Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace CLEAN MANAGEMENT, a. s., sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3555/2024-555 ze dne 27. ledna 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 127/2024-440 ze dne 1. srpna 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 76/2023-352 ze dne 27. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní korporace OTE, a. s., sídlem Jihlavská 1558/21, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelčině žalobě podle části páté občanského soudního řádu, jíž se domáhala, aby soud nahradil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce 79 684 286,63 Kč s příslušenstvím. Šlo o částku odpovídající tzv. zelenému bonusu určenému pro výrobny elektřiny uvedené do provozu do konce roku 2010. V řízení bylo sporné, zda stěžovatelčina fotovoltaická elektrárna byla zprovozněna před koncem roku 2010. Stěžovatelce byla udělena licence na výrobu elektřiny rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. j. 12744-15/2010-ERU ze dne 15. prosince 2010. Toto rozhodnutí bylo k žalobě nejvyššího státního zástupce zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 112/2013-321 ze dne 2. června 2016. Stěžovatelčina kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 140/2016-99 ze dne 16. ledna 2017. Stěžovatelčina ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. II. ÚS 757/17 ze dne 3. dubna 2017 odmítnuta jako návrh nepřípustný, neboť byla podle Ústavního soudu podána předčasně, protože stěžovatelka mohla licenci v dalším řízení u Energetického regulačního úřadu získat. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Podle obvodního soudu byla stěžovatelčina licence zrušena s účinky ex tunc a stěžovatelka tak neměla na zelený bonus nárok. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry rozsudku obvodního soudu. 5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť nebylo přípustné pro řešení žádné z předložených právních otázek. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí jsou založena na řešení otázky, zda zrušení licence mělo účinky ex tunc, nebo ex nunc. Podle stěžovatelky šlo o účinek ex nunc, což dovozuje z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/16 ze dne 31. července 2018, na které odkazovala i v dovolání. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky s její dovolací argumentací dostatečně nevypořádal. Nejvyššímu soudu dále stěžovatelka vytýká, že neposoudil její dovolací námitku, že rozsudek městského soudu nedostatečně, nepřesvědčivě a nesrozumitelně odůvodnil, proč bylo možno v posuzované věci uplatnit zásady, že nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti a že z nespravedlnosti neplyne právo. 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem a ústavní stížnost je přípustná. 8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání. V řízení o ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí může Ústavní soud zkoumat pouze, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, či zda nepřijal výklad podústavního práva, který z ústavního hlediska neobstojí (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016, bod 20). 9. Stěžovatelka v dovolání předložila celkem devět otázek, na které Nejvyšší soud postupně reagoval. Ke třetí a čtvrté otázce poznamenal, že není třeba posuzovat, zda je dovolání přípustné pro jejich řešení, neboť již v důsledku reakce na první a druhou otázku obstál jiný důvod zamítnutí žaloby. Takový postup v posuzované věci nepředstavuje porušení práva na přístup k soudu. Jak bude dále vyloženo, z ústavního hlediska obstojí závěry Nejvyššího soudu ohledně druhé otázky, a tím i důvod, který by sám o sobě stačil k zamítnutí žaloby. Potom platí, že žádná z možných odpovědí na třetí a čtvrtou otázku by nemohla vést ke změně výroku rozsudku městského soudu, a tudíž dovolání nemohlo být pro řešení těchto otázek přípustné. 10. Stěžovatelce lze přisvědčit, že pro rozhodnutí v posuzované věci bylo podstatné posouzení, zda mělo zrušení licence účinky ex tunc. Touto otázkou se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne 30. května 2018, na který odkazovala i napadená rozhodnutí. Ústavní soud v tomto nálezu posuzoval mimo jiné otázku, zda se lze bránit ústavní stížností proti rozhodnutím správních soudů, jimiž byla k žalobě nejvyššího státního zástupce zrušena licence udělená Energetickým regulačním úřadem. Ústavní soud přehodnotil svůj právní názor vyjádřený v dřívějších usneseních a dospěl k závěru (bod 19 nálezu), že zrušení licence má za následek nejen to, že ten, komu byla původně vydána, nemůže podnikat v příslušném odvětví (neboť je licence konstitutivní), ale datum vydání licence má význam rovněž pro posuzování nároku na výkupní ceny elektřiny a nové vydání licence v dalším řízení před Energetickým regulačním úřadem již nepovede k obnovení původní licence, s níž byly spojeny výhodnější výkupní ceny elektřiny. Z právě vyloženého je zřejmé, že podle Ústavního soudu má zrušení licence účinky ex tunc a může vést ke ztrátě nároku na výhodnější výkupní cenu elektřiny, bude-li nová licence vydána v jiném roce než původní. 11. Z ústavního hlediska tak obstojí výklad podústavního práva, který soudy zaujaly v posuzované věci, podle něhož má zrušení licence účinky ex tunc. 12. Stěžovatelce lze přisvědčit, že v usnesení sp. zn. III. ÚS 1210/16, na které odkazovala, pracoval Ústavní soud s výkladem, že zrušení licence má účinky ex nunc. Pro argumentaci usneseními Ústavního soudu, jimiž byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, je však podstatné, že těmito usneseními Ústavní soud nerozhoduje o věcné správnosti výkladu podústavního práva. Hodnotí "pouze", zda určitý výklad práva neodporuje základním právům stěžovatele. Z toho, že ve věci, o níž bylo rozhodnuto citovaným usnesením, Ústavní soud nepovažoval za porušení základních práv, že soudy vycházely z toho, že zrušení licence má účinky ex nunc, nelze dovozovat, že by šlo o výklad podústavního práva, jenž by byl precedenčně závazný. Na to poukázal (byť bez podrobnějšího vysvětlení) již městský soud (bod 42 napadeného rozsudku) a s podrobnější argumentací i Nejvyšší soud (bod 19 napadeného usnesení). 13. Ústavní soud se v citovaném nálezu dále zabýval vztahem mezi ochranou dobré víry toho, komu byla licence udělena, a ochranou veřejného zájmu. Konstatoval, že mohou nastat tři modelové situace. První skupinu situací představuje nezákonnost aktu veřejné moci způsobená čistě pochybením na straně veřejné moci, zejména procesními vadami či nesprávným výkladem práva. Druhou skupinu představuje nezákonnost způsobená pochybením na obou stranách vertikálního vztahu. Půjde o pochybení orgánů veřejné moci, o nichž osoba, jíž svědčí žalobou napadené rozhodnutí, musela vědět. Do této skupiny patří zejména rozhodnutí vydaná na základě nesprávných či zjevně neúplných, zejména skutkových zjištění a předpokladů, na což jednotlivec přes svou vědomost před vydáním rozhodnutí či po něm neupozornil. Třetí skupinu pak představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (body 58 až 60 nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16). 14. Tato kategorizace má význam jednak pro posouzení, zda v konkrétní situaci obstojí zrušení licence soudem, jednak pro další zacházení s jednotlivcem, kterému byla rušená licence původně vydána. 15. V posuzované věci ovšem bylo nesporné, že ke zrušení licence došlo, a ani stěžovatelka v průběhu řízení ani v ústavní stížnosti netvrdila, že ke zrušení licence dojít nemělo. Pro rozhodnutí v posuzované věci tak striktně vzato nebylo třeba se zabývat tím, zda byla stěžovatelka v dobré víře a do které z kategorií spadá. I v první skupině totiž platí, že dochází ke zrušení licence (s účinky ex tunc) a obstojí-li toto zrušení z hlediska vyvážení ochrany dobré víry a ochrany veřejného zájmu, má se ochrana dobré víry podle Ústavního soudu projevit v navazujícím řízení tak, že nová licence má být vydána co nejrychleji a jednotlivec má být odškodněn za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (bod 58 nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16). I kdyby tedy stěžovatelka patřila do první skupiny, nemohla být se svou žalobou úspěšná, neboť neměla licenci, která by byla vydána do konce roku 2010. 16. Posouzení, že stěžovatelka nebyla v dobré víře, které Nejvyšší soud napadeným usnesením aproboval, tak nemohlo představovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. 17. Závěr, že stěžovatelka neměla právo na zelený bonus, ve světle uvedených argumentů z ústavního hlediska obstojí, obstojí tak i zamítnutí žaloby. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu