Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. J. L., zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2025 č. j. 12 Co 236/2023-1739 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. dubna 2023 č. j. 29 C 390/2017-1508, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel a A. S. (v původním řízení žalobkyně, dále jen "žalobkyně") byli do listopadu 2020 manželé, ovšem fakticky již několik let předtím žili odloučeně. Žalobkyně v dubnu 2026 zemřela a ztratila tak procesní postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud však nepřerušoval řízení po dobu případného dědického řízení, neboť by to vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nebylo účelné. 3. V září 2017 žalobkyně zažalovala stěžovatele a požadovala po něm, aby jí počínaje dnem podání žaloby platil měsíční výživné ve výši 835 000 Kč. Tvrdila, že od doby, kdy spolu fakticky nežili, se její hmotná a kulturní úroveň výrazně snížila. Žalobní nárok opírala o § 697 občanského zákoníku (výživné mezi manžely). Podle něj mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Okresní soud v Ústí nad Labem žalobě částečně vyhověl (rozsudkem ze dne 20. 4. 2023 č. j. 29 C 390/2017-1508). Uložil stěžovateli, aby žalobkyni poskytl měsíční výživné: nejprve 200 000 Kč (za část roku 2017), následně 250 000 Kč (za rok 2018) a konečně 300 000 Kč (od roku 2019 až do rozvodu manželství, tj. ke dni 24. 11. 2020). Protože v době vydání rozsudku se manželé již rozvedli, okresní soud současně určil, že celková dlužná část na výživném činí 10 500 000 Kč. Stěžovatel měl tuto částku zaplatit v měsíčních splátkách ve výši 3 500 000 Kč (výrok I). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II). Rozhodl také o nákladech řízení (výrok III). 4. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali oba (tehdy již bývalí) manželé. Zatímco odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem nevyhověl (rozsudkem ze dne 10. 5. 2024 č. j. 12 Co 236/2023-1629), odvolání stěžovatele ano. Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení necelých 4,5 milionu Kč. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně ústavní stížností, o které rozhodl Ústavní soud vyhovujícím nálezem ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2691/24. 5. Ústavní soud považoval postup krajského soudu za neústavní ze tří důvodů. Zaprvé, krajský soud považoval stav odkázanosti (či závislosti) za klíčový pro nárok na výživné mezi manžely, byť toto hledisko zákon nezná. Krajský soud tedy svévolně vyložil § 697 občanského zákoníku. Zadruhé, místo uceleného a pečlivého vyhodnocení všech zákonných hledisek omezil pozornost na bývalou manželku, na její finanční a majetkovou situaci. Jen na základě toho její žalobu zamítl. Rozhodování o výživném mezi manžely nicméně vyžaduje komplexní posouzení hmotné a kulturní úrovně obou manželů, a to v jejich vzájemné souvislosti. Proto, zatřetí, bylo rozhodnutí o výživném v rozporu s ústavním principem rovnosti mezi manžely. 6. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatele je napadeno nové rozhodnutí krajského soudu, kterým krajský soud shora rekapitulované výroky I a II okresního soudu potvrdil. Nákladový výrok III rozsudku okresního soudu změnil tak, že žalobkyně je povinna stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši cca 1,4 milionu Kč. Výrok IV o zaplacení soudního poplatku změnil tak, že tuto povinnost neuložil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že přiznaná výše dlužného výživného 10 500 000 Kč je adekvátní. I přes skutečnost, že žalobkyně byla osobou majetnou, nemůže si zajistit takový životní standard, který existoval za trvání společného soužití manželů a který byl sanovaný (z převážné míry) z prostředků stěžovatele. Výživné mezi manžely, a tím spíše mezi manžely s vysoce nadstandardními příjmy a majetky, nemá být jen částkou na přežití. Nelze jej považovat za sociální dávku svého druhu. Výživné v těchto případech neslouží k pokrytí základních potřeb, ale k udržení životního stylu (např. dovolené, způsob dopravy, udržování lidských kontaktů v dané společenské třídě), který byl (byť jen jedním z manželů) nastaven. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že postupem soudů došlo k porušení jeho základních práv. Uvádí, že při opětovném projednání věci krajský soud sice upustil od dříve použitého kritéria, avšak zvolil nové, z ničeho nevyplývající, kritérium životního standardu dosahovaného za doby jejich společného soužití. Namítá, že se krajský soud vůbec nezabýval osobními, rodinnými ani majetkovými poměry a konkrétními potřebami, které plynou z povahy práce, způsobu života, zdravotního stavu a jiných závažných okolností, jak to po něm požadoval Ústavní soud ve svém nálezu. Zpochybňuje závěry krajského soudu týkající se zjištěného skutkovém stavu. V důsledku toho krajský soud opakovaně porušil právo na rovnost manželů, tentokráte v neprospěch stěžovatele. 8. Dále namítá, že krajský soud pochybil, neboť aproboval rozhodnutí okresního soudu, o kterém ve svém původním rozhodnutí konstatoval, že je nepřezkoumatelné. V nyní napadeném rozhodnutí svůj závěr bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení změnil a rozhodnutí okresního soudu považuje za bezvadné, a to bez doplnění dokazování. Krajský soud své nynější rozhodnutí řádně neodůvodnil, a proto je nepřezkoumatelné. 9. Stanovení výživného v celkové výši přesahující 10 milionu Kč bez náležitého a přezkoumatelného porovnání hmotné a kulturní úrovně obou manželů v rozhodné době je nepřiměřeným a hrubým zásahem do jeho majetkové sféry. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud úvodem opakuje, a vypořádává tím námitku stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu, že krajský soud mohl rozhodnout ve věci samé na základě skutkového stavu vyplývajícího z předešlého řízení (srov. bod 22 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2691/24). Nezatížil tím ani svůj rozsudek nepřezkoumatelností. I s ohledem na posouzení Ústavním soudem v předešlém řízení nelze proto přisvědčit stěžovateli o překvapivosti tohoto postupu. 11. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje skutkový stav a změny jeho poměrů po odloučení od žalobkyně, které ale zohlednil již okresní soud. Krajský soud se nicméně se skutkovým stavem vypořádává a odůvodňuje své jednotlivé závěry. Stěžovatel se pokouší stavět Ústavní soud do role další instance, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k novému rozhodnutí ve věci. Taková role Ústavnímu soudu nepřísluší. 12. Ústavní soud pokládá provedené dokazování za dostatečné. Neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94) anebo že by byla vystavěna na nedostatečných skutkových zjištěních. Soudy nárok žalobkyně na výživné řádně odůvodnily a vysvětlily, proč k jeho stanovení přikročily a jak určily jeho výši (srov. body 21 až 24 rozsudku krajského soudu a body 281 až 293 rozsudku okresního soudu). Krajský soud se vypořádal i s konkrétními námitkami stěžovatele na změnu jeho majetkových poměrů po odluce (srov. bod 22 a 24 rozsudku krajského soudu). 13. Krajský soud posoudil, jakou životní úroveň měli stěžovatel a žalobkyně před odlukou a následně jakou životní úroveň měla žalobkyně po ní a přiklonil se k posouzení učiněnému okresním soudem. Nelze přisvědčit stěžovateli, že by krajský soud posuzoval situaci pomocí nevhodných kritérií, resp. že by se odchýlil od kasačního nálezu Ústavního soudu. Naopak se věc snažil právě optikou kasačního nálezu posoudit (srov. bod 16 rozsudku krajského soudu). Kasační nález poukazoval na nevyváženost při posuzování poměrů mezi manželi krajským soudem v původním rozhodnutí, resp. jeho zaměření pouze na situaci žalobkyně. Tímto nedostatkem již napadený rozsudek krajského soudu netrpí, neboť posuzuje jak poměry stěžovatele, tak žalobkyně. 14. Co se týče tvrzené nepřiměřenosti výše výživného, je nutno připomenout, že životní úroveň žalobkyně i stěžovatele se podstatně vymykala běžnému průměru. Oba dnes již bývalí manželé žili vysoce nadstandardně, mohli si dovolit nákupy oblečení luxusních značek, nadstandardní služby či lékařskou péči, drahé dovolené atd. Při zohlednění zjištěných majetkových poměrů stěžovatele se výše přiznaného výživného nejeví jakkoli excesivní či snad způsobilá výrazně zasáhnout do jeho majetkových poměrů. Nelze pustit ze zřetele, že stěžovatel má podle zjištění soudů majetek v čisté hodnotě v řádu stovek miliónů korun. Je společníkem, akcionářem a členem orgánů řady obchodních společností, které působí v různých oblastech (bankovnictví, stavebnictví, fotovoltaická energetika, zdravotnictví atd.). Je podnikatelsky činný nejen v tuzemsku, ale také v zahraničí. Nadto Ústavní soud uvádí, že původně požadovala žalobkyně mnohem vyšší výživné, které ale soudy považovaly za nepřiměřené a přiznaly jej proto pouze v částečné výši (srov. body 293 a 297 rozsudku okresního soudu). 15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu