci samé - jde o prozatímní, dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Tudíž ani nároky aplikované v řízeních ve věci samé se na řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. Účel předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí je rychlé a účinné poskytnutí zatímní ochrany ohrožené osoby a jejích práv. Soud tedy vychází z informací v návrhu a přiložených listin a obsáhlejší dokazování nepřichází v úvahu. Právě rychlost a efektivita hrají klíčovou roli i v poměřování ochrany práv navrhovatele a odpůrce, a tedy i rovnosti zbraní a práva být slyšen. V řízeních o nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, jde-li o prvotní návrh, rozhodují obecné soudy bez nařízení jednání (srov. § 404 a 409 zákona o zvláštních řízeních soudních a § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu) a bez slyšení účastníků. Obecné soudy tedy nijak nepochybily, nenařídily-li jednání. 16. K námitce, že na rozdíl od vedlejší účastnice nebyl stěžovatel zastoupen advokátem, je cizinec a nemohl se reálně a efektivně bránit, Ústavní soud podotýká, že z práva na spravedlivý proces neplyne, že by stát musel poskytovat účastníkům řízení bezplatnou právní pomoc v každém civilním sporu (KOPA, Martin. Čl. 37 [Právo odepřít výpověď a procesní rovnost]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 29.) Skutečnost, že v souběžně běžícím opatrovnickém řízení žádal stěžovatel o ustanovení zástupce, sama o sobě nevede k závěru, že měl okresní soud a posléze krajský soud uvažovat o ustanovení právního zástupce i pro tento typ řízení (s ohledem na nízkou procesní složitost věci), pro něhož jsou typické velmi krátké lhůty, postačí pouhé osvědčení skutečností, a jeho účelem je ochrana statků jako fyzická a duševní integrita, svoboda, důstojnost či soukromí. Současně stěžovatel netvrdí, že by o ustanovení zástupce v tomto konkrétním řízení žádal. 17. Stěžovatel tvrdí, že se krajský soud jeho námitkami nezabýval a uvěřil více verzi vedlejší účastnice. Soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí (ve věcech ochrany proti domácímu násilí i pro odvolací přezkum) - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně jako při rozhodování ve věci samé. Rozhodné skutečnosti stačí jen osvědčit, tedy postačí přesvědčení soudce o převažující pravděpodobnosti určité skutečnosti (HRNČIŘÍK, V. Předběžná opatření v civilním řízení. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 104). Ústavní soud si vyžádal od okresního soudu odvolání stěžovatele (zasláno včetně příloh) a nesdílí náhled stěžovatele, že by reálnou možnost se efektivně bránit neměl - jinými slovy - neměl možnost přiměřeně hájit svou věc a argumentovat. Krajský soud se k odvolání stěžovatele dostatečně zabýval tím, zda skutečně byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Stěžovatel pomíjí, že oba soudy vycházely ze skutečností osvědčených, nikoli prokázaných najisto. Soudy vzaly v potaz různé formy osobního kontaktu stěžovatele s vedlejší účastnicí (nejen jejich komunikaci) a narušování jejího soukromí a obydlí stěžovatelem (bouchání na okna, fyzický útok), tedy celkovou intenzitu jednání stěžovatele, dlouhodobost a opakovanost - nikoli možné dílčí nesrovnalosti. Vyšly v neposlední řadě z e-mailu, který stěžovatel zaslal právnímu zástupci vedlejší účastnice. V e-mailu sám stěžovatel potvrdil, že vedlejší účastnici sleduje (nahrává hovory a zprávy). Obecné soudy tak logicky, srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, jaké skutečnosti měly za osvědčené a z jakých důkazů vyšly. Závěry obecných soudů o závadném chování stěžovatele považuje Ústavní soud ze dostatečně podložené, nepředstavují vzhledem k okolnostem této věci žádné extrémní vybočení a nevykazují prvky svévole. Skutečnost, že stěžovatel s právním hodnocením svého jednání ze strany obecných soudů nesouhlasí, nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. 18. Požadavek osvědčení skutečností v řízení o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí nadto eliminuje nebezpečí zneužití institutu proto, aby tím navrhovatel (zde vedlejší účastnice) získal neoprávněnou procesní výhodu v řízení o péči o nezletilé. Stěžovatel sice uvádí, že v opatrovnickém řízení má být využíváno nařízené předběžné opatření a v něm obsažené skutkové a právní závěry, postup opatrovnického soudu však není předmětem přezkumu v souzené věci. V opatrovnickém řízení je zcela v kompetenci rozhodujícího soudce zvážit okolnosti vzájemných vztahů rodičů dítěte a dopad na dítě, nejde však o jediné rozhodné kritérium rozhodování o péči o dítě. Skutečnosti, které pro účely předběžného opatření postačovalo osvědčit, je třeba v řízení o péči prokázat a lze je tak i vyvracet. Ústavní soud nadto ani nemůže předvídat rozhodnutí v opatrovnické věci a vyjadřovat se k ní, takový postup by byl zcela v rozporu se zásadou subsidiarity, která řízení o ústavní stížnosti ovládá. 19. Namítá-li stěžovatel neústavnost rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, je třeba připomenout, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud proto přistupuje k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně. V posuzované věci byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady jen prvostupňového řízení a jen ve výši, kterou lze označit za bagatelní. Právní závěry k povinnosti náhrady nákladů stěžovatelem jako odpůrcem v napadených rozhodnutích nejsou nijak excesivní, stěžovatel sám bližší ústavněprávní argumentaci nepřináší a není ani úkolem Ústavního soudu za něj takové argumenty domýšlet. 20. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu