Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky ALFA insolvenční, v. o. s., se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, insolvenční správkyně dlužníka Vladimíra Elznice, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Štillipem, Ph.D., advokátem, se sídlem Lukavická 2019/16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2026, č. j. 29 ICdo 103/2025-71, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2025, č. j. 105 VSPH 182/2025-35, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2025, č. j. 219 ICm 92/2025-21, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) JOPO CONSTRUCTIONS a.s., se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, a 2) Jaroslava Oršuliaka, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") probíhá pod sp. zn. MSPH 94 INS 10531/2024 insolvenční řízení dlužnice REZORT ELZA, s. r. o. (dále jen "insolvenční dlužnice"). Do tohoto řízení se se svojí pohledávkou přihlásil věřitel Vladimír Elznic, proti němuž je nyní rovněž vedeno insolvenční řízení (u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS 10046/2025; dále také jen jako "insolvenční dlužník"); stěžovatelka je jeho insolvenční správkyní. 2. Insolvenční dlužník jakožto přihlášený věřitel podal v rámci insolvenčního řízení vedeného ve věci úpadku insolvenční dlužnice žalobu o popření pohledávky dalšího přihlášeného věřitele - vedlejší účastnice 1). Usnesením insolvenčního soudu z ledna 2025, byla tato žaloba odmítnuta, a to z důvodu opožděného složení jistoty na náklady incidenčního sporu (§ 202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona). Vrchní soud v Praze (dále jen jako "vrchní soud") k odvolání insolvenčního dlužníka usnesení insolvenčního soudu v meritu věci potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal insolvenční dlužník dovolání. V průběhu dovolacího řízení byl zjištěn jeho úpadek, soud prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil insolvenčního správce. Současně byl během dovolacího řízení (v srpnu 2025) insolvenčním soudem připuštěn vstup vedlejšího účastníka 2) do insolvenčního řízení namísto vedlejší účastnice 1) v rozsahu postoupených pohledávek vedených insolvenčním soudem pod označením P13. 3. Nejvyšší soud dovolání zčásti podrobil meritornímu přezkumu. Zabýval se otázkou počítání běhu lhůty ke složení jistoty na náklady incidenčního sporu podle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu beze zbytku zodpovězena. Shledal, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je věcně správné a dovolání proto v této části zamítl; ve zbytku dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl. 4. Rozhodnutí insolvenčního soudu, odvolacího soudu i Nejvyššího soudu, napadá stěžovatelka jakožto insolvenční správkyně popírajícího insolvenčního dlužníka ústavní stížností. 5. Stěžovatelka spojila se svou ústavní stížností i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť namítala, že vydáním výtěžku zpeněžením předmětu zajištění vedlejšímu účastníkovi 2) by jí mohla vzniknout citelná a nenapravitelná újma. Již v průběhu řízení o dovolání insolvenční správce požádal soud o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěným věřitelům [a tedy i jiné vedlejšímu účastníku 2)]. Stěžovatelka sice podala proti pokynu námitky, ale v době, kdy podávala ústavní stížnost o nich dosud nebylo rozhodnuto. Insolvenční soud následně rozhodl tak, že námitky neshledal důvodnými (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2026, č. j. MSPH 94 INS 10531/2024-B-73, bod 9) a insolvenčnímu správci udělil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení vedlejšímu účastníkovi 2) (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka se svojí ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na soudní ochranu insolvenčního dlužníka (jehož je insolvenční správkyní) podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, respektive podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 7. Protiústavní interpretací § 189, § 190 odst. 1 a § 202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona, došlo k zásahu do práva insolvenčního dlužníka na přístup k soudu. Insolvenční soud nesprávně posoudil, kdy začala stěžovatelce (resp. insolvenčnímu dlužníkovi) běžet lhůta pro složení jistoty ve smyslu § 202 odst. 5 insolvenčního zákona. Rozhodné bylo datum druhého termínu přezkumného jednání, neboť fakticky přezkumné jednání stále pokračovalo (nebylo skončeno, ale pouze přerušeno). Bylo tedy chybou, pokud obecné soudy určily lhůtu podle prvního data přezkumného jednání. Pokud obecné soudy zvažovaly, která ze dvou možných interpretací má mít předost, měly dát prostor výkladu ústavně konformnímu. 8. Stěžovatelka dále poukazuje na vnitřní rozpornost napadených rozhodnutí. Postup obecných soudů, které nesprávně aplikovaly insolvenční zákon, vykazuje znaky libovůle. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 10. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 11. Stěžovatelka napadla shora označené usnesení insolvenčního soudu, aniž by vymezila, v jakém rozsahu tak činí. Ústavní soud se proto zabýval oprávněností stěžovatelky napadnout rozhodnutí ve vztahu k výrokům, které jsou jí příznivé. Insolvenční soud výrokem III rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci a výrokem IV vyzval žalobce, aby sdělil číslo účtu. Stěžovatelce (resp. insolvenčnímu dlužníkovi) tedy nemohla ve vztahu k tomuto výroku vzniknout žádná újma. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost podána zjevně neoprávněným navrhovatelem (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1998/24, bod 44; IV. ÚS 3026/20, body 40 až 46; II. ÚS 648/18, bod 15). 12. Ústavní soud se v posuzované věci zabýval okruhem vedlejších účastníků. V souladu s § 76 odst. 2 zákona č, 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů pak dospěl k závěru, že za vedlejšího účastníka je třeba považovat jak původní věřitelku JOPO CONSTRUCTIONS a.s., tak nabyvatele pohledávky Jaroslava Oršuliaka. Oba totiž byli účastníky řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí (viz bod 2 výše). 13. Jelikož stěžovatelka spojila ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti, zvažoval Ústavní soud nejprve, zda jsou dány předpoklady pro vyhovění tomuto návrhu. Vyžádal si vyjádření vedlejšího účastníka 2) a po zvážení všech okolností věci dospěl Ústavní soud (při zohlednění restriktivního přístupu) k závěru, že pro odklad vykonatelnosti nejsou dány zákonné podmínky. Jelikož o věci rozhodl bezodkladně, nepovažoval za účelné rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně, zvláště pak za situace, kdy tento návrh (v souladu s ustálenou rozhodovací praxí), sdílí osud ústavní stížnosti (viz níže). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 15. Ústavnímu soudu nepřísluší korigovat interpretaci podústavního práva prováděnou obecnými soudy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž sjednocování výkladu soukromého práva je úkolem Nejvyššího soudu. Prostor pro zásah Ústavního soudu je v této oblasti dán pouze za splnění výjimečných okolností, jde-li o situaci vadné interpretace a aplikace podústavního práva obecným soudem, která má za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce (z poslední doby srov. nález sp. zn. III. ÚS 510/25 nebo dřívější nález sp. zn. III. ÚS 74/02). Jde o případy, kdy dojde k nepřípustnému zásahu do některého ze základních práv a svobod, případně pokud obecné soudy pomíjí jiný možný výklad, který je ústavně konformní, nebo je jejich činnost výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 16. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje správnost interpretace příslušných ustanovení insolvenčního zákona, zejm. § 202 odst. 5 a v podstatě tedy opakuje argumentaci z řízení před obecnými soudy. Dále tvrdí, že existují-li dvě možnosti výkladu, měly se obecné soudy přiklonit k ústavně konformní variantě. Tím, že obecné soudy vyložily příslušná ustanovení zákona nesprávně, odňaly insolvenčnímu dlužníkovi přístup k soudní ochraně (zde vedení odporového sporu). Jak bylo uvedeno výše, Ústavní soud koriguje interpretaci podústavního práva pouze tehdy, jsou-li k tomu výjimečně dány přesvědčivé důvody. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Interpretace § 202 odst. 3 a 5 ve spojení s dalšími ustanovením i insolvenčního zákona, z níž vyšly obecné soudy, není nijak excesivní a napadená rozhodnutí nevykazuje ani žádné znaky libovůle či svévole. 17. Insolvenční soud v bodech 8 až 11 přesvědčivě zdůvodňuje, proč byl insolvenční dlužník coby popírající věřitel povinen složit jistotu do 15 dnů po skončení přezkumného jednání konaného dne 21. 11. 2024; přiléhavě přitom poukazuje na jazykové znění předmětného ustanovení ("po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce"). Velice podrobně a přiléhavě se námitkami odvolatele zabýval v napadeném rozhodnutí i vrchní soud. Nejvyšší soud ve shodě s nižšími soudy interpretoval § 202 odst. 5 insolvenčního zákona tak, že ve věci lze uskutečnit více přezkumných jednání, přičemž lhůta ke složení jistoty se odvíjí od toho konkrétního jednání, na němž došlo k přezkumu předmětné pohledávky. Takový závěr nelze považovat za nijak excesivní. Občanský soudní řád rovněž počítá s tím, že věc bude rozhodnuta při jediném jednání (jak správně poukazuje insolvenční soud), čehož často není možné dosáhnout. Stejně tak v insolvenčním řízení, například v případě velkého množství přezkoumávaných pohledávek, nelze a priori vyloučit konání více přezkumných jednání. Pokud zákon hovoří o "skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce", zcela nepochybně tím míní právě to přezkumné jednání, jehož předmětem byl přezkum popřené pohledávky. Jak dovodily obecné soudy, a jak nepochybně vyplývá i z insolvenčního rejstříku, pohledávka popřená insolvenčním dlužníkem byla předmětem přezkumného jednání konaného dne 21. 11. 2024. Na tom nemůže nic změnit ani argument stěžovatelky týkající se časové souslednosti přezkumného jednání a první schůze věřitelů. 18. Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, spisového materiálu dostupného v insolvenčním rejstříku a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená práva insolvenčního dlužníka. Protiústavním neshledává Ústavní soud ani závěr obecných soudů, že lhůta pro složení jistoty na náklady incidenčního sporu v případě popření pohledávky přihlášeným věřitelem, se v případě konání více přezkumných jednání realizovaných v téže věci, váže právě k tomu přezkumnému jednání, jehož předmětem byl přezkum pohledávky popřené dotčeným věřitelem. 19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. O návrhu na odklad vykonatelnosti, který nyní sdílí osud neúspěšné ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, když rozhodl přímo ve věci samé bezodkladně poté, co se seznámil se spisem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu