Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. A. S., zastoupeného Mgr. Lucií Půtovou, advokátkou, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 31 C 116/2025-18 ze dne 27. června 2025, za účasti Okresního soudu v Liberci, jako účastníka řízení, a obchodní korporace GasNet, s.r.o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Napadený rozsudek byl vydán na základě žaloby vedlejší účastnice, která se po stěžovateli domáhala náhrady za neoprávněný odběr plynu. Okresní soud v Liberci napadeným rozsudkem uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici 8 068,10 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Usnesením č. j. 31 C 116/2025-45 ze dne 9. února 2026 okresní soud stěžovateli ustanovil opatrovníka z důvodu, že jeho pobyt nebyl znám. Rozsudek napadený ústavní stížností okresní soud doručil opatrovnici 10. února 2026. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podané prostřednictvím opatrovnice namítá, že skutkové závěry soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel dále namítá, že mu měl být ustanoven opatrovník již před prvním a jediným jednáním, které ve věci proběhlo, neboť pobyt v České republice ukončil ještě před jednáním. 4. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 5. Ústavní soud již v minulosti vyhodnotil ústavní stížnost podanou procesním opatrovníkem z řízení před obecnými soudy či jinými orgány jménem opatrované osoby, jež neměla procesní způsobilost zahájit řízení (udělit advokátovi plnou moc k zastupování) před Ústavním soudem, jako ústavní stížnost podanou opatrovanou osobou (a nikoli procesním opatrovníkem jako osobou zjevně neoprávněnou). V posuzované věci stěžovatel procesní způsobilost sice má a de iure je oprávněn za sebe v řízení jednat (udělit advokátovi plnou moc), ale v řízení před obecným soudem mu byl ustanoven opatrovník z důvodu, že se mu nepodařilo doručit napadený rozsudek na známou adresu v cizině. Díky tomuto procesnímu postupu mohl být napadený rozsudek s účinky pro stěžovatele doručen a nabýt právní moci. Je však evidentní, že o napadeném rozsudku sám stěžovatel neví. De facto tak zde také není jiná osoba než opatrovník z řízení před obecným soudem, kdo by mohl v zákonné lhůtě rozsudek obvodního soudu za stěžovatele napadnout ústavní stížností. Ústavní soud tak hledí na ústavní stížnost vstřícně jako na podanou oprávněným stěžovatelem, který je pro tyto účely řádně zastoupen. Protože v řízení před Ústavním soudem nebyla potřeba nad rámec podání ústavní stížnosti a převzetí rozhodnutí o ní žádná další procesní aktivita stěžovatele, Ústavní soud považoval za nadbytečné, aby sám rozhodl o ustanovení procesního opatrovníka, za dostatečné pro tyto úkony považoval, že opatrovník byl ustanoven pro řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí. 6. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, že námitka, že měl stěžovateli být ustanoven opatrovník již dříve, svým obsahem odpovídá důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, že by taková žaloba byla podána (a neplyne to ani z aplikace infoSoud). Proto je v tomto rozsahu (ohledně této námitky) ústavní stížnost nepřípustná, neboť nebyly vyčerpány všechny zákonné opravné prostředky (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Lhůta na podání žaloby pro zmatečnost činí tři měsíce od doručení napadeného rozhodnutí a ke dni rozhodnutí Ústavního soudu tak dosud neskončila. 7. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Zároveň však Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem byla bagatelní částka, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněného návrhu, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014). Existenci takové okolnosti sice stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, spojuje ji však s tvrzenými procesními pochybeními okresního soudu, proti nimž se mohl (a stále může) bránit žalobou pro zmatečnost. 8. Tvrzené vady jsou závažné a v obecné rovině by mohly představovat důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Ovšem právě pro řešení těch nejzávažnějších procesních vad je určena žaloba pro zmatečnost jakožto opravný prostředek, který stěžovatel měl (a stále má) k dispozici. Proto je třeba s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti trvat na vyčerpání tohoto opravného prostředku. Stěžovatelova druhá námitka, že měl okresní soud v situaci, kdy se stěžovatel k jednání nedostavil, a ani se k žalobě písemně nevyjádřil, aktivně zjišťovat, zda za škodu vzniklou vedlejší účastnici neodpovídá někdo jiný, nepředstavuje mimořádnou okolnost, která by vyžadovala kasační zásah Ústavního soudu. 9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl postupem podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 28. dubna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu