Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Radka Bláhy a 2. obchodní společnosti GIYOU, s. r. o., sídlem Saky , Třebichovice, zastoupené Mgr. Petrem Jindřichovským, advokátem, sídlem Krakovská 1366/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2026 č. j. 22 As 163/2025-262 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2025 č. j. 41 A 55/2024-160, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, Praha 5 - Smíchov, 2. obce Třebichovice, sídlem Třebichovice 89 a 3. obchodní společnosti CETIN, a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2026, doplněnou podáním ze dne 28. 4. 2026, domáhají zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 35 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předloženého rozhodnutí plyne, že Magistrát města Kladna (dále jen "magistrát") vydal vedlejší účastnici 2. povolení k nakládání s povrchovými vodami a dále stavební povolení k vodnímu dílu "Protipovodňové opatření obce Třebichovice - Saky" na pozemcích specifikovaných v rozhodnutí. Žádný z účastníků uvedeného správního řízení se proti stavebnímu povolení neodvolal. 3. Stěžovatel 1. jako vlastník sousedních nemovitostí požádal o obnovu řízení skončeného vydáním stavebního povolení. Magistrát nejprve rozhodnutím ze dne 10. 1. 2021 č. j. OŽP/8894/20-4 žádost o obnovu řízení zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel 1. odvolání, kterému vedlejší účastník 1. rozhodnutím ze dne 7. 4. 2021 č. j. 024890/2021/KUSK vyhověl a rozhodnutí magistrátu změnil tak, že se obnova řízení povoluje. Toto rozhodnutí napadla vedlejší účastnice 2. žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Ten rozsudkem ze dne 30. 8. 2023 č. j. 54 A 28/2021-472 rozhodnutí vedlejšího účastníka 1. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti stěžovatelů Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2024 č. j. 8 As 209/2023-368 zrušil rozsudek krajského soudu, rozhodnutí vedlejšího účastníka 1. ze dne 7. 4. 2021 i rozhodnutí magistrátu ze dne 10. 1. 2021 a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi 1. k dalšímu řízení. Zrušujícím důvodem byla vada správního řízení spočívající v opomenutí vedlejší účastnice 2. jako účastnice řízení. Proti závěru stran meritorního posouzení věci, tj. hodnocení naplnění podmínek pro obnovení řízení, se Nejvyšší správní soud nevymezil. 4. Magistrát posléze žádost o obnovu řízení zamítl rozhodnutím ze dne 27. 5. 2024 č. j. SMKL/100487/2024/OVH, proti kterému podali stěžovatelé odvolání. Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2024 č. j. 128762/2024/KUSK, ve znění usnesení o opravě zřejmých nesprávností ze dne 5. 11. 2024 č. j. 142610/2024/KUSK, následně vedlejší účastník 1. změnil rozhodnutí magistrátu ze dne 27. 5. 2024 tak, že upravil okruh účastníků řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatelů zamítl. 5. Žalobu stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka 1. krajský soud zamítl ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Krajský soud především zdůraznil, že v řízení o žádosti o obnovu stavebního, resp. vodoprávního řízení podle § 100 správního řádu, se lze zabývat pouze splněním podmínek pro obnovu řízení, a nikoliv zákonností vydaného stavebního povolení, popř. jeho bezvadností. Shledal, že vedlejší účastník 1. postupoval při rozhodování o obnově řízení v souladu se zákonem. Důvody, které stěžovatelé předložili (otázka, co bylo či nebylo součástí stavby, odtoková cesta ze suché retenční nádrže, namítaná existence dvou verzí projektové dokumentace), nepředstavovaly žádné objektivně neznámé skutečnosti ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost stěžovatelů zamítl. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé podrobně popisují skutkové a procesní okolnosti správního i navazujícího soudního řízení. Poté vedou podrobnou polemiku s naplněním zákonných podmínek obnovy řízení ve vztahu k hodnocení údajně nezjištěné odtokové cesty a potenciálnímu ohrožení vedle ní stojící kulturní památky jako neznámých skutečností. Stejně jako v kasační stížnosti především namítají, že o stěžejním důvodu obnovy řízení, tj. o odtokové cestě ze suché retenční nádrže, která povede na pozemek specifikovaný v napadených rozhodnutích, nemohli vědět, neboť projektová dokumentace o odtokové cestě na tento pozemek neobsahovala žádné informace. Dále namítají nesprávné hodnocení tvrzené existence dvojí projektové dokumentace jako důvodu pro povolení obnovy řízení. Správní orgány a soudy měly také nesprávně posoudit důvod obnovy řízení spočívající v existenci kulturní památky a její potenciální ohrožení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel 1. je advokát, proto nemusí být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. Ús-st. 45/15 (ST 42/79, SbNU 637)]. Stěžovatelka 2. je řádně zastoupena. Ústavní stížnost je přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti sice tvrdí porušení svých základních práv, avšak jejich argumentace ve skutečnosti postrádá ústavněprávní rozměr. Jejich námitky představují pouze popis předchozích řízení a opakování jejich polemiky s posouzením, zda jimi předložené důvody představovaly dříve neznámé skutečnosti ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Na všechny v ústavní stížnosti uvedené argumenty však již reagoval jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že předmětem řízení jak před krajským soudem, tak v řízení o kasační stížnosti nebylo zabývat se zákonností stavebního povolení, resp. bezvadností procesu předcházejícího jeho vydání, nýbrž posoudit to, zda správní orgány správně vyhodnotily naplnění podmínek pro zahájení obnovy řízení (srov. též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1533/24). 10. Ke stěžovateli tvrzeným důvodům obnovy řízení spočívajícím v existenci odtokové cesty a tvrzení, že projektová dokumentace o odtoku neobsahovala žádné informace, Nejvyšší správní soud podrobně objasnil, že tyto skutečnosti nepředstavují žádné objektivně neznámé skutečnosti ve smyslu výše uvedeného ustanovení správního řádu. Ve shodě se závěrem krajského soudu konstatoval, že to, co bylo, anebo naopak nebylo součástí stavby, bylo patrné z obsahu projektové dokumentace, a to včetně toho, zda má suchá retenční nádrž odtok a kudy vede odtoková cesta. Nemohlo se proto jednat o skutečnost objektivně neznámou, neboť stěžovatelé její obsah mohli znát, a i správní orgány jej znaly. V dalších podrobnostech stačí odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (viz především body 36-43). Stejné platí o námitce stěžovatelů stran dvojí verze projektové dokumentace. Obě verze dokumentace (druhá doplněná vedlejší účastnicí 2. na základě výzvy magistrátu) byly součástí správního spisu, a tedy jejich existence nemohla být neznámou skutečností (viz bod 43 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud se ztotožnil také se závěrem krajského soudu, že stěžovatelé se pouze snaží účelově zastřít rozdíl mezi absencí určité skutečnosti a její neznámostí tak, aby se mohlo jednat o důvod obnovy řízení. 11. Pokud jde o novou skutečnost spočívající v existenci kulturní památky, Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelé takový důvod včasně neuplatnili ani v žádosti o obnovu řízení ani v jejím doplnění. Pokud takový důvod uplatnili až v podání ze dne 25. 3. 2024, popř. pozdějších podáních, jde o opožděné uplatnění, neboť uplynula tříletá objektivní lhůta dle § 100 odst. 2 správního řádu, která je propadná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020 č. j. 7 As 287/2019-166, bod 63). 12. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nepředložili žádné námitky, s nimiž by se správní orgány nebo soudy již nevypořádaly a svou argumentaci nijak nepřizpůsobili odlišnému přezkumnému rámci, v němž se Ústavní soud oproti obecným soudům pohybuje. Ústavní stížnost tak neobsahuje nic, s čím by se Ústavní soud vůbec mohl vypořádat. 13. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto Ústavní soud jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu