Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) E. B. S. a 2) A. S., obou zastoupených Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2026 č. j. 4 Tdo 1121/2025-845, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2025 sp. zn. 8 To 124/2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. dubna 2025 č. j. 3 T 119/2024-763, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé byli shledáni vinnými ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve spolupachatelství. Obvodní soud pro Prahu 9 po provedeném dokazování došel k závěru, že se v srpnu 2021 oba stěžovatelé dopustili tohoto trestného činu tím, že vydávali automobil značky Mercedes-Benz třídy S za majetek obchodní společnosti X, v níž byl první stěžovatel jediným jednatelem a společníkem a druhý stěžovatel za tuto společnost na základě plné moci běžně jednal, s úmyslem vylákat z poškozené obchodní společnosti ADVANTAGE CARS s.r.o. majetkový prospěch ve výši přes 3,1 mil. Kč. Tohoto cíle se snažili dosáhnout tak, že první stěžovatel za přítomnosti a s vědomím druhého stěžovatele s poškozenou uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo výše zmíněné vozidlo, načež jejím zástupcům vozidlo předali. Součástí této smlouvy přitom bylo ujištění, že společnost stěžovatelů vozidlo vlastní, že na něm neváznou žádné vady, a že mají oprávnění jej prodat. Společnost stěžovatelů nicméně vozidlo nevlastnila a stěžovatelé ani neměli oprávnění jej prodat. Po předání vozidla poškozené požadoval zástupce obchodní společnosti KK AUTOInvest s.r.o. (společnosti, která stěžovatelům vozidlo pronajala) vrácení vozidla, stěžovatelé si proto od poškozené vyžádali vozidlo zpět s nepravdivým tvrzením, že jej musí odvézt ke kontrole, a že jej následující den vrátí zpět. Vozidlo však již nevrátili a jen včasným zásahem jednatele poškozené nedošlo k převodu kupní ceny na bankovní účet stěžovatelů. Za trestnou činnost uložil obvodní soud oběma stěžovatelům trest odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. 2. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Odvolání stěžovatelů jsou nedůvodná, obvodní soud se nedopustil žádných pochybení. Jeho skutkové i právní závěry jsou správné, rovněž i jeho úvahy o trestu. Obvodní soud své závěry detailně vysvětlil, a to i závěry týkající se subjektivní stránky trestného činu. Argument stěžovatelů o úspěšně proběhlém souběžném převodu dalšího vozidla a o obchodních praktikách v daném odvětví (tj. že by na základě argumentace obvodního soudu museli být stíháni i jiní podnikatelé s automobily) nejsou důvodné. Soud je zaprvé vázán zásadou obžalovací a zadruhé stěžovatelé věděli, že mají vozidlo od zástupce KK AUTOInvest jen v pronájmu, a že nejsou jeho vlastníky a nemohou jej ani prodat. Vědomí zástupců poškozené o údajích v technickém průkazu nečiní jednání stěžovatelů beztrestným, stěžovatelé věděli, že odprodané vozidlo již nikdy nevrátí, neboť absencí řádných úhrad ztratili právo vozidlo dokonce již jen užívat. Na tom nemůže nic změnit ani čestné prohlášení jednatele poškozené, že za všechno může zástupce KK AUTOInvest (který měl stěžovatele podvést), protože tento názor vyvrací zjištěný skutkový stav. Lze s jistotou uzavřít, že první stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém a druhý v úmyslu přímém. 3. Stěžovatelé podali proti usnesení městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovolací argumentace zčásti neodpovídala uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému důvodu uvedenému v § 265b trestního řádu, zčásti jim odpovídala, šlo ale o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Ve věci nenastal žádný rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními, trestní soudy neopominuly žádné důkazy a se všemi dovolacími argumenty stěžovatelů se již opakovaně řádně vypořádaly. Úvahy jednatele poškozené obsažené v jeho čestném prohlášení nejsou relevantní, jde o jeho osobní názor, na svých výpovědích nic nemění. Ve věci byla bezesporu naplněna subjektivní stránka podvodu a po právní stránce trestní soudy věc posoudily správně a správně popsaly skutek. 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují, že jejich jednání je běžnou obchodní praxí při obchodování s automobily, vozidlo se na základě komplikovaného schématu převádí až na konečného zákazníka. To trestní soudy nepochopily a dopustily se přepjatého formalismu. Dokazuje to i druhý, v tentýž den úspěšně proběhlý obchod s poškozenou, který nemá trestněprávní relevanci. I přes komplikovaný transakční proces stěžovatelé nikdy neměli v úmyslu kohokoli uvést v omyl, zvlášť, když koncový zákazník byl s tímto procesem srozuměn. Úmyslem stěžovatelů bylo zprostředkovat prodej vozidla. Skutková podstata podvodu nemohla být naplněna, poškozená měla informace o procesu koupě vozidla i malý technický průkaz, ze kterého vyplývalo, kdo je vlastník, a že společnost stěžovatelů zatím ještě není vlastníkem vozu. To dokazuje i čestné prohlášení. Skutkový stav je v rozporu s důkazy, jednání stěžovatelů není společensky škodlivé. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul (např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 nebo ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21, body 27 a 28). K ničemu takovému v této věci nedošlo. Stěžovatelé jen opakují argumenty, se kterými se trestní soudy již vypořádaly. 7. Trestní soudy srozumitelně vysvětlily, proč jednání stěžovatelů naplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu a proč je natolik společensky škodlivé, že nepostačí uplatnění soukromoprávních nástrojů. Argument, že šlo o běžnou obchodní praxi, se míjí se zjištěným skutkovým stavem, který není v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (což si Ústavní soud ověřil i ve vyžádaném trestním spisu). Stěžovatelé se naopak obchodní praxe (kdy se běžně nevyžaduje doložení vlastnických titulů k vozům) snažili zneužít. Obvodní soud velmi detailně odůvodnil, že (zjednodušeně řečeno) druhý stěžovatel věděl a první stěžovatel byl minimálně srozuměn s tím, že jejich společnost měla vůz v nájmu (odkup byl dle dohody možný až po skončení nájmu), a to navíc od subjektu, který k podnájmu či přeprodeji vozidla nebyl oprávněn (tj. od KK AUTOInvest). Stěžovatelé neplnili závazky vyplývající z pronájmu vozidla (řádně neplatili nájemné), nemohli se proto domnívat, že vůz (který jim kvůli tomu měl být později odebrán) užívají oprávněně, a že ho mohou dále přeprodat. I přesto však stěžovatelé poškozené tvrdili, že jejich společnost je vlastníkem vozidla, které nemá vady, a že jsou oprávněni k jeho prodeji, čímž poškozenou uvedli v omyl. 8. Vědomost stěžovatelů o tom, že nevlastní vozidlo, resp. že nemají oprávnění ho prodat, a to ani zprostředkovaně, vyplývá i z dalších důkazů, jako jsou svědecké a účastnické výpovědi, a také z dohody o zápočtu mezi společností stěžovatelů a KK AUTOInvest a z toho, že stěžovatelé měli k vozidlu pouze jeden klíč a neměli velký technický průkaz. Stěžovatelé po uzavření smlouvy pod záminkou kontroly vyzvedli od poškozené vozidlo, aniž by měli v úmyslu ho vrátit (což jasně vyplývá z dohody o zápočtu) a nereagovali na urgence. Ke škodě nedošlo jen díky včasnému zásahu jednatele poškozené společnosti. Na trestní odpovědnosti stěžovatelů nic nemění ani to, že se obchod s jiným vozidlem povedl (srov. body 30 až 56 usnesení Nejvyššího soudu, body 9 až 22 usnesení městského soudu a body 71 až 81 rozsudku obvodního soudu). Tyto závěry trestních soudů nejsou neústavní. 9. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu