Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ROSI s. r. o., sídlem Moklinská 355, Řevnice, zastoupené Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2025 č. j. 54 Co 300/2025-742, a o návrhu s ní spojeném na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Václava Žáka, 2. Jaroslavy Žákové a 3. Ivany Žákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka (obchodní společnost) podala žalobu o zaplacení částky 1 070 248 Kč s příslušenstvím proti vedlejším účastníkům coby dědicům zemřelé auditorky Ing. Jaroslavy Žákové (dále jen "auditorka"). V řízení bylo zjištěno, že auditorka (právní předchůdkyně vedlejších účastníků) pro stěžovatelku prováděla ověření účetních závěrek za období let 2006 až 2010, a to nejprve na základě písemné smlouvy o kontrolní činnosti a následně pouze na základě ústních dohod. Na základě těchto dohod auditorka vypracovala dne 27. 7. 2010 tzv. zprávu nezávislého auditora o účetní závěrce za rok 2009 a dne 10. 6. 2011 tzv. zprávu o účetní závěrce za rok 2010, v nichž uvedla, že "přiložená účetní závěrka ve všech významných skutečnostech věrně a poctivě zobrazuje stav aktiv, pasiv a finanční situaci (stěžovatelky - pozn.) a nákladů, výnosů a výsledek hospodaření za (příslušný rok - pozn.) v souladu s účetními předpisy platnými v České republice." Navzdory tomu však byly v rámci daňové kontroly zjištěny nedostatky v oblasti účtování tzv. nedokončené výroby a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit dodatečně doměřenou daň, penále a úroky z prodlení v celkové výši 909 101 Kč; stěžovatelka současně vynaložila za náklady externího zastoupení související s rekonstrukcí kalkulace nedokončené výroby částku 161 147 Kč. Stěžovatelka proto měla za to, že auditorka nevykonávala svou auditorskou činnost řádně, pročež je povinna nahradit výše uvedenou škodu. 3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") prvním rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 žalobu zamítl. Tento rozsudek byl zrušen usnesením městského soudu ze dne 20. 6. 2018, přičemž obvodnímu soudu bylo mj. uloženo, aby doplnil dokazování (vč. důkazu auditorským spisem). 4. Obvodní soud žalobu zamítl i druhým rozsudkem ze dne 30. 6. 2020. Městský soud však jeho rozhodnutí opět zrušil usnesením ze dne 22. 1. 2021, v němž mj. uvedl, že pokud se ani po doplnění dokazování nepodařilo dohledat auditorský spis (který byla auditorka povinna vést a uchovávat přinejmenším po dobu 10 let), nelze tuto skutečnost klást k tíži stěžovatelky. Rozhodné skutečnosti je proto nutno zjišťovat prostřednictvím jiných důkazů. Obvodnímu soudu uložil, aby doplnil dokazování o znalecký posudek k posouzení, zda auditorka v případě řádně provedeného auditu mohla a měla odhalit chybu v účetnictví. 5. Obvodní soud třetím rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 žalobě vyhověl. Výroky I a II uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce po 132 683 Kč; výrokem III uložil třetí vedlejší účastnici povinnost zaplatit částku 804 882 Kč; výroky IV a V rozhodl o nákladech řízení. I tento rozsudek však městský soud usnesením ze dne 31. 5. 2024 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Obvodnímu soudu vytkl, že se vůbec nevypořádal s tím, jakým smluvním typem smlouva o provedení auditu je a jakou právní úpravou se tento smluvní vztah řídil. Dále poukázal na to, že předpokladem odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Zatímco bylo možné souhlasit se závěry o porušení právní povinnosti a vzniku nějaké škody, obvodní soud řádně nezkoumal, zda stěžovatelka splnila svou povinnost tvrdit a prokazovat konkrétní výši škody a existenci příčinné souvislosti mezi škodou a porušením právní povinnosti. Obvodnímu soudu taktéž vytkl, že řádně nezkoumal rozsah odpovědnosti auditorky, resp. vedlejších účastníků coby jejích právních nástupců, a to jak s ohledem na odpovědnost stěžovatelčiny zaměstnankyně (účetní), tak s ohledem na uplatnění výhrady soupisu v dědickém řízení ze strany vedlejších účastníků. 6. Obvodní soud čtvrtým rozsudkem ze dne 24. 6. 2025 žalobu zčásti zamítl (výroky I až III), zčásti jí vyhověl (výroky IV až VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII a VIII). Jde-li o zamítavé výroky, obvodní soud nevyhověl žalobě v tom rozsahu, ve kterém měla být uložena prvním dvěma vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce po 17 298 Kč s příslušenstvím, a ani v tom rozsahu, ve kterém měla být všem vedlejším účastníkům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 104 904 Kč s příslušenstvím. Odůvodnil to tím, že v tomto rozsahu (celkem 139 500 Kč) nebylo možné požadovat po auditorce, resp. vedlejších účastnících náhradu škody, neboť stěžovatelka se jí měla domáhat po své zaměstnankyni (účetní), která neprováděla účetnictví řádně (s ohledem na absenci úmyslu však dovodil, že náhrada škody byla limitována čtyřapůlnásobkem jejího průměrného výdělku ve smyslu § 257 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Jde-li o vyhovující výroky, obvodní soud vyhověl žalobě v rozsahu, v němž měla být prvním dvěma účastníkům uložena povinnost zaplatit po 115 385 Kč s příslušenstvím, jakož i v tom rozsahu, v němž měla být uložena všem vedlejším účastníkům povinnost zaplatit společně a nerozdílně 699 978 Kč s příslušenstvím (maximálně ale do výše děděním nabytého majetku). Shledal, že auditorka (resp. její právní nástupci) odpovídala stěžovatelce za výroky "bez výhrad", který k předmětným účetním závěrkám vydala, a potažmo za škodu, kterou tím způsobila. 7. K odvolání stěžovatelky a prvních dvou vedlejších účastníků městský soud napadeným, v pořadí čtvrtým usnesením rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích I až III potvrdil (výrok I), ve vyhovujících výrocích IV až VI a v nákladových výrocích VII a VIII zrušil (výrok II) a nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce (výrok III). Zaprvé, ve výrocích, jimiž byla žaloba zčásti zamítnuta, se městský soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu, a současně odmítl argumenty vedlejších účastníků, že stěžovatelčina zaměstnankyně měla za způsobenou škodu odpovídat ve větším rozsahu nebo že za škodu měli odpovídat také jednatelé stěžovatelky. Zadruhé, ve výrocích, jimiž bylo žalobě zčásti vyhověno, považoval rozsudek obvodního soudu za nepřezkoumatelný. Obvodnímu soudu znovu vytkl, že nezkoumal příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním auditorky a vznikem škody. Vytkl mu také, že nenechal vypracovat ani stěžovatelkou navržený znalecký posudek a nijak se nevyjádřil k argumentaci vedlejších účastníků, že náklady vynaložené za odborné zastupování při daňové kontrole nebyly vynaloženy v souvislosti s porušením povinností auditorky. Nakonec ho kritizoval za to, že žalobě zčásti vyhověl, aniž by se jakkoliv vyjádřil k otázce příčinné souvislosti, což jeho rozsudek činí nepřezkoumatelným. Zatřetí, v uvedeném rozsahu proto rozsudek obvodního soudu zrušil, a to ve vztahu ke všem vedlejším účastníkům, ač odvolání podali pouze první dva z nich. Poukázal na to, že vedlejší účastníci (žalovaní) mají postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Odvolání prvních dvou vedlejších účastníků proto platí i pro třetí vedlejší účastnici. Začtvrté, s ohledem na opakovaná a závažná pochybení obvodního soudu, kvůli kterým doposud nebylo o žalobě pravomocně rozhodnuto, městský soud podle § 221 odst. 2 o. s. ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že městský soud napadenými výroky zrušil rozsudek obvodního soudu i ve vztahu k třetí vedlejší účastnici, byť ta odvolání nepodala a podali jej pouze zbylí dva vedlejší účastníci. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že vedlejší účastníci měli postavení tzv. nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 o. s. ř., a naopak má za to, že byli samostatnými společníky podle § 91 odst. 1 o. s. ř. Dle názoru stěžovatelky proto nebylo možné zrušit rozsudek obvodního soudu i ve vztahu ke třetí vedlejší účastnici a tento rozsudek se ve vztahu k ní měl stát pravomocným. Stěžovatelka dále spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v tom, že městský soud přikázal věc k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci obvodního soudu. Má za to, že obvodní soud se nedopustil žádných závažných vad řízení, které by odůvodňovaly odebrání věci původnímu samosoudci. Obvodní soud vždy plně vyhověl pokynům městského soudu. Byl to naopak městský soud, kdo dával obvodnímu soudu rozporuplné, nepřesné a nedostatečně odůvodněné pokyny. 9. Stěžovatelka svou ústavní stížnost spojila se žádosti o přednostní projednání věci, příp. také s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených výroků rozsudku městského soudu. Odůvodnila to tím, že věc by mohla být v důsledku napadeného rozhodnutí v mezidobí projednána a rozhodnuta jiným, protiústavně určeným samosoudcem obvodního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní stížnost směřuje pouze proti výrokům II a III rozsudku městského soudu. Ústavní soud proto omezil svůj přezkum na tyto výroky. 12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky dvojího druhu. Podstatou první skupiny námitek je tvrzení, že městský soud pochybil, pokud zrušil rozsudek obvodního soudu i ve vztahu ke třetí vedlejší účastnici, která odvolání nepodala. Stěžovatelka těmito námitkami brojí proti závěru městského soudu stran toho, že vedlejší účastníci měli v řízení před civilními soudy postavení nerozlučných, nikoli samostatných společníků. Podstatou druhé skupiny námitek je tvrzení, že městský soud porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce, když věc současně přikázal k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci obvodního soudu. Ústavní soud se těmito námitkami bude zabývat postupně. 13. Jde-li o první skupinu námitek, Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k ani instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ani k výkladu podústavního práva. Samotná skutečnost, že podústavní právo by bylo možné vykládat i jinak, bez dalšího není důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Ten může zasáhnout pouze tehdy, pokud je rozhodovací činnost obecných soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují základní práva stěžovatelky (přiměřeně srov. nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11). 14. Jak již bylo naznačeno výše, závěr městského soudu o tom, že odvolání prvních dvou vedlejších účastníků platí i pro třetí vedlejší účastnici, a potažmo že na základě podaného odvolání lze rozsudek obvodního soudu zrušit ve vztahu ke všem, vycházel z názoru o nerozlučném společenství vedlejších účastníků ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení mj. platí, že "jestliže ... jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní." Ačkoli tedy zásadně platí, že každý ze žalobců či žalovaných, je-li jich v řízení vícero, jedná v řízení sám za sebe (samostatné společenství podle § 91 odst. 1 o. s. ř.), zákon v některých případech stanovuje výjimku z tohoto pravidla v podobě nerozlučného společenství. Odborná literatura k tomu mj. uvádí, že "pokud mají účastníci taková společná práva a povinnosti, že se meritorní rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky na jedné straně sporu, pak se jedná o nerozlučné společenství. Rozhodující je v tomto ohledu povaha předmětu řízení dle hmotného práva. Tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství. ... Nerozlučné společenství často vzniká tam, kde více dědiců vstupuje do řízení namísto zůstavitele. Protože se jedná o společenství nerozlučné, úkony jednoho ze společníků zavazují ostatní společníky či prospívají ostatním společníkům. Úkony ve prospěch všech společníků může učinit každý z nich; ostatní úkony činí všichni nerozluční společníci jednomyslně. ... Odvolání, dovolání či námitka promlčení podané jedním účastníkem se tak vztahuje na všechny společníky, tak jako by je uplatnili všichni" [Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád, 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 389-390, marg. 8 až 11; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1383/2005 (C 3509)]. 15. Ve světle shora uvedeného se závěry městského soudu o vzniku nerozlučného společenství mezi vedlejšími účastníky nejeví jako svévolné nebo zcela nelogické. Městský soud na věc aplikoval relevantní ustanovení podústavního práva, která vyložil s přihlédnutím k relevantní judikatuře a odborné literatuře. Ta ostatně výslovně počítá s tím, že úkony ve prospěch všech nerozlučných společníků v řízení (včetně podání opravných prostředků, např. odvolání) může učinit kterýkoliv z nich, přičemž takto učiněný procesní úkon se vztahuje na všechny společníky, nikoli pouze na ty, kteří tento procesní úkon učinili. I kdyby měl Ústavní soud za to, že příslušná ustanovení podústavního práva by bylo možné vyložit či aplikovat i jinak (což v tomto případě nenastalo), jeho přezkum je omezen pouze na otázku porušení základních práv stěžovatelky. K ústavně relevantnímu porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces však v nyní posuzované věci nedošlo. 16. Jde-li o druhou skupinu námitek, Ústavní soud připomíná, že k přikázání věci jinému senátu (samosoudci) podle § 221 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud přistoupit jen za zákonem stanovených podmínek (existence závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru) a pouze, je-li to skutečně nutné k "odblokování" řízení zatíženého neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. K přikázání věci jinému senátu či samosoudci může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude-li to pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces příznivější. [srov. např. nález ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 52/21 (N 79/105 SbNU 322); usnesení ze dne 21. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2926/25, bod 11]. Na jedné straně tak musí odvolací soud zvážit dopad ponechání nebo naopak přikázání věci jinému senátu či samosoudci na celkovou délku řízení. Právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů je totiž jednou z významných složek práva na spravedlivý proces a je výslovně garantováno mj. v čl. 38 odst. 2 Listiny. Na druhé straně musí zvážit také dopad takového postupu do oblasti práva účastníka na zákonného soudce jakožto další z významných složek práva na spravedlivý proces. Právo na zákonného soudce je taktéž výslovně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Mezi těmito základními právy je nutno vyvažovat. 17. Z napadeného rozhodnutí a dalších přiložených listin plyne, že řízení trvá od roku 2016 (tj. přibližně deset let). Ve věci bylo rozhodováno ve čtyřech kolech řízení, přičemž městský soud musel čtyřikrát zrušit rozhodnutí obvodního soudu z důvodu závažných vad řízení. Obvodnímu soudu v rámci zrušujících rozhodnutí vytýkal, že neprovedl účastníky navržené důkazy, nevypořádal se s jejich relevantní argumentací, opomenul uvést, podle jaké právní úpravy rozhodoval a jak klasifikoval smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a auditorkou (právní předchůdkyní vedlejších účastníků) apod. Obvodnímu soudu navíc opakovaně vytýkal, že se nijak nevyjádřil k existenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, k otázce konkrétní výše způsobené škody, a to i navzdory tomu, že městský soud na tyto nedostatky upozornil již ve svých dřívějších rozhodnutích. Tato pochybení obvodního soudu následně vedla k odnětí věci původnímu samosoudci a jejímu přikázání jinému soudci podle § 221 odst. 2 občanského řádu. Nic přitom nenaznačuje, že by městský soud nepřípustným způsobem "vnucoval" svůj názor na to, jak má být věc rozhodnuta (např. že by v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny přehodnocoval důkazy, aniž by je provedl, a takové hodnocení důkazů prezentoval jako závazný právní názor). Obvodnímu soudu naopak vytýkal vesměs procesní a právní pochybení, a to jak za situace, kdy obvodní soud žalobě (plně či zčásti) vyhověl, tak za situace, kdy tuto žalobu zamítl. 18. S ohledem na charakter a četnost pochybení obvodního soudu a celkovou délku trvání řízení před obecnými soudy dospěl Ústavní soud k závěru, že výrok III napadeného usnesení městského soudu lze aprobovat. Rozhodnutí o přikázání věci jinému soudci bylo výsledkem řádného vyvažování mezi právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právem na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ačkoli je přikázání věci jinému soudci nezbytně spojeno s nutností opětovného nastudování spisu a projednání věci, což může vést k dočasnému zpomalení postupu řízení, městský soud mohl mít důvodně za to, že po přibližně deseti letech a čtyřech kolech řízení bude takové rozhodnutí v konečném důsledku příznivější k právu všech účastníků řízení - včetně stěžovatelky - na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. 19. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 20. Ústavní soud současně neshledal důvody k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. O ústavní stížnosti, kterou považuje za zjevně neopodstatněnou, totiž rozhodl přednostně. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu