Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti VAPES CE, s. r. o., se sídlem Stonavská 51/6, Horní Suchá, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024, č. j. 23 Cdo 1811/2024-391, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2023, č. j. 15 Co 120/2023-360, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. února 2023, č. j. 208 C 52/2017-332, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále jako účastníků řízení a S-Profit Opava, s. r. o., se sídlem Jindřichov 88, zastoupené JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, se sídlem Ostrožná 233/40, Opava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka podala žalobu, kterou se proti vedlejší účastnici domáhala vydání 141 tun sladovnického ječmene nebo eventuálně zaplacení jeho hodnoty ve výši 719 200 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že uzavřela kupní smlouvu s vedlejší účastnicí, na základě které jí prodala 150 tun ječmene. Vedlejší účastnice jí však neuhradila kupní cenu. Podle stěžovatelky za ni v této věci činil veškerá právní jednání pan S. jako její zmocněnec. 2. Vedlejší účastnice navrhla žalobu zamítnout. Vedlejší účastnice podle svého vyjádření neuzavřela tuto kupní smlouvu se stěžovatelkou, ale přímo s panem S. jako prodávajícím. Vedlejší účastnice neměla o jeho údajném zastupování žádné informace. Své závazky vůči panu S. vedlejší účastnice splnila. 3. Okresní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl. Vedlejší účastnice prokázala, že kupní smlouva byla uzavřena přímo s panem S. jako prodávajícím. Stěžovatelka naopak neprokázala, že by pan S. jednal jako její zástupce. Ječmen dodal vedlejší účastnici pan S. prostřednictvím třetí osoby a vedlejší účastnice ječmen přijala v dobré víře, že je dodán panem S. jako prodávajícím. Stěžovatelka proto není oprávněna požadovat po vedlejší účastnici vydání ječmene ani náhradu jeho hodnoty. Návrhu na vydání ječmene by nebylo možné vyhovět i proto, že stěžovatelka neprokázala trvající vlastnictví ječmene a že jej vedlejší účastnice již prodala. Eventuální nárok na peněžitou náhradu je již promlčený, protože nemá charakter žaloby na ochranu vlastnictví, ale na náhradu škody. 4. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Souhlasil se závěrem, že smlouvu uzavřel pan S. jako prodávající a vedlejší účastnice jako kupující. Ve smlouvě nebylo uvedeno, že by pan S. jednal jako stěžovatelčin zástupce. Proto se uplatní nevyvratitelná domněnka, že jednal vlastním jménem (§ 436 odst. 1 občanského zákoníku). Tento závěr podporuje i výpověď pracovníka vedlejší účastnice, podle něhož při uzavírání smlouvy vystupoval pan S. svým jménem, a nikoli jako zástupce stěžovatelky. Stěžovatelka přitom jeho výpověď nezpochybňovala. I kdyby pan S. nebyl vlastníkem ječmene, vedlejší účastnice by od něj v dobré víře nabyla vlastnictví jako od neoprávněného [§ 1109 písm. b) občanského zákoníku]. Stěžovatelka nemá právo na vydání ječmene a náhradu jeho hodnoty i proto, že k němu nabyla vlastnictví vedlejší účastnice, a stěžovatelka tak své případné vlastnictví pozbyla. 5. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud nezpochybnil možnost prokázat zastoupení, ale na základě dokazování rozhodl, že z jednání pana S. nebylo zastoupení zřejmé. Stěžovatelka postavila svou argumentaci ohledně dobré víry na vlastních a neprokázaných skutkových tvrzeních. Případná překvapivost rozhodnutí krajského soudu je námitkou vady řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání nezpůsobuje. Rozhodnutí krajského soudu nebylo překvapivé, protože otázku dobré víry řešil již okresní soud. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí podle ní porušují její právo na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 7. Proti výrokům o věci samé stěžovatelka uvedla tyto námitky: a) Rozhodnutí okresního soudu bylo protiústavně překvapivé. Okresní soud na jednání sdělil, že považuje základ nároku za prokázaný a nárok za nepromlčený a že se bude dále zabývat jen jeho výší. U následného jednání však bez varování ukončil dokazování a žalobu zamítl kvůli neprokázání vlastnictví. b) Rozhodnutí krajského soudu bylo též protiústavně překvapivé. Argumentace soudů se lišila - zatímco okresní soud vycházel z toho, že pan S. dodával svůj ječmen, krajský soud vycházel z toho, že se vedlejší účastník stal vlastníkem s ohledem na svou dobrou víru. Stěžovatelka navíc nebyla poučena o odlišném právním názoru krajského soudu ohledně dobré víry ani o povinnosti ji vyvrátit. c) Nejvyšší soud chybně rozhodl, že rozhodnutí krajského soudu nezávisí na otázce, zda lze u smlouvy, u níž se nevyžaduje písemná forma, prokázat, že osoba uvedená ve smlouvě jako prodávající ve skutečnosti uzavřela smlouvu za jinou osobu jako její zástupce. Toto rozhodnutí je výslovně založeno na nevyvratitelné právní domněnce, že pan S. jednal vlastním jménem, protože byl ve smlouvě uveden jako prodávající. d) Vedlejší účastnice nemohla být v dobré víře. Na dodacích listech byl jako dodavatel uveden stěžovatelčin jednatel. Vedlejší účastnice musela vědět, že pan S. je pouze drobný zemědělec, který nemá prostředky na to, aby si nechal ječmen sklízet a externě převážet. Pan S. navíc u dodávek nebyl, o ječmen se nezajímal a s vedlejší účastnicí o něm nekomunikoval. Z pozdějších dopisů je zřejmé, že vedlejší účastnice považovala za vlastníka a obchodního partnera stěžovatelku. e) Soudy chybně vztáhly posouzení dobré víry vedlejší účastnice k identifikaci osoby dodavatele namísto jeho oprávnění převést vlastnictví. Nejvyšší soud tuto námitku nesprávně vyhodnotil jako nesouhlas se skutkovými zjištěními. f) Okresní soud svévolně rozhodl, že mezi stěžovatelkou a panem S. existovala pachtovní smlouva, přestože to nikdo netvrdil a nevyplynulo to ani z dokazování. g) Soudy chybně rozhodly, že nárok na zaplacení hodnoty ječmene je promlčený a že vedlejší účastnice nemůže ječmen vydat. I kdyby se nárok promlčoval, lhůta nemohla uplynout, protože začala běžet nejdříve od září 2016. Ječmen je navíc druhově určená věc, takže vedlejší účastnice mohla vrátit jiný ječmen téhož druhu a kvality. h) Krajský soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a omezené apelace, protože rozsáhle opakoval dokazování a hodnotil důkazy jinak než okresní soud. i) Nejvyšší soud protiústavně odmítl řešit absenci poučení a překvapivost rozhodnutí krajského soudu s odůvodněním, že jde pouze o případné vady řízení. 8. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelka neuvedla žádnou námitku. III. Vyjádření účastníků řízení a stěžovatelčina replika 9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu a vedlejší účastnici. Ústavní soud je požádal o to, aby se v případném vyjádření zaměřily na to, zda rozhodnutí krajského soudu závisí na otázce (ne)možnosti prokázat zastoupení i jinými důkazními prostředky než zněním smlouvy [námitka b) v bodě 7]: a) Nejvyšší soud navrhl odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Rozhodnutí krajského soudu podle něj nezávisí na závěru, že zastoupení nebylo možné prokázat jinými prostředky než zněním kupní smlouvy, ale na závěru, že zastoupení nebylo v řízení prokázáno. Závěr, že pan S. jednal vlastním jménem, soudy vyvodily nejen z textu smlouvy, ale i dalších důkazů. b) Krajský soud uvedl, že v řízení bylo jasně prokázáno, že pan S. uzavřel smlouvu vlastním jménem, a nikoli jako stěžovatelčin zástupce. Stěžovatelka fakticky tvrdí, že smlouva byla uzavřena nejen v písemné, ale částečně také v jiné (zřejmě ústní) formě. Jejím obsahem by přitom měla být dohoda, že pan S. jedná jako zástupce a nikoli jako smluvní strana. Tuto skutečnost však stěžovatelka v řízení nikdy netvrdila. c) Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Tvrzení, že pan S. jednal jako stěžovatelčin zástupce, je účelovým a nepravdivým výmyslem, který odporuje provedeným důkazům. Pan S. jednal vlastním jménem a vedlejší účastnice o žádném zmocnění nevěděla a ani ho z ničeho nemohla dovodit. 10. Stěžovatelka v replice setrvala na své pozici a nad rámec své dosavadní argumentace uvedla následující. Písemná plná moc je pouze osvědčením, rozhodující je faktická existence dohody o zastoupení a vědomost druhé strany. Vyjádření soudů jsou protichůdná: zatímco Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud hodnotil veškeré důkazy o zastoupení, krajský soud ve vyjádření přiznal, že vycházel výlučně z textu smlouvy. Tento závěr je navíc chybný a neodpovídá § 436 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud zkreslil stěžovatelčino dovolání a chybně dovodil, že si byla vědoma neúspěchu v prokazování zastoupení. Absence zmínky o zastoupení v textu smlouvy byla pouze formulačním opomenutím a argumentace o postavení prodávající nebyla novotou. IV. Posouzení ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 12. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. IV.1 K námitkám o překvapivosti rozhodnutí nižších soudů [námitky a) a b)] 13. Rozhodnutí okresního soudu není protiústavně překvapivé [námitka a)]. Přestože je změna předběžného právního názoru v některých případech přirozená, z hlediska předvídatelnosti rozhodování není žádoucí. Předběžně sdělené právní názory však nejsou pro soudy závazné a jejich případná změna není sama o sobě protiústavní. Ústavní soud navíc neposuzuje případné pochybení obecných soudů izolovaně, ale z hlediska řízení jako celku. Podle krajského soudu měla stěžovatelka v odvolacím řízení dostatek prostoru k tomu, aby na nový právní názor okresního soudu reagovala. Stěžovatelka tento závěr krajského soudu nijak nezpochybnila. Ústavní soud proto ve shodě s krajským soudem uvádí, že namítaná vada sama o sobě zrušení napadených rozhodnutí neopodstatňuje (bod 14 rozhodnutí krajského soudu). 14. Protiústavním způsobem překvapivé není ani rozhodnutí krajského soudu [námitka b)]. Otázka dobré víry vedlejší účastnice byla řešena již v prvostupňovém řízení. Okresní soud opakovaně uvedl, že vedlejší účastnice prokázala, že ječmen přijala v dobré víře ohledně toho, že je dodán panem S. jako prodávajícím (body 13 a 16 jeho rozhodnutí). Stěžovatelka navíc otázku dobré víry sama nastolila ve svém odvolání, čímž potvrdila, že jí tato rovina sporu byla známa (bod 8 rozhodnutí krajského soudu). Krajský soud tedy neposuzoval skutečnost, ke které by se žádný účastník nevyjádřil anebo která by nebyla předmětem prvostupňového řízení (obdobně bod 21 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Skutečnost, že okresní soud dovozoval oprávnění k prodeji z pachtu, zatímco krajský soud se soustředil na nabytí v dobré víře, protiústavní překvapivost nezpůsobuje. IV.2 K námitce chybného odmítnutí dovolací otázky [námitka c)] 15. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní odmítnutí stěžovatelčiny dovolací otázky, kterou se snažila zpochybnit závěr, že pan S. uzavřel smlouvu jako smluvní strana, a nikoli jako její zástupce [námitka c)]. 16. Stěžovatelka položila Nejvyššímu soudu otázku, "zda v případě kupní smlouvy, u níž se nevyžaduje písemná forma, lze jinými důkazními prostředky prokázat, že osoba označená v písemné smlouvě jako prodávající smlouvu uzavřela jménem jiné osoby jako její zástupce [...]" [bod 4 a) rozhodnutí Nejvyššího soudu]. 17. Nejvyšší soud rozhodl, že tato otázka nezpůsobuje přípustnost dovolání. Na jejím řešení totiž podle něj rozhodnutí krajského soudu nezávisí. Podle Nejvyššího soudu by bylo její řešení pro posuzovanou věc relevantní tehdy, kdyby krajský soud vyšel z předpokladu, že osoba uzavírající smlouvu nemůže nikdy jednat jako zástupce jiného. V důsledku toho by krajský soud nepřihlížel k jejímu tvrzení, že pan S. vystupoval při uzavírání smlouvy jako stěžovatelčin zmocněnec, a odepřel by stěžovatelce možnost toto tvrzení prokazovat (bod 14 rozhodnutí Nejvyššího soudu). 18. Podle Nejvyššího soudu však tato situace v dané věci nenastala. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu podle něj vyplývá, že soud dospěl na základě dokazování k pozitivnímu závěru, že z jednání pana S. při uzavírání smlouvy nebylo zřejmé, že by jednal za jiného. Proto se uplatní zákonná domněnka, podle níž platí, že pokud není "zřejmé, že někdo jedná za jiného, [...] jedná vlastním jménem" (§ 436 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku a bod 14 rozhodnutí Nejvyššího soudu). 19. Ústavní soud nepovažuje toto vypořádání za protiústavní. Ústavní soud si je vědom toho, že krajský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že "nelze dospět k jinému závěru než tomu, že [pan S.] jednal sám za sebe". Důvodem podle něj je, že v kupní smlouvě není uvedeno, že by pan S. jednal jako stěžovatelčin zástupce. Krajský soud zároveň dodal, že tento závěr podle něj "nelze jakkoliv vyvrátit - klíčové je tedy to, co je uvedeno v samotné kupní smlouvě" (bod 18 rozhodnutí krajského soudu). 20. Uvedený závěr Ústavní soud nepovažuje v obecné rovině za správný. Při výkladu právního jednání je totiž nutné vycházet ze všech relevantních okolností - nikoli jen z toho, co je uvedeno v textu smlouvy. Formalismus spočívající pouze ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu představuje protiústavní zásah do základních práv jednotlivce (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 550/22, bod 27; I. ÚS 2337/21, bod 20; II. ÚS 2124/14, bod 26). 21. Ústavní soud však souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že na řešení stěžovatelčiny dovolací otázky rozhodnutí krajského soudu nezávisí. Krajský soud se věcně zabýval i tím, zda pan S. vystupoval při uzavírání smlouvy jako zmocněnec, nebo jako smluvní strana. Krajský soud neodepřel stěžovatelce možnost svá tvrzení v řízení prokazovat. Závěr, že pan S. jednal jako smluvní strana, soud opřel o konkrétní způsob jeho jednání a dospěl k pozitivnímu závěru, že z jeho jednání nebylo zřejmé, že jednal za jiného. Proto se uplatní zákonná domněnka, že jednal vlastním jménem (§ 436 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). 22. Krajský soud nevycházel jen z obsahu kupní smlouvy, ale i z dalších skutečností. Krajský soud uvedl, že jeho závěry podporuje i výpověď svědka M. V., který za vedlejší účastnici uzavřel spornou kupní smlouvu. Tento svědek totiž podle krajského soudu "potvrdil skutečnost, že při uzavírání kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2014 vystupoval prodávající [pan S.] pouze svým jménem a nikoliv jako zástupce [stěžovatelky]" (bod 18 rozhodnutí krajského soudu a bod 4 rozhodnutí okresního soudu). Z dokazování navíc vyplynulo, že vedlejší účastnice a pan S. spolu uzavírají smlouvy každoročně nebo že stěžovatelka nepředložila při podpisu smlouvy plnou moc (body 4 a 6 rozhodnutí okresního soudu). Závěr o jednání vlastním jménem tedy nevyplývá jen ze znění kupní smlouvy, ale má oporu i v dalších důkazech. 23. Krajský soud přitom podle Ústavního soudu dostatečně odůvodnil, proč na tomto závěru nic nemění ani následné dopisy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí - a to ať už z hlediska jejich obsahu nebo kvůli tomu, že pochází z doby více než rok po dodání ječmene (body 27 až 28 rozhodnutí krajského soudu). 24. Ústavní soud tedy souhlasí s Nejvyšším soudem, že skutkové závěry soudů o okolnostech jednání pana S. a skutečnostech zakládajících dobrou víru vedlejší účastnice nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (bod 18 jeho rozhodnutí). Ústavní soud proto za těchto okolností považuje za ústavně souladný závěr, že údajné zastoupení stěžovatelky panem S. nebylo "zřejmé" (§ 436 občanského zákoníku) a že krajský soud k tomuto závěru i na základě jiných skutečností než ze znění kupní smlouvy. IV.3 K námitce neexistence dobré víry vedlejší účastnice [námitka d)] 25. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní závěr, že vedlejší účastnice byla v dobré víře v oprávnění pana S. převést vlastnictví k ječmeni [námitka d)]. 26. Krajský soud dospěl k tomuto závěru především na základě toho, že ještě před uzavřením kupní smlouvy na dodání ječmene dodala vedlejší účastnice panu S. osivo tohoto ječmene i hnojiva k jeho pěstování. Vedlejší účastnice byla proto podle krajského soudu v dobré víře v to, že je pan S. vlastníkem úrody a je oprávněn ji prodat (body 22 až 24 jeho rozhodnutí). Krajský soud však přihlédl i k tomu, že pan S. dodal ječmen ve smluveném termínu (bod 21 jeho rozhodnutí), že byl uveden v písemné kupní smlouvě na ječmen i ve skladové kartě (body 18 a 25) nebo že stěžovatelka podle zjištěného skutkového stavu nikdy nesdělila vedlejší účastnici, že je vlastníkem ječmene ona, a nikoli pan S. (bod 24). 27. Obecné soudy reagovaly na všechny protiargumenty, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti - ať už jde o uvedení jména stěžovatelčina jednatele na dodacích listech (bod 24 rozhodnutí krajského soudu), nepřítomnost pana S. při předání ječmene (body 24 až 25 rozhodnutí krajského soudu), údajný nezájem o ječmen (bod 6 rozhodnutí okresního soudu) nebo pozdější korespondenci mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí (body 26 až 27). 28. Soudy nereagovaly pouze na námitku, že pan S. nemá podle stěžovatelky prostředky na to, aby si nechal ječmen sklízet a převážet. Tato dílčí námitka by však vzhledem k ostatním okolnostem nemohla změnit výsledek řízení. Nevypořádání takové námitky obecně nezpůsobuje protiústavnost napadeného rozhodnutí a neodůvodňuje jeho zrušení (např. nález sp. zn. I. ÚS 2449/20, bod 34, nebo II. ÚS 2522/19, bod 31, a v nich uvedené rozsudky Evropského soudu pro lidská práva). Tento závěr dopadá i na posuzovaný případ. IV.4 K ostatním námitkám [námitky e) až i)] 29. Soudy posuzovaly dobrou víru vedlejší účastnice ve vztahu k oprávnění pana S. převést vlastnictví - nikoli ve vztahu k identifikaci jeho osoby, jak tvrdí stěžovatelka [námitka e)]. Rozhodnutí krajského soudu výslovně uvádí, že je namístě se zabývat tím, zda byla vedlejší účastnice "při nabytí vlastnického práva k předmětnému ječmeni v dobré víře v oprávnění [pana S.] toto vlastnické právo převést" (body 19 a 20 rozhodnutí). Krajský soud následně na základě provedeného dokazování rozhodl, že vedlejší účastnice v tomto ohledu v dobré víře byla (body 21, 24 a 25 jeho rozhodnutí). Ústavní soud neshledal tento závěr protiústavním, a proto nepovažuje za účelné se zabývat tím, co k této otázce uvedl Nejvyšší soud (body 16 až 19 jeho rozhodnutí). 30. Závěr okresního soudu, že mezi stěžovatelkou a panem S. existovala pachtovní smlouva, není pro výsledné posouzení případu podstatný [námitka f)]. Tento závěr učinil v řízení jen okresní soud a dovodil z něj to, že se pan S. stal na základě pachtovní smlouvy vlastníkem ječmene (bod 13 jeho rozhodnutí). Pro rozhodnutí vyšších soudů však nebyla otázka existence této smlouvy ani předchozího vlastnictví pana S. nijak důležitá. Ve vztahu k výsledku řízení byl totiž rozhodující závěr krajského soudu, podle něhož by stěžovatelka se svými nároky neuspěla ani tehdy, kdyby pan S. prodal ječmen jako nevlastník. Krajský soud proto ve svém rozhodnutí správně uvedl, že nebylo "jakkoliv důvodné zabývat se prokazováním toho, kdo byl vlastníkem dodaného ječmene (včetně okolností týkajících se okresním soudem zmiňované pachtovní smlouvy)" (bod 31 rozhodnutí krajského soudu). 31. Námitky, podle nichž vydání ječmene nebrání nemožnost plnění a nárok na zaplacení hodnoty není promlčený, nejsou způsobilé zvrátit stěžovatelčin neúspěch v řízení [námitka g)]. Hlavním důvodem, proč stěžovatelka v řízení neuspěla, nebyla nemožnost vrátit sporný ječmen nebo promlčení nároku na zaplacení jeho hodnoty. Stěžejním důvodem bylo to, že se vedlejší účastnice stala vlastnicí ječmene a stěžovatelce nesvědčí žádný titul k jeho vydání nebo náhradě jeho hodnoty (především bod 33 rozhodnutí krajského soudu). Za těchto okolností proto není nutné ani účelné se zabývat tím, zda by splnění stěžovatelčina případného nároku na vydání ječmene bránila nemožnost plnění nebo zda by byl její případný nárok na zaplacení hodnoty ječmene promlčený (obdobně bod 33 rozhodnutí krajského soudu). 32. Krajský soud nepostupoval protiústavně, pokud opakoval dokazování a zhodnotil důkazy jinak než okresní soud [námitka h)]. Krajský soud vysvětlil, že provedl navržené důkazy a přihlížel ke všem tvrzením proto, že v řízení před okresním soudem nedošlo k poučení o koncentraci řízení (bod 15 rozhodnutí krajského soudu). Stěžovatelka toto odůvodnění žádným způsobem nezpochybňuje. Ústavní soud dodává, že odvolací soud podle zákona "není vázán skutkovým stavem", jak jej zjistil prvostupňový soud, a "může zopakovat dokazování", na základě něhož prvostupňový soud zjistil skutkový stav věci (§ 213 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). 33. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní závěr Nejvyššího soudu, že námitky ohledně překvapivosti rozhodnutí krajského soudu a absence poučení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání [námitka i)]. Stěžovatelka nezpochybňuje, že těmito tvrzeními namítá vady řízení. Vady řízení však Nejvyšší soud obecně neřeší a jejich posouzení je typicky možné jen tehdy, pokud je dovolání přípustné pro jinou právní otázku. Stěžovatelčino dovolání však pro posouzení jiných předložených otázek přípustné nebylo. Nejvyšší soud se proto těmito případnými vadami oprávněně nezabýval. Nejvyšší soud navíc správně zhodnotil i to, zda tyto údajné vady nepředstavují ani tzv. kvalifikovanou vadu řízení, která by měla přesah do ústavněprávní roviny (§ 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu, body 20 až 22 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a např. nález sp. zn. I. ÚS 1995/18, bod 19 a v něm citovaná rozhodnutí). V. Závěr 34. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu