Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ISALIS v. o. s., sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7, insolvenční správkyně dlužníka Petra Vítka, zastoupené Mgr. Ondřejem Koláčkem, advokátem, sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2026 č. j. 101 VSPH 1105/2025-103 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 205 ICm 3967/2023-94, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Dagmar Malé, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti, přiložených listin a veřejně dostupného insolvenčního rejstříku plyne, že stěžovatelka je insolvenční správkyní dlužníka Petra Vítka (dále jen "dlužník"). Dlužník byl jednatelem společnosti SEOMAN a. s. V insolvenčním řízení proti společnosti SEOMAN a. s. bylo zjištěno, že měla převést na dlužníka za 1 Kč obchodní podíl v další společnosti v odhadované hodnotě 46 až 106 mil. Kč, čímž mělo dojít ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů. Rozsudkem městského soudu byla dlužníkovi uložena povinnost zaplatit částku převyšující 46 mil. Kč, kterou však - podobně jako jiné dluhy - neuhradil. Insolvenční správce uvedené společnosti proto podal insolvenční návrh i proti dlužníkovi. 3. Stěžovatelka coby insolvenční správkyně dlužníka v souvislosti s tímto insolvenčním řízením zahájila incidenční spor. V rámci něho se domáhala určení, že dlužníkův převod vlastnického práva k jedné kmenové akcii společnosti SOTENA INVEST a. s. na vedlejší účastnici je vůči věřitelům dlužníka neúčinný. Stěžovatelka k prokázání svých tvrzení navrhla k důkazu znalecký posudek, jímž by měla být stanovena (obvyklá) hodnota předmětné kmenové akcie. Městský soud proto uložil stěžovatelce povinnost složit zálohu na vypracování znaleckého posudku ve výši 300 000 Kč. Stěžovatelka v reakci na to podala návrh na osvobození od povinnosti složit zálohu. 4. Městský soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatelce se nepřiznává osvobození od povinnosti uhradit zálohu na náklady znaleckého posudku. Úvodem připomněl, že insolvenční správce je ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků, avšak nikoli od hrazení zálohy na provedení důkazu, které se přiznává zvlášť, jsou-li pro to splněny podmínky [§ 138 odst. 1 a § 141 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád dále jen "o. s. ř.")]. Ty však splněny nebyly. V této souvislosti předně poukázal na to, že institut osvobození od soudních poplatků lze využít pouze za předpokladu, že účastník řízení nemá žádnou rozumnou možnost, jak splnit svou poplatkovou povinnost. Stěžovatelka na jedné straně sice tvrdila, že nemá aktuálně k dispozici finanční prostředky umožňující uhrazení zálohy na náklady znaleckého posudku. Na druhé straně však měla možnost obrátit se na věřitele dlužníka se žádostí o poskytnutí zálohy na úhradu jejích výdajů (tj. i se žádostí na poskytnutí finančních prostředků na uhrazení zálohy na náklady znaleckého posudku) podle § 39 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Stěžovatelka tento prostředek využila (byť až po podání návrhu na osvobození od povinnosti složit zálohu), avšak věřitelé jí odmítli poskytnout finanční prostředky. Věřitelé tak navíc učinili nikoli z důvodu, že by požadovanou částkou nedisponovali, ale z důvodu rizika její návratnosti. V situaci, kdy stěžovatelka nebyla s to vysvětlit věřitelům důvody nutnosti vypracování znaleckého posudku a jeho případného přínosu pro výsledek řízení, nelze povinnost k úhradě nákladů na jeho vypracování přenášet na stát. Nad rámec toho městský soud poukázal na to, že stěžovatelka odvozovala tvrzenou obvyklou kupní cenu akcie (přes 15 mil. Kč) pouze od tvrzené hodnoty nemovitostí (luxusního hotelu v Praze) vlastněných přes řadu dalších subjektů společností SOTENA INVEST a. s., aniž by zohlednila ne zcela příznivou ekonomickou situaci dotčených subjektů. Městský soud současně poukázal na to, že vedlejší účastnice naopak podrobně tvrdila a dokládala vlastním znaleckým posudkem, že hodnota jedné akcie byla v době převodu ve skutečnosti o něco nižší než zaplacená kupní cena 4,3 mil. Kč. 5. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí městského soudu. Předně poukázal na to, že výše zálohy požadované soudem se odvíjela od odhadu výše znalečného, který soudu poskytla oslovená znalecká kancelář (160 000 až 240 000 Kč bez DPH). Stanovenou výši zálohy proto nelze považovat za nepřiměřeně vysokou. Dále zdůraznil, že uložení povinnosti uhradit zálohu na provedení důkazu sleduje dva cíle - jednak rozložení nákladů v čase a zjednodušení jejich vymáhání, jednak vedení účastníků k tomu, aby nenavrhovali zbytečné důkazy. Následně konstatoval, že stěžovatelce není ani odepřen přístup k soudu. I kdyby se totiž v majetkové podstatě dlužníka nenacházel dostatek finančních prostředků na zaplacení zálohy, stěžovatelka coby insolvenční správkyně měla pořád možnost požádat o poskytnutí finančních prostředků na uhrazení zálohy. Samotná skutečnost, že jeden zástupce věřitelů (a současně insolvenční správce společnosti SEOMAN a. s.) odmítl stěžovatelce poskytnout finanční prostředky na uhrazení zálohy proto, že je v požadované výši neměl k dispozici, na tom nic nemění. Další věřitelé dlužníka totiž odmítli poskytnout požadovanou částku proto, že nevěřili v její návratnost. Neochota věřitelů poskytnout stěžovatelce požadované finanční prostředky proto nemůže být důvodem pro přenesení nákladů znaleckého posudku na stát. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť soudy nezohlednily, že v majetkové podstatě dlužníka není dostatek finančních prostředků k uhrazení požadované zálohy na náklady znaleckého posudku. Požadovaná záloha navíc převyšuje horní hranici odhadovaných nákladů znaleckého posudku a je excesivně a nedůvodně vysoká. Stěžovatelka dále uvádí, že v extrémním rozporu s principy spravedlnosti je i závěr, že měla možnost opatřit si finanční prostředky od věřitelů. Věřitelé stěžovatelce totiž finanční prostředky neposkytli, takže v současnosti nemá reálnou možnost zálohu uhradit. Nakonec tvrdí, že soudy nezohlednily význam znaleckého posudku pro výsledek řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní stížnost je však i navzdory tomu nepřípustným návrhem. 8. Řízení před Ústavním soudem ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv. Princip subsidiarity indikuje nejen povinnost vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky nápravy, nýbrž také povinnost dosáhnout rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud ustáleně judikuje, že řízení o ústavní stížnosti je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit v dalších fázích řízení před obecnými soudy či jinými orgány moci veřejné [srov. např. usnesení ze dne 7. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 643/25, bod 6; usnesení ze dne 4. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 1470/24; nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) a další]. 9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že rozhodnutí o povinnosti složit zálohu na náklady znaleckého posudku či jiného důkazu jsou rozhodnutími nemeritorní povahy a jejich vydáním proto ještě nedochází k zásahu do základních práv jednotlivce (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1572/25; usnesení ze dne 4. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 1470/24; usnesení ze dne 26. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 2547/22). K takovému zásahu zpravidla dochází až ve chvíli, kdy jednotlivec není v řízení úspěšný (např. jeho žalobě není vyhověno), protože v důsledku neprovedení určitého důkazu nebyla prokázána důvodnost jeho tvrzení, příp. ve chvíli, kdy mu je z důvodu neúspěchu ve věci uložena povinnost nahradit protistraně náklady řízení, včetně nákladů na vyhotovení znaleckého posudku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 643/25, bod 7). Jinými slovy, k zásahu do základních práv jednotlivce zpravidla dochází až při vydání konečného - meritorního - rozhodnutí ve věci, nikoli již při vydání dílčích (procesních) rozhodnutí. 10. V nynější věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, jímž jí soudy nepřiznaly osvobození od povinnosti složit zálohu na náklady znaleckého posudku. Ústavní soud si je pochopitelně vědom značné výše soudem stanovené zálohy (300 000 Kč) i tvrzené finanční situace dlužníka. To však nemůže nic změnit na dílčí (procesní) povaze napadených rozhodnutí ani na tom, že k zásahu do základních práv stěžovatelky v této fázi řízení ještě nedochází. Napadenými rozhodnutími o nepřiznání osvobození od povinnosti složit zálohu totiž není nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu o meritu věci nebo o nákladech řízení. Stěžovatelka bude mít v dalším řízení možnost prokazovat důvodnost svých tvrzení jakýmikoliv jinými důkazy, které bude považovat za vhodné, včetně vlastního znaleckého posudku. Účastníkem předložený znalecký posudek podle § 127a o. s. ř. je totiž postaven naroveň soudem zadanému znaleckému posudku podle § 127 o. s. ř., splňuje-li zákonem požadované náležitosti. Stěžovatelce nic nebrání v tom, aby tuto možnost využila, má-li za to, že vypracování znaleckého posudku je nutné a že soudem stanovená výše zálohy byla excesivní. 11. Nad rámec toho Ústavní soud ve stručnosti poznamenává, že odhad nákladů na vyhotovení znaleckého posudku vycházel z předpokládaného rozsahu prací a časové náročnosti vyhotovení znaleckého posudku (160 až 240 hodin, a to zejm. s ohledem na to, že v rámci znaleckého zkoumání by podle znalecké kanceláře bylo nutné ocenit nejen dotčené nemovitosti, nýbrž také hodnotu navazujícího řetězce společností, které vlastní předmětné nemovitosti, resp. jedna druhou). Jako svévolné se nejeví ani úvahy soudů o tom, že stěžovatelka měla možnost získat potřebné finanční prostředky od věřitelů postupem podle § 39 odst. 1 insolvenčního zákona. Možnost účastníka řízení zajistit si finanční prostředky na hrazení nákladů spojených s provedením důkazů jinou cestou je totiž v obecné rovině relevantní pro posouzení důvodnosti návrhu na osvobození povinnosti složit zálohu, resp. obecněji i pro posouzení důvodnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků. 12. Stěžovatelce pochopitelně zůstane možnost uplatňovat své stížnostní námitky v dalším řízení před obecnými soudy, a to případně i v rámci opravných prostředků proti konečnému, meritornímu rozhodnutí prvostupňového soudu nebo dokonce v rámci nové ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom již v minulosti projevil vůli zabývat se obdobnými námitkami i (kvazi)meritorně, byly-li vzneseny v rámci ústavní stížnosti směřující proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3433/24). 13. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 19. května 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj