Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Rudolfa Neussara, zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2026, č. j. 16 Co 244/2025-84, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Martina Neussara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Zůstavitelka sepsala závěť, ve které vydědila svého syna (vedlejšího účastníka) a za jediného dědice povolala svého manžela (stěžovatele). Vedlejší účastník následně podal žalobu, kterou napadl platnost vydědění a domáhal se určení, že je dědicem. 2. Okresní soud žalobu zamítl a rozhodl, že vydědění bylo platné. Okresní soud přiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 183 654 Kč. Soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši 2 567 799,90 Kč, což představuje polovinu hodnoty pozůstalosti. Podle advokátního tarifu se totiž "v dědických věcech [...] za tarifní hodnotu považuje obvyklá cena zůstavitelova majetku odpovídající výši dědického podílu klienta" (§ 8 odst. 7 advokátního tarifu). 3. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že přiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů prvostupňového řízení pouze ve výši 31 883,50 Kč. Spor o určení dědického práva se pro účely náhrad nepovažuje za "dědickou věc" (§ 8 odst. 7 advokátního tarifu) a tarifní hodnota se proto neodvíjí od hodnoty dědického podílu. Na místě je podle soudu vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 65 000 Kč, podle které se postupuje ve věcech "určení, zda tu je právní vztah nebo právo" [§ 9 odst. 3 písm. a)]. Krajský soud zároveň přiznal vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 955 Kč, protože byl v odvolacím řízení převážně úspěšný. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Toto rozhodnutí podle něj porušuje jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1). 5. Krajský soud rozhodl protiústavně, protože při určení tarifní hodnoty nevycházel z hodnoty předmětu sporu (§ 8) nebo paušální tarifní hodnoty v dědických věcech (§ 8 odst. 7). Tento nosný argument stěžovatel doplnil o tyto námitky: a) Krajský soud rozhodl na základě nepřiléhavých nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 1052/21 a IV. ÚS 105/23). Tyto nálezy řešily situace, kdy hodnota majetku nebyla snadno zjistitelná, což v této věci neplatí. Nálezy nelze chápat jako obecné potvrzení správnosti použití § 9 advokátního tarifu v řízeních o určení dědického práva. Rozhodnutí krajského soudu navíc odporuje požadavkům těchto nálezů na řádné odůvodnění, legitimní očekávání a individuální posouzení okolností případu. b) Krajský soud rozhodl na základě formální kvalifikace určovací žaloby a nezohlednil její obsah a ekonomický význam. Spor o určení vlastnictví ke stejně hodnotnému majetku by vedl k odlišnému nákladovému výroku. Stát porušuje závazek chránit dědictví tím, že jeho ochranu degraduje přiznáním excesivně nízké náhrady nákladů. c) Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné a svévolné, protože pomíjí námitky stěžovatele i závěry okresního soudu, omezuje se na odkazy na nepřiléhavou judikaturu Ústavního soudu a přebírá argumentaci vedlejšího účastníka. d) Stěžovatel oprávněně očekával, že bude tarifní hodnota určena na základě hodnoty sporného dědického podílu. Toto očekávání podporoval význam sporu, smysl advokátního tarifu i rozhodnutí okresního soudu. Přiznaná náhrada nákladů řízení je zcela marginální a v extrémním nepoměru k jeho nákladům. e) Zásah do stěžovatelových práv je o to citlivější, že stěžovatel je v důchodovém věku, byl do řízení vtažen bez své vůle a musel se v řízení bránit tvrzením syna, která popírala jeho vztah k manželce a rodině. f) Pokud okresní soud skutečně chybně určil tarifní hodnotu, neměl by náklady odvolacího řízení nést stěžovatel, ale stát. g) Použití § 8 advokátního tarifu představuje základní pravidlo pro určení tarifní hodnoty, zatímco § 9 advokátního tarifu je pouze subsidiární úpravou. III. Posouzení ústavní stížnosti 6. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda krajský soud porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva tím, že rozhodl o nákladech řízení na základě speciální paušální tarifní hodnoty [§ 9 odst. 3 písm. a)], namísto hodnoty předmětu sporu (§ 8 advokátního tarifu). 7. Určení výše tarifní hodnoty se odvíjí především od výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 8. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. 9. Ústavní soud uvádí, že je při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení zdrženlivý. K jejich zrušení proto přistupuje zpravidla až tehdy, pokud je rozhodnutí o nákladech řízení projevem svévole nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11; nálezy sp. zn. II. ÚS 838/25, body 27 až 28; IV. ÚS 1391/24, bod 10; II. ÚS 1824/24, bod 14). Nic takového v této věci nenastalo. III.1 K obecnému posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí 10. Ústavní soud se již dříve zabýval určením tarifní hodnoty v případě řízení o určení, zda je někdo dědicem. Ústavní soud označil za zcela ústavně souladný postup soudů, které v těchto případech - stejně jako nyní krajský soud - vycházely z § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1052/21, bod 28; IV. ÚS 105/23, bod 29; usnesení sp. zn. I. ÚS 46/25, bod 14; I. ÚS 683/24, bod 10). 11. Předmětem řízení o určení, že je někdo dědicem, totiž není "dědická věc" (§ 8 odst. 7) ani výše peněžitého plnění nebo cena věci či práva (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu). Předmětem tohoto řízení je určení právního vztahu, který není peněžně ocenitelný. Ústavní soud takto rozhodl opakovaně a jeho rozhodovací praxe je v tomto ohledu jednotná (viz rozhodnutí uvedená v předchozím bodě). 12. Ústavní soud dodává, že tyto závěry ve svých rozhodnutích následují i obecné soudy. Napadené rozhodnutí krajského soudu proto není v tomto ohledu nijak výjimečné (např. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 33/2022-351, bod 13; Okresního soudu Praha-východ č. j. 6 C 158/2022-178, bod 28; Okresního soudu Praha-východ č. j. 7 C 359/2020-201, bod 25; Okresního soudu Praha-východ č. j. 22 C 356/2023-359, bod 46; Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 24 C 121/2022, bod 38; Okresního soudu Brno-venkov č. j. 8 C 337/2022-276, bod 25; Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 8 C 127/2022-107, bod 20). 13. Krajský soud tedy stanovil tarifní hodnotu zcela v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a zároveň v něm přímo ocitoval stěžejní pasáže z nálezu Ústavního soudu (bod 6 rozhodnutí krajského soudu). 14. Právní závěry uvedené v odůvodnění nálezu jsou při řešení typově shodných případů závazné nejen pro obecné soudy, ale i pro Ústavní soud. Ten přitom neshledal žádný důvod, proč se od tohoto závazného právního názoru v této věci odchýlit (čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 23 zákona o Ústavním soudu a např. nález sp. zn. III. ÚS 2856/21, bod 8). III.2 K jednotlivým námitkám stěžovatele 15. Ústavní soud uvádí, že protiústavnost napadeného rozhodnutí neodůvodňují ani námitky uvedené v ústavní stížnosti. Ústavní soud se k nim proto vyjádří jen stručně. 16. Námitky, které stěžovatel uvedl proti použití zmíněných nálezů, nejsou důvodné [námitka a)]. Zaprvé, zmíněné nálezy nehovoří o použití § 9 advokátního tarifu jen tehdy, pokud hodnota předmětu řízení není objektivně zjistitelná. Podle nálezů se má toto ustanovení použít již z důvodu právní povahy sporu - nikoli jen při obtížnosti ocenění majetku. Zadruhé, závěr o použití tohoto ustanovení není podle těchto nálezů jen jednou z procesně obhajitelných variant, ale výkladem, který je správný a obecně uplatnitelný. Zatřetí, napadené rozhodnutí neodporuje požadavkům těchto nálezů na řádné odůvodnění, legitimní očekávání a individuální posouzení okolností případu. 17. Výše tarifní hodnoty, k níž krajský soud dospěl, je důsledkem pravidel advokátního tarifu a povahy řízení o určení, že je osoba dědicem [námitka b)]. Ten je typově odlišný od přímého sporu o vlastnictví konkrétní věci. Odlišný nákladový výsledek je ústavně ospravedlnitelný rozdílnými právními následky obou typů žalob. Stát svůj závazek k ochraně dědění plní v procesní rovině především zajištěním spravedlivého procesu, nikoli garancí určité výše náhrady nákladů řízení. 18. Rozhodnutí krajského soudu není nepřezkoumatelné ani svévolné [námitka c)]. Krajský soud věcně vyvrátil závěry okresního soudu odkazem na přiléhavé nálezy Ústavního soudu. Obecný soud přitom není povinen výslovně reagovat na každý dílčí argument, pokud jeho stanovisko jednoznačně a logicky vyplývá z učiněných závěrů (např. nález sp. zn. II. ÚS 67/04). Skutečnost, že se soud ztotožní s právní argumentací účastníka, není protiústavní a ani neobvyklá. Rozhodující je, že se soud s touto argumentací vnitřně ztotožnil a dospěl k ní na základě vlastního právního posouzení. 19. Napadené rozhodnutí nemohlo porušit stěžovatelovo legitimní očekávání [námitka d)]. Již v okamžiku zahájení řízení před obecnými soudy existovalo několik nálezů a usnesení Ústavního soudu, které v daných typech řízení vylučovaly použití § 8 advokátního tarifu a potvrzovaly závěr o použití § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (bod 10 tohoto usnesení). Legitimní očekávání se obecně nemůže odvíjet od chybného subjektivního výkladu nebo nesprávného rozhodnutí prvostupňového soudu. 20. Osobní rozměr sporu a sociální status účastníka nemůže vést ke zvýšení tarifní hodnoty nebo selektivní aplikaci advokátního tarifu [námitka e)]. Tyto skutečnosti mohou být relevantní pro případnou moderaci náhrady nákladů řízení. Pro tento postup však krajský soud neshledal důvody a Ústavní soud nepovažuje jeho posouzení za protiústavní (bod 9 rozhodnutí krajského soudu). 21. V občanském soudním řízení nesou náklady odvolacího řízení účastnicí řízení podle principu procesního úspěchu v daném stupni [námitka f)]. Přezkumná činnost odvolacího soudu a náprava chyb nižšího soudu jsou standardní součástí soudního procesu. Případné pochybení prvostupňového soudu se v rámci rozhodování o nákladech odvolacího řízení nepřenáší na stát. Pokud má však stěžovatel za to, že mu byla rozhodnutím okresního soudu způsobena újma, může se domáhat její náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. 22. Ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu se použije přednostně jen tehdy, pokud je předmět řízení ocenitelný penězi (např. nález sp. zn. I. ÚS 1750/23, bod 18). Předmět řízení v podobě určení, že je konkrétní osoba dědicem, však penězi ocenitelný není. Namísto § 8 odst. 1 advokátního tarifu se v tomto řízení postupuje podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu [námitka g) a část III.1 tohoto usnesení]. IV. Závěr 23. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu