Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou, sídlem Ostravská 555, Petřvald, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2026 č. j. 47 To 65/2026-35, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 21. ledna 2026 č. j. 2 Nt 301/2026-15, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestnou činnost mající charakter domácího násilí, kvalifikovanou jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. 3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (výrok I.), že se podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu písemný slib stěžovatele nepřijímá (výrok II.), že se podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu dohled probačního úředníka nad stěžovatelem nestanoví (výrok III.) a že se podle § 73 odst. 1 písm. d) trestního řádu předběžné opatření dle § 88j trestního řádu neukládá (výrok IV.). 4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl zrušen výrok IV. usnesení okresního soudu a bylo nově rozhodnuto, že podle § 73 odst. 1 písm. d) a § 88c odst. 1 písm. a), g) trestního řádu se neukládají předběžná opatření. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho tvrzením, že se situace změnila, neboť poškozená se odstěhovala, bydlí s novým přítelem, a stěžovatel tedy nemá možnost trestné činy, kterých se měl dopouštět výlučně ve společné domácnosti, opakovat. 6. Stěžovatel také není spokojen s tím, že nebyly akceptovány záruky nahrazující vazbu. Neuložení zákazu užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky odvolací soud odůvodnil tak, že stěžovatel konzumoval alkohol ve značné míře a dodržování tohoto zákazu by nebylo možno jakkoliv kontrolovat, což stěžovateli připadá nedostatečné. Neuložení zákazu styku s určitými osobami pak bylo odůvodněno tím, že porušil dne 29. 9. 2025 zákaz kontaktu s poškozenou, který mu byl uložen telefonicky podle zákona o policii, když měl stát pod okny poškozené a vykřikovat, že chce vidět své děti. Po cca pěti měsících vazby však stěžovatel již chápe, že nemá porušovat zákaz tohoto kontaktování, nezamýšlí tak činit, a naopak hodlá podstoupit léčení či terapie. 7. Stěžovatel také připomíná, že důvody vazby se postupem času oslabují a její delší trvání vyžaduje vyšší nároky na její odůvodnění. Z odůvodnění soudů plyne, že se vyčkává na vypracování znaleckých posudků, což potrvá řadu měsíců, a to činí rozhodování o vazbě v podstatě formálním. Závěrem podotýká, že nikdy nebyl v minulosti odsouzen za trestný čin násilné povahy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu. 9. V rozsahu, v jakém je navrhováno zrušení usnesení okresního soudu co do výroku IV., jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit výrok rozhodnutí, který již byl zrušen. 10. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04). 12. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající například v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)]. 13. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy v případě tzv. předstižné vazby, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu. 14. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25, body 19 a 20)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Při vazebním rozhodování ovšem nemusí být naplněn požadavek jistoty bez důvodných pochybností; ten je standardem, který má své místo až při rozhodování o vině a trestu [srov. již nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27). 15. Co se týče existence důvodů vazby předstižné, stěžovatelem napadená rozhodnutí obsahují popis skutečností nasvědčujících tomu, že stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti, mající charakter domácího násilí, a to po dlouhou dobu, které bezpochyby vyvolávají obavu, že by tak mohl činit znovu (srovnej bod 8 a 9 usnesení okresního soudu). K jím zdůrazňované skutečnosti, že s poškozenou již nebydlí, lze podotknout, že jednak stěžovatel již v minulosti měl opakovaně být v situaci, kdy s poškozenou nežil, avšak podařilo se mu k ní opět nastěhovat s následným opakováním násilného chování, jednak je zde potřeba poškozenou chránit před jeho závadným chováním i pokud u ní bezprostředně nebydlí, když stěžovatel měl v minulosti například vykopnout dveře bytu poškozené (bod 7 usnesení okresního soudu), vyhrožovat jí, či o nevítaný kontakt se pokoušet i, navzdory policejnímu vykázání a zákazu kontaktu, pokřikováním pod okny jejího bydliště (bod 6 usnesení okresního soudu). 16. Pochybnosti nevzbuzuje ani závěr soudů, že by nebylo možno spoléhat na stěžovatelem navrhovaná opatření k nahrazení vazby, jako by byl zákaz alkoholických nápojů. Soudy logicky poukázaly na dosavadní zjištění o stěžovateli, který měl poškozené již mnohokráte slibovat, že své chování vůči ní zlepší, ale nestalo se tak, a nerespektoval ani zákaz policie k jejímu kontaktování (srovnej bod 25 usnesení krajského soudu). Prohlášení stěžovatele, že již hodlá jím dříve porušený zákaz kontaktování poškozené dodržovat, je pak pouhým jeho tvrzením, a nikoliv popisem nějakého protiústavního pochybení obecných soudů. 17. Ústavní soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz stěžovatele na tzv. doktrínu zesílených důvodů vazby, dle které konkrétní skutečnosti z počáteční fáze trestního řízení mohou ztrácet na významu a pro ospravedlnění dalšího trvání vazby už nemusí postačovat. Zmíněná doktrína míří na případy dlouhotrvající vazby (viz např. nález ze dne 6. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 2575/24, bod 20), o které v případě cca pěti měsíční doby ještě nelze hovořit, a ani nejsou zřejmé žádné indicie o oslabování vazebních důvodů. Zmínka soudů, že ve věci mají být provedeny znalecké posudky, jejichž vypracování nějakou dobu potrvá, byla učiněna pouze v rámci popisu stavu řízení, a soudy se jí nijak nevyhnuly řádnému odůvodnění obav, že se stěžovatel zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu. 18. Posouzení předpokladů vazby obecnými soudy nevykazuje znaky libovůle. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. 19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu