Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného Mgr. Lucií Půtovou, advokátkou, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. února 2026 č. j. 55 To 30/2026-431, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 16. prosince 2025 č. j. 6 T 56/2025-402, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 14 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Též požádal o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 83 zákona o Ústavním soudu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je vazebně stíhán pro přečin vydírání podle § 175 odst. 1, zločin loupeže podle § 173 odst. 1 a zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. 3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť trvají důvody vazby podle § 67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a že se nepřijímají jím nabízené záruky. 4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel odmítá, že by dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že spáchal skutky, pro které je obžalován. Stíhání bylo zahájeno pouze na základě tvrzení poškozené. On přitom popírá, že by se vůči ní dopustil nějakého násilí. Není si vědom, že by s pohlavními styky nesouhlasila. Podotýká také, že poškozené nijak nebránil jej opustit, avšak ona u něj setrvávala i poté, co se měl vůči ní dopustit závadného jednání. Dosud vyslechnutí svědci její obvinění nepotvrzují. 6. Stěžovatel dále rozporuje, že by zde byly okolnosti odůvodňující obavy z jeho útěku. Upozorňuje, že je pro orgány činné v trestním řízení kontaktní, znají jeho email a telefonní číslo. Chtěl by sice bydlet a pracovat v Německu, avšak na adrese, kterou by sdělil, s příslibem, že se vždy na předvolání dostaví do České republiky. Záměr bydlet a pracovat v zahraničí nelze zaměňovat se záměrem uprchnout či se skrývat. Stěžovatel chce pouze realizovat svoji svobodu pohybu a pobytu v Evropské unii. Svoboda pohybu je ústavně zaručena (nález ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 645/99). Sama hrozba trestu rovněž nemůže důvodnost vazby založit (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 2438/25 či ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25). Odůvodnění obecných soudů je v tomto směru nedostatečné. 7. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s důvodností vazby předstižné. I kdyby se stíhané trestné činnosti dopustil (což popírá), jeho pobyt v Německu by riziko jejího dalšího páchání vyloučil. Také jeho vztah s poškozenou je již minulostí. Riziko opakování trestné činnosti nelze odůvodnit pouze tím, že obviněný měl spáchat tu trestnou činnost, pro kterou je v projednávané věci navrženo jeho vzetí do vazby (opět viz nález sp. zn. I. ÚS 2438/25). 8. Řádně se soudy nevypořádaly ani s možností nahrazení vazby jiným opatřením, ač je to jejich povinností (opět viz shodný nález). Dostatečně konkrétní odůvodnění je ostatně nezbytné stran veškerých podmínek vazby (nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 649/2000). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04). 11. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající například v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)]. 12. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy u tzv. vazby útěkové že uprchne nebo se bude skrývat, a v případě tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu. 13. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25, body 19 a 20)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Při vazebním rozhodování ovšem nemusí být naplněn požadavek jistoty bez důvodných pochybností; ten je standardem, který má své místo až při rozhodování o vině a trestu [srov. již nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27). 14. Okresní soud uvedl, z čeho vychází, pokud jde o podezření, že byl spáchán skutek, pro který je stěžovatel stíhán. Jde v prvé řadě o výpověď poškozené, ale i další materiály, jako je fotodokumentace jí způsobeného zranění (viz bod 6 a 7 usnesení okresního soudu). Hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené ve světle stěžovatelem tvrzené skutečnosti, že u něj setrvávala i poté, co se měl vůči ní dopustit závadného jednání, potažmo významu výpovědí jiných svědků, pak není úlohou Ústavního soudu. 15. Pokud jde o vazbu předstižnou, nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že byla odůvodněna pouze tím, že měl spáchat stíhanou trestnou činnost. Okresní soud naopak v tomto směru odkázal na zcela konkrétní skutečnosti (bod 10 jeho usnesení), včetně toho, že se závadného jednání měl dopouštět znovu i poté, co mu byl uložen zákaz styku s poškozenou, že toto jednání mělo být dlouhodobé, že byl v řadě případů přestupkově trestán pro nevhodné chování i vůči jiným osobám, a jeho konání v podobě vyhrožování bylo řešeno i orgány Polské republiky. Toto odůvodnění se jeví z pohledu požadavků ústavnosti jako dostatečné. K poukazu stěžovatele na konec vztahu s poškozenou a jím plánovaný pobyt v Německu lze poznamenat, že riziko trestné činnosti nelze zužovat pouze na případ poškozené, ale je třeba zohledňovat i hrozbu závadného jednání stěžovatele v jiném místě pobytu vůči někomu jinému. 16. Co se týče vazby útěkové, případnou slabinu jejího odůvodnění Ústavní musí hodnotit ve světle toho, že ve věci bylo shledáno vícero vazebních důvodů, a při výše konstatované dostatečnosti odůvodnění vazby předstižné, by i eventuální odpadnutí útěkového vazebního důvodu nemělo za následek propuštění stěžovatele na svobodu. Pokud stěžovatel zpochybňuje význam jím plánovaného pobytu v Německu, či hrozby trestu ve výši cca 6 let odnětí svobody, lze zdůraznit, že míra obav z útěkového chování výrazně narůstá konstelací obou těchto faktorů, byť by třebas žádný z nich sám o sobě k odůvodnění vazby nepostačoval. 17. Okresní soud rovněž odůvodnil, proč nepovažuje za dostatečné instituty, kterými stěžovatel navrhoval vazbu nahradit (viz bod 11-13 jeho usnesení). Přitom například logicky poukázal na to, že by stěží mohl být sledován probačním úřadníkem, když se plánuje nacházet na území jiného státu, kam pravomoc probačního úředníka nesahá. 18. Posouzení předpokladů vazby obecnými soudy nevykazuje znaky libovůle. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. 19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. 20. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud neshledal podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu důvodným ani vznesený návrh stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu