Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Luďka Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2026 č. j. 22 As 162/2025-38 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2025 č. j. 22 A 31/2024-32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jak účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem: Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Magistrát města Brna (dále jen "správní orgán prvního stupně") zahájil se stěžovatelem řízení o dopravním přestupku. Stěžovatel byl předvolán k ústnímu jednání na den 25. 9. 2023, které se mělo konat v budově pronajaté od soukromého subjektu. Stěžovatel se v daný den dostavil pouze do vestibulu budovy, kde na výzvu ostrahy objektu odmítl předložit doklad totožnosti s odůvodněním, že vůči soukromé osobě nemá povinnost se prokazovat. Správní orgán prvního stupně za této situace stanovil nový termín jednání na den 20. 2. 2024 (v budově jeho pracoviště). Z tohoto jednání se stěžovatel řádně omluvil ze zdravotních důvodů. Následně byl stanoven třetí termín jednání na den 30. 4. 2024. Z tohoto termínu se omluvil zástupce stěžovatele, který převzal jeho zastoupení, a to z důvodu kolize s jiným jednáním. Požádal o stanovení nového termínu k projednání. Správní orgán prvního stupně žádosti nevyhověl, neboť omluvu nepovažoval za dostatečně odůvodněnou. Jednání provedl v nepřítomnosti stěžovatele i jeho zástupce. Rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru přestupků v dopravě ze dne 28. 6. 2024 č. j. ODSČ-13666/22-28 byl stěžovatel uznán vinným z přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník odmítl rozhodnutím ze dne 29. 10. 2024 č. j. JMK 150569/2024. 3. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") odmítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Stěžovatel nebyl úspěšný ani se svou kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že krajský soud a Nejvyšší správní soud nezohlednily omluvu zástupce stěžovatele z jednání před správním orgánem prvního stupně. Tvrdí, že jeho právní zástupce se včas a řádně omluvil a že plná moc vylučovala možnost substituce. Omluvu právního zástupce nelze brát jako obstrukční a orgány veřejné moci jsou povinny mu umožnit plnění jeho zákonných oprávnění a povinností. Stěžovatel má za to, že postupem správních orgánů, který byl aprobován správními soudy, mu bylo upřeno právo na právní pomoc. 5. Ústavní soud připomíná, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud jejich rozhodnutí zruší pouze tehdy, jsou-li neústavní. To ovšem není případ nyní posuzované věci. 6. Pokud jde o namítané odepření práva na právní pomoc v souvislosti s jednáním konaným dne 30. 4. 2024 před správním orgánem prvního stupně, správní soudy detailně objasnily, proč nezohlednily omluvu zástupce stěžovatele z jednání. Krajský soud se této otázce podrobně věnuje v bodech 34-45 svého rozsudku, na které Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Nejvyšší správní soud pak s odkazem na svou ustálenou judikaturu upozornil, že samotná kolize jednání zástupce není automaticky důvodem k uznání omluvy, protože advokát má zpravidla možnost zajistit substituci. Zdůraznil, že zástupce stěžovatele nijak neprokázal, že se pokusil kolizi vyřešit a ani nevysvětlil, proč nemohl být zastoupen jiným advokátem (body 12 a 13 usnesení Nejvyššího správního soudu). 7. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že z předložené plné moci vyplývala povinnost zastupovat stěžovatele osobně, tak toto jako nepravdivé vyvrátil již krajský soud. Konstatoval, že formulaci "klient nesouhlasí s konáním ústního jednání bez jeho vlastní přítomnosti a bez přítomnosti právního zástupce" nelze považovat za naplnění požadavků pro rozvedení důvodů, pro které nebyl schopen zástupce žalobce zajistit substituci. Ze samotné plné moci ani z formulace omluvy nevyplývá, že by stěžovatel vyloučil zastupování substitutem. S ohledem na § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii proto z listin doložených správnímu orgánu prvního stupně nemožnost zastoupení v rámci substituce nelze dovodit. Krajský soud poukázal také na to, že samotná omluva obsahuje pouze důvody nepřítomnosti zástupce stěžovatele, ale nikoliv omluvu samotného stěžovatele, který se mohl jednání zúčastnit, resp. se ho nezúčastnil bez řádné omluvy. 8. Ústavní soud uzavírá, že na závěru správních soudů o neakceptaci důvodů omluvy právního zástupce neshledal nic neústavního. Jejich závěry vychází z požadavků judikatury Nejvyššího správního soudu i pečlivého hodnocení konkrétní procesní situace. Napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. 9. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu