Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Davidem Pakandlem, advokátem, sídlem Hradební 548/3, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2026 č. j. 37 Co 40/2026-570 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. února 2026 č. j. 10 P 62/2023-355, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a nezl. A. N., nezl. M. N. a L. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i dalších přiložených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 4. 2024 č. j. 10 P 62/2023-171, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 3. 2025 č. j. 49 Co 192/224-417, byli oba nezletilí svěřeni do péče matky (vedlejší účastnice) a upraven styk otce (stěžovatele) s nimi každý sudý týden od pátku do následujícího pondělí lichého týdne a každý lichý týden ve čtvrtek od ukončení školního vyučování nezletilých do 19.00 hodin; období prázdnin a svátků soudy úpravu styku určily samostatně. Ústavní soud svým usnesením ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 2006/25, odmítl ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení těchto rozhodnutí obecných soudů. 3. Matka se domáhala výkonu rozhodnutí poté, co stěžovatel nezletilé po víkendovém styku ve dnech 23. 1. 2026 až 26. 1. 2026 nepředal do školského zařízení a následně ani do péče matky. Stěžovatel matce oznámil, že si nezletilé ponechává a do její péče je nepředá. Soud proto stěžovatele vyzval ke splnění povinnosti vyplývající z pravomocného soudního rozhodnutí, a to prostřednictvím výzvy ke splnění povinnosti ze dne 29. 1. 2026, jíž byl otec mimo jiné poučen i o možnosti výkonu rozhodnutí uložením pokuty až do výše 50 000 Kč, a to i opakovaně. Ze zprávy Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") bylo dále zjištěno, že stěžovatel nezletilé matce nepředal ani ke dni 9. 2. 2026 a tito nadále nedochází do školského zařízení. 4. Usnesením okresního soudu ze dne 9. 2. 2026 č. j. 10 P 62/2023-212, bylo nařízeno odnětí nezletilých stěžovateli podle § 504 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"), a jejich předání matce. Následujícího dne byl stěžovatel v místě svého bydliště vyzván, aby vykonavateli okresního soudu předal nezletilé, což odmítal, celou situaci nahrával a živě vysílal na Facebooku; nezletilí odmítli s exekutorem jít. Neúspěšnému výkonu rozhodnutí byla přítomna zaměstnankyně OSPOD Chrudim, dva příslušníci Policie ČR a příslušník Justiční stráže. 5. Okresní soud napadeným usnesením vyhověl návrhu matky a nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovateli za nepředání nezletilých do školského zařízení a následné nepředání matce dne 26. 1. 2026 ve výši 50 000 Kč a za nepředání nezletilých do školského zařízení a následné nepředání matce dne 9. 2. 2026 ve výši 50 000 Kč. 6. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že stěžovatel se svým jednáním dopouštěl maření výkonu soudního rozhodnutí. Jako nedůvodnou shledal námitku stěžovatele, že důvodem nerespektování vykonatelného soudního rozhodnutí byla jeho "reakce na zjištěné nebezpečí" a snaha "chránit zdraví a mravní vývoj dětí", když mělo docházet k "fyzickým útokům na nezletilého" ve škole, která situaci neřešila, a "mravnímu ohrožení nezletilé prostřednictvím digitální komunikace". Zdůraznil, že tato tvrzení stěžovatele jsou zcela bez vlivu na jeho povinnost předat oba nezletilé po ukončení styku zpět do péče matky, a to i v případě, pokud by skutečně nemohli pobývat ve škole. Krajský soud současně vytknul okresnímu soudu, že se v odůvodnění napadeného usnesení podrobně nezabýval majetkovými poměry stěžovatele, avšak neztotožnil se s tím, že by výše obou uložených pokut byla pro stěžovatele likvidační. Poukázal přitom na jeho majetkové poměry tak, jak vyplývají z obsahu spisu (blíže bod 11 napadeného usnesení krajského soudu). Výši obou pokut soud zhodnotil jako přiměřenou vzhledem k vysoké intenzitě porušení povinností uložených soudním rozhodnutím. Dodal, že výše pokuty logicky musí působit dostatečně intenzivně tak, aby byla psychologickým blokem proti dalším obstrukcím ze strany stěžovatele, kterému se navíc před nařízením výkonu rozhodnutí (opakovaně) dostalo důrazného poučení, dostatečného časového prostoru i možností ke splnění povinností uložených mu soudním rozhodnutím (tj. navrácení nezletilých matce). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že uložení pokuty bylo pojímáno jako prostředek "disciplinace", který měl na jeho straně vyvolat stav psychického tlaku; šlo spíše o sankci, prostředek psychického zlomení procesního odporu stěžovatele a jeho exemplární potrestání. Stěžovatel přitom měl k odmítnutí předání nezletilých řadu důvodů, které průběžně dokládal a obracel se na veřejné orgány s návrhy na bezodkladnou institucionální úpravu poměrů. Nerespektování vykonatelného rozhodnutí nebylo projevem svévole či obstrukcí, ale jednal v přesvědčení, že chrání své děti před aktuálním ohrožením; sami nezletilí podle něj vyjadřovali odpor k předání a stěžovatel je nechtěl vystavit psychickému i fyzickému nátlaku jen proto, aby splnil požadavek okamžitého předání. 8. Dále stěžovatel nesouhlasí s výší samotné pokuty. Obecné soudy podle něj neprovedly samostatné a aktuální dokazování o jeho majetkových poměrech. Skutečnost, že pro něj pokuta nemůže být "likvidační" nemůže ospravedlnit dvojí uložení "maxima"; otázkou tu není, zda pokutu ekonomicky "unese", ale zda je její výše skutečně nezbytná, přiměřená a řádně individualizovaná. Podle něj navíc "ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí vyžaduje nikoliv jen obecnou zmínku o přiměřenosti, nýbrž plnohodnotné posouzení ve struktuře klasického testu proporcionality". 9. Stěžovatel rovněž závěrem navrhoval odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť hrozí přechod od soudního rozhodnutí k nucenému veřejnoprávními vymáhání; to představuje reálnou a bezprostřední hrozbu zásahu do jeho majetkové sféry a může oslabit jeho schopnost financovat právní zastoupení v dalších opatrovnických a souvisejících řízeních, nést náklady běžného života, udržovat kontakt s dětmi a hájit své rodičovské postavení. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti. 11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. 12. Státní orgány nesou odpovědnost nejen za vydání ústavně souladného rozhodnutí o úpravě poměrů k dětem, ale také za jeho reálné a účinné prosazení. Povinnost zajistit výkon rozhodnutí představuje klíčový aspekt pozitivního závazku státu podle čl. 8 Úmluvy. Nečinnost vnitrostátních soudů či absence adekvátních opatření vedoucí ke znemožnění styku po delší dobu je porušením této povinnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věci Krasicki proti Polsku ze dne 15. 4. 2014, č. stížnosti 17254/11, § 81 až 88, či ve věci Anagnostakis a ostatní proti Řecku ze dne 23. 9. 2021, č. stížnosti 46075/16). 13. Vždy je přitom třeba dbát na proporcionalitu zásahů a respektovat zájmy všech dotčených osob, zejména dítěte (viz např. rozsudek ESLP ve věci Voleský proti České republice ze dne 10. 6. 2003, č. stížnosti 63627/00, § 118). Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem naplnění pozitivních závazků veškerá opatření, která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat (viz rozsudek ESLP ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. 6. 2000, č. stížnosti 32842/96, § 128) (nález ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25). 14. K tomuto účelu složí mj. i nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty (§ 502 zákona o zvláštních řízeních soudních), k němuž se Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyjadřoval (srov. zejm. nálezy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14, ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 nebo ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25). 15. Efektem uložení pokuty se rozumí nikoliv postižení povinného, ale existence reálné možnosti, že rozhodnutí o styku bude pod tlakem uložené pokuty naplněno. Jinými slovy, cílem pokuty není rodiče bez dalšího sankcionovat, ale přimět, resp. donutit povinného rodiče, aby umožnil druhému rodiči vykonávat nerušený rodinný život ve shodě se soudním rozhodnutím upravujícím styk s dítětem. Stát musí přijmout opatření k zajištění nerušeného výkonu práva na rodinný život, cílem je napravit nežádoucí stav do budoucna, tj. opětovně umožnit osobní kontakt mezi dítětem a oprávněným rodičem. Základní právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny) tak zahrnuje též právo na přijetí vhodných opatření, včetně nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty. 16. Rodiče jistě nesmí svévolně ignorovat vykonatelná soudní rozhodnutí (nález ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. IV. ÚS 2966/25), avšak soudy nesmí ukládat pokuty mechanicky. Musí pečlivě posoudit, proč se styky neuskutečnily a co bylo příčinou jejich zmaření. Civilní soudy musí zkoumat všechny okolnosti případu včetně jeho kontextu. Ne každé porušení vykonatelného rozhodnutí vyžaduje, aby stát vždy a za každých okolností reagoval uložením pokuty. Je nutné individuálně posoudit okolnosti každého porušení. Zároveň je třeba zohlednit širší souvislosti, které ukazují na dlouhodobé neuskutečňování předávání dětí, nikoli na jednotlivé výjimečné případy, které by bylo možné považovat za omluvitelné (srov. nález II. ÚS 1938/25, body 34, 38 a 46). 17. Vyplývá-li ze zjištěných okolností, že povinný rodič nemohl splnit povinnost stanovenou soudem přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat zákonné podmínky pro uložení pokuty za naplněné (srov. například nález ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25, bod 31). Jinými slovy, soud musí zkoumat, zda existovaly objektivní překážky bránící splnění povinnosti; jejich existenci musí tvrdit a prokazovat povinný rodič. O takový případ však nyní nejde. 18. Obecné soudy v nyní posuzované věci nařídily výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovateli, celkem ve výši 100 000 Kč (2 x 50 000 Kč) poté, co dvakrát, resp. ve dvou po sobě jdoucích termínech nepředal nezletilé zpět do péče matky. Nešlo přitom pouze o ojedinělé, resp. jednorázové "opomenutí" předání nezletilých, ale stěžovatel u sebe nezletilé v rozporu s vykonatelným rozsudkem upravujícím péči o ně de facto "zadržoval" (byť nelze hodnotit vůli samotných nezletilých) po dobu téměř jednoho kalendářního měsíce; nezletilí navíc počínaje 26. 1. 2026 přestali docházet do školy. Z obsahu napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že nezletilí byli u stěžovatele nejen do 9. 2. 2026, ale ještě déle. Celá situace vyústila v podání návrhu OSPOD Chrudim (tj. v místě bydliště stěžovatele) na vydání předběžného opatření. Usnesením okresního soudu ze dne 24. 2. 2026 č. j. 0 Nc 4092/2026-61, bylo (na dobu tří měsíců) nařízeno předběžné opatření, kterým byli nezletilí předáni do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc; výkon rozhodnutí proběhl dne 25. 2. 2026. 19. Z napadených usnesení plyne, že stěžovatel byl před uložením pokuty opakovaně marně vyzýván k dobrovolnému plnění svých povinností plynoucích z vykonatelného soudního rozhodnutí; uložení pokuty předcházel dokonce neúspěšný pokus o fyzické odnětí nezletilých na základě usnesení okresního soudu ze dne 9. 2. 2026 č. j. 10 P 62/2023-212. Stěžovateli byl poskytnut dostatečný (i časový) prostor k tomu, aby nezletilé předal zpět do péče matky a ti mohli opět docházet do školy. Stěžovatel navíc sám matce sdělil, že jí nezletilé nepředá. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že za dané situace je třeba za účelem vymožení povinnosti uložit stěžovateli pokutu, nelze jejich závěrům upřít logiku a opodstatněnost. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že by tu pokuta neplnila primárně donucovací funkci. Není jistě zcela bez významu, že "úspěšným" byl teprve výkon rozhodnutí dne 25. 2. 2026 (tj. předání nezletilých do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc), tj. provedený po vydání napadeného usnesení okresního soudu. Celou situaci, která byl pro nezletilé bezpochyby velmi stresující, dále dokreslují i stěžovatelem přiložené zprávy z psychologických vyšetření obou nezletilých ze dne 3. 3. 2026 či sdělení OSPOD Chrudim ze dne 13. 3. 2026, resp. skutečnost, že stěžovateli byl usnesením okresního soudu ze dne 5. 3. 2026 č. j. 10 P 62/2023-182, 10 P a Nc 44/2026, do 5. 6. 2026 pozastaven výkon rodičovské odpovědnosti (mimo telefonního kontaktu - videohovoru - jednou týdně po dobu 15 minut v režimu hlasitého odposlechu). 20. Jde-li o samotnou výši uložené pokuty, soud obecně vychází z míry porušení práv dítěte i oprávněného při nerealizaci styku, z toho, zda jde o opakované porušení povinnosti k periodickému styku, či z osobních poměrů povinného (tedy zda výše ukládané pokuty na něj může působit tak, že dodatečně vymáhanou povinnost splní; srov. Svoboda, K. Nesporná řízení II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 113 až 126). V nyní posuzované věci obecné soudy uložily stěžovateli dvě pokuty v maximální zákonem stanovené výši, a to s ohledem na "zcela flagrantní opakované porušení povinností stěžovatele, který nejen, že nerespektoval vykonatelné soudní rozhodnutí, ale fakticky jim zabránil v plnění povinné školní docházky" (blíže bod 9 napadeného usnesení krajského soudu). Zejména krajský soud tu řádně zohlednil intenzitu porušení povinností uložených stěžovateli soudním rozhodnutím a neopomenul přitom přihlížet k majetkové situaci stěžovatele (viz body 11 a 12 napadeného usnesení krajského soudu). Obecné soudy jsou navíc v obdobných případech limitovány požadavkem na zrychlené rozhodnutí o návrhu. 21. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jím předloženými důkazními návrhy stran prokázání motivů jeho jednání; z obsahu napadených rozhodnutí však plyne, že obecné soudy tyto jeho námitky "pouze" nevyslyšely (bod 10 napadeného usnesení krajského soudu). Přestože lze souhlasit se stěžovatelem, že jde o velmi strohé zdůvodnění, jsou z něj jasné úvahy, které soud k takovému postupu vedly; zcela logicky krajský soud uvedl, že na povinnosti stěžovatele předat nezletilé zpět do péče matky nemohly jím uváděné námitky v tomto směru ničeho změnit (jejich vypořádání by přicházelo v úvahu v jiném řízení). 22. Pokud stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů, které ke zjištění majetkových poměrů neprovedly nové dokazování, lze v tomto směru odkázat na bod 11 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Krajský soud, který přezkoumal napadené usnesení okresního soudu bez nařízení jednání, vytknul okresnímu soudu, že se podrobně nezabýval majetkovými poměry stěžovatele; ten v podaném odvolání namítal nepřiměřenost uložené pokuty. Stěžovateli byl tudíž ponechán prostor pro navržení důkazů již v rámci odvolání a nelze proto krajskému soudu vytýkat, že vyšel při svém rozhodování z informací, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti a jsou obsaženy v opatrovnickém spisu (tj. byly známé i stěžovateli); šlo přitom o poměrně aktuální zjištění stran majetkových poměrů stěžovatele z let 2024 a 2025. 23. Současně je třeba odmítnout požadavek stěžovatele na "plnohodnotné posouzení" uložené pokuty "ve struktuře klasického testu proporcionality"; v nyní posuzované věci jde o přezkum ústavnosti aplikačních aktů; obecné soudy jsou ve smyslu výše uvedených principů povinny respektovat zájmy dítěte a zkoumat, zda povinný rodič nemohl splnit povinnost z objektivních důvodů (popř. zda prokazatelně učinil odpovídající snahu, srov. nález sp. zn. II. ÚS 1938/25). Těmto požadavkům obecné soudy, zejména krajský soud dostály. Jde-li o výši konkrétní uložené pokuty, je třeba posuzovat její zjevnou (ne)přiměřenost tak, jak učinil již krajský soud v napadeném usnesení (body 9 a 11 odůvodnění). 24. V nyní posuzované věci je přitom zcela zásadní, že stěžovatel opakovaně a dlouhodobě - po dobu téměř jednoho měsíce odmítal nezletilé předat zpět do péče matky, a tito po celou dobu nenavštěvovali školu. K realizaci předání, a to do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, došlo až po uložení pokuty. Napadená rozhodnutí přitom zohlednila právě tyto zcela mimořádné okolnosti dané věci, přičemž obecným soudům nelze vytýkat, že by nerespektovaly výše uvedené principy. Naopak, věcí se řádně zabývaly a svá rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Skutkové i právní závěry obecných soudů jsou v napadených rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, přičemž je nelze považovat ani za svévolné či excesivní. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo. 25. Na uvedeném závěru nemohou ničeho změnit ani poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu. V nyní posuzované věci není uložená pokuta sankcí, která by snad byla stěžovateli uložena za neplnění povinnosti, ale jednou z řady (donucovacích) opatření, majících za cíl vymožení povinnosti uložené vykonatelným soudním rozhodnutím (viz výše bod 19). Nejde současně o judikaturu bez dalšího aplikovatelnou na posuzovanou věc, a to i mj. z důvodu skutkové odlišnosti; to ostatně uznává i sám stěžovatel například u nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15. Zbývající poukazovaná rozhodnutí se týkající převážně rozhodování soudů o péči, nikoliv již vlastního výkonu rozhodnutí. 26. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 27. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu