Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Petrou Bláhovou, LL.M., advokátkou, sídlem Zábřežská 69/41, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 4 Tdo 88/2026-3467, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. září 2025 č. j. 55 To 277/2025-3235 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. července 2025 č. j. 6 Nt 2802/2018-3042, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 8 odst. 6 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Šumperku bylo stěžovatelce podle § 239 odst. 1 trestního řádu za použití § 99 odst. 1 a 4 trestního zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě. Stěžovatelka se podle návrhu na uložení ochranného léčení měla dopustit jednání zakládajícího znaky přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 a odst. 3 písm. e) trestního zákoníku. Trestní stíhání stěžovatelky bylo zastaveno z důvodu její nepříčetnosti. Činu jinak trestného se stěžovatelka měla dopustit (stručně řečeno) tím, že v písemných (e-mailových) podáních označených jako trestní oznámení adresovaných Generální inspekci bezpečnostních sborů a dalším veřejným institucím (včetně útvaru Policie České republiky, soudů, státního zastupitelství či veřejného ochránce práv) uvedla záměrně nepravdivé informace o tom, že jí bylo při výslechu policistou Obvodního oddělení Hanušovice vyhrožováno a tento policista od ní odmítl převzít jí předkládané důkazy. K tomuto jednání mělo dojít již v roce 2016. 3. O návrhu na uložení ochranného léčení rozhodoval okresní soud opakovaně. První dvě rozhodnutí, jimiž okresní soud rozhodl o uložení ochranného léčení, krajský soud ke stížnosti stěžovatelky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. První dvě rozhodnutí o uložení ochranného léčení z let 2022 a 2024 nenabyla právní moci a ochranné léčení na jejich základě nebylo zahájeno. 4. V nyní napadeném usnesení okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovatelka dopustila jednání, jež naplnilo všechny zákonem požadované znaky uvedené právní kvalifikace. V době činu nebyla v důsledku závažné duševní poruchy (trvalé poruchy s bludy) osobou příčetnou. Podle závěrů okresního soudu tato duševní porucha u stěžovatelky stále přetrvává, což vyplývá jak ze znaleckých zkoumání, tak z četných písemných podání zasílaných na nejrůznější instituce, kterými stěžovatelka opakovaně napadá úřední osoby, řešitele svých kauz, a to nejen policisty, státní zástupce, soudce, ale i advokáty, kteří jsou jí ustanovováni. Stěžovatelka na svou duševní poruchu nemá náhled, porucha se nadále zhoršuje, a to především co do velikosti bludného okruhu, do kterého jsou zahrnováni noví lidé i celé instituce. S odkazem na absenci náhledu stěžovatelky na chorobnost jejího stavu, rozsah a intenzitu její duševní poruchy a okolnosti případu, okresní soud dospěl k závěru o přiměřenosti ochranného léčení v ústavní formě. 5. Krajský soud napadeným usnesením stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí okresního soudu zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Konstatoval, že okresní soud řádně vyhodnotil všechny rozhodné skutečnosti mající význam pro jeho rozhodnutí a dospěl ke správnému závěru, že u stěžovatelky jsou dány důvody pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. Okresní soud napravil procesní nedostatky, které mu krajský soud vytýkal v předchozím kasačním rozhodnutí, postupoval v souladu s § 219 odst. 3 trestního řádu a za absence souhlasu stěžovatelky se čtením protokolů z veřejného zasedání provedl znovu celé dokazování. Okresní soud splnil pokyn stížnostního soudu, neboť udělal maximum pro to, aby zajistil přítomnost stěžovatelky u veřejného zasedání. Krajský soud dále konstatoval, že okresní soud provedl veškeré důkazy, které pro své rozhodnutí potřeboval a s důkazními návrhy se ústavně konformním způsobem vypořádal. Velmi podrobně se vypořádal s námitkou stěžovatelky, která tvrdí, že netrpí duševní poruchou. Důvodně dospěl k závěru, že u stěžovatelky byla v době činu přítomna duševní porucha, která je aktivní do současnosti. Správný je rovněž názor okresního soudu ohledně skutečnosti, že pobyt stěžovatelky ve společnosti je i nadále nebezpečný, resp. od ní hrozí do budoucna nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Vzhledem k absenci náhledu stěžovatelky na její onemocnění pak není možno uvažovat o jiné formě ochranného léčení než o formě ústavní. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nedošlo podle něj ani k narušení práv vyplývajících z principů spravedlivého procesu. Na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů správně dovodily existenci hmotněprávních podmínek pro uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka se domnívá, že k porušení jejích základních práv došlo tím, že v řízení před okresním soudem byla porušena ustanovení o její přítomnosti na veřejném zasedání. Soud měl zajistit osobní účast stěžovatelky, vyslechnout ji a dát jí možnost vyjádřit se ke znaleckému posudku. Uvedené nezhojí e-mailové vyjádření, jež neobsahuje náležitosti kvalifikovaného podpisu a ze kterého není možné jednoznačně dovodit, kdo jej napsal a odeslal. Stěžovatelka se nemohla k soudu dostavit ze zdravotních důvodů, jelikož má omezenou pohyblivost. Obhájkyně nesouhlasila s konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatelky, jelikož stěžovatelka neměla prostor se ke všem provedeným důkazům řádně vyjádřit. 8. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky spočívají na nesprávných skutkových zjištěních a vadném právním posouzení skutku, neboť bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Soudy v napadených rozhodnutích a v řízení, jež rozhodnutí předcházelo, porušily právo stěžovatelky na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů nepřihlédly k důkazům svědčícím ve prospěch stěžovatelky. Neprovedení těchto důkazů soudy řádně nezdůvodnily. 9. Stěžovatelka v celém řízení uvádí, že netrpí duševní poruchou. Nesouhlasí se způsobem, jakým soudy vyhodnotily závěry znaleckých posudků. Důvodné pochybnosti o nesprávnosti závěrů nadále přetrvávají a stěžovatelku není možné bez dalšího podrobit ochrannému léčení ústavní formou, jež představuje výrazný zásah do osobní svobody. Soudy se navíc nevypořádaly s otázkou nebezpečnosti stěžovatelky pro společnost. Od spáchání činu jinak trestného přitom uplynulo několik let a nebylo proti ní zahájeno jiné trestní řízení. V současné době stěžovatelka vede řádný život. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn, jen pokud obecné soudy svou rozhodovací činností poruší ústavně zaručená práva stěžovatele. 11. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody (viz nález ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02). Je-li rozhodováno o uložení tohoto ochranného opatření, je proto nutno trvat na tom, aby obecné soudy přesvědčivě formulovaly důvody svého rozhodnutí. 12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že v případě stěžovatelky soudy pečlivě zkoumaly naplnění zákonem stanovených podmínek pro obligatorní uložení ochranného opatření podle § 99 odst. 1 trestního zákoníku, své závěry řádně odůvodnily a vypořádaly se s návrhy a tvrzeními stěžovatelky. Argumentace předložená v ústavní stížnosti je pouhým opakováním námitek, na něž stěžovatelka dostala odpověď již v řízení před obecnými soudy. 13. K otázce zajištění přítomnosti stěžovatelky na veřejném zasedání před okresním soudem se vyjádřily soudy všech stupňů. Shodně dospěly k závěru, že právo na projednání věci v její přítomnosti bylo dostatečným způsobem šetřeno (k tomu podrobně zejm. bod 4 usnesení okresního soudu, bod 9 usnesení krajského soudu a bod 11 usnesení Nejvyššího soudu). Z jejich rozhodnutí vyplývá, že okresní soud stěžovatelku řádně předvolal a poučil o potřebě dostavit se, stěžovatelka se však opakovaně omlouvala a uvedla, že souhlasí s konáním veřejného zasedání v její nepřítomnosti (byť pouze formou e-mailu). Ve veřejném zasedání pak byla zastoupena obhájkyní, která realizovala její právo na obhajobu. Procesní postup okresního soudu Ústavní soud považuje za odůvodněný a nevybočující z pravidel daných ústavněprávními předpisy. Okresní soud poskytl stěžovatelce dostatečnou možnost se veřejného zasedání osobně zúčastnit a nelze mu klást k tíži, pakliže stěžovatelka tuto možnost nevyužila. 14. Namítá-li stěžovatelka vady v procesu provádění důkazů a jejich následného hodnocení, Ústavní soud se ani s těmito námitkami neztotožnil. Okresní soud provedl všechny důkazy, které považoval za potřebné pro své rozhodnutí. Pakliže některé důkazní návrhy obhajoby zamítl, toto své rozhodnutí řádně zdůvodnil (bod 25 usnesení okresního soudu), nezatížil tedy svoje rozhodnutí vadou tzv. opomenutých důkazů. Provedené důkazy řádně zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a své hodnotící úvahy podrobně vyložil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soudy vyšších stupňů tyto úvahy potvrdily, a ani Ústavní soud neshledal důvod do nich zasahovat. 15. Z obsahu ústavní stížnosti i průběhu předcházejícího řízení je zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že trpěla a trpí závažnou duševní poruchou. Této otázce se však obecné soudy věnovaly velice důkladně. Vycházely zejména ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i z provedeného výslechu znalce, z nichž vyplynul závěr o tom, že stěžovatelka trpí trvalou poruchou s bludy. Soudy se pak vypořádaly také s dřívějšími znaleckými posudky, na něž poukazovala stěžovatelka a které byly zpracovány v jiných řízeních (v době předcházející spáchání činu jinak trestného). Stěžovatelce tedy nelze přisvědčit, že by panovaly důvodné pochybnosti o správnosti přijatých závěrů. K tomu lze navíc podotknout, že závěry znaleckých posudků soudy neposuzovaly osamoceně, ale také v návaznosti na další listinné důkazy, a to zejména četná podání, která stěžovatelka dlouhodobě zasílá a zasílala i do příslušného soudního spisu (viz bod 22 usnesení okresního soudu). V návaznosti na tato zjištění soudy rovněž řádně zdůvodnily závěr o tom, že od stěžovatelky hrozí do budoucna nebezpečí pro zájmy chráněné trestním právem (viz bod 32 usnesení okresního soudu, bod 13 usnesení krajského soudu). Dostatečně vysvětlily také nutnost uložení ochranného léčení ve formě ústavní, přičemž poukázaly zejména na absenci náhledu stěžovatelky na chorobnost stavu, rozsah a intenzitu její duševní poruchy a další okolnosti případu. 16. Obecné soudy své skutkové i právní závěry dostatečně zdůvodnily. V jejich úvahách Ústavní soud nespatřuje prvek svévole ani jinou vadu dosahující ústavněprávní roviny. Za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů jakkoli přehodnocovat. 17. Závěrem lze zdůraznit, že pro opakované rušení rozhodnutí okresního soudu o uložení ochranného léčení po dobu několika let nemohlo dojít k zahájení ochranného léčení. Teprve na základě nyní napadených rozhodnutí se stěžovatelce dostane odborné péče. Jak správně zdůraznil okresní soud, léčba jí může přinést šanci na získání náhledu na svou duševní poruchu, zlepšení životních podmínek, uplatňování svých práv a především potenciální sociální remisi. Další trvání ochranného léčení se pak bude odvíjet od toho, zda bude trvat jeho účel (§ 99 odst. 6 trestního zákoníku). 18. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu