Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou, se sídlem Jakubská 1, Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 6. března 2026, č. j. 1 KZN 1020/2026-16, a vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 6. února 2026, č. j. ZN 4157/2025-22, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným vyrozuměním sdělilo Okresní státní zastupitelství v Prostějově (dále jen "okresní státní zastupitelství") stěžovateli, že jeho trestní oznámení bylo bez dalšího opatření založeno. Podstata daného trestního oznámení spočívala v upozornění na údajně nezákonné sledování stěžovatele a jeho manželky při příchodu a odchodu z budovy Okresního soudu ve Vyškově, kde oba pracují, a to prostřednictvím čipového systému, kamerového záznamu a příslušníků justiční stráže. Podle okresního státního zastupitelství z judikatury soudů vyplývá, že evidence pracovní doby soudců je zákonným opatřením, jde-li o zajištění řádného výkonu soudnictví. Není tedy excesem, je-li docházka soudců sledována tzv. čipováním, kamerovým systémem nebo justiční stráží. Jde sice o závažnější dopad do soukromí jednotlivce, splňuje však podle vyrozumění podmínky testu proporcionality. Trestní právo je navíc prostředkem ultima ratio. 3. Proti tomuto vyrozumění podal stěžovatel podnět k výkonu dohledu, který Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") shledalo napadeným vyrozuměním nedůvodným. Přisvědčilo závěru, že nebylo zjištěno podezření ze spáchání jakéhokoliv trestného činu. Kamerový záznam neslouží ke skrytému sledování, ale k viditelnému zajištění ochrany, majetku a bezpečnosti, přičemž na místě se nachází tabulka upozorňující na přítomnost kamer. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení neposkytly ochranu jeho právu nebýt nezákonně sledován na svém pracovišti. V napadených rozhodnutích pak hodnotily nezákonně pořízené důkazy (kamerové záznamy). Krajské státní zastupitelství nereagovalo na stěžovatelem uplatněnou argumentaci ohledně porušení několika právních předpisů ze strany vedení soudu. Podle stěžovatele nelze kamerový záznam, pořízený z důvodu bezpečnosti, následně zneužít k pracovní kontrole docházky. Orgány činné v trestním řízení nepřípustně ignorovaly, že kamerové záznamy byly vedením soudu zneužity. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře ustáleně dovozuje subsidiární povahu, jak práva na účinné vyšetřování jako prostředku ochranu individuálních práv (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 540/17, nebo usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1264/17), tak trestního práva jako takového (viz např. usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1921/24, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2768/20). Závěrům napadených rozhodnutí o tom, že ochrany tvrzených nároků se má stěžovatel primárně domáhat jinými prostředky, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatel neuvádí žádný argument, pro který by ostatní prostředky nápravy neměly v dané věci postačovat (naopak z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známé, že těchto ostatních prostředků stěžovatel rovněž využil). Ústavní soud proto nepovažuje za nutné konkrétně reagovat na dílčí námitky, které se aplikace zásady subsidiarity trestní represe a práva na účinné vyšetřování nedotýkají. 8. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu