Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele N. A.,zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Varšavská 714/38, Praha 2 - Vinohrady, proti informaci Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území ze dne 18. února 2026 č. j. MV-193872-4/SO-2025, za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel je státním občanem Kyrgyzské republiky. Od roku 2023 je kyrgyzskými orgány trestně stíhán a v České republice je v jeho věci vedeno extradiční řízení. Nálezem ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 515/25 bylo pro nedostatek odůvodnění zrušeno rozhodnutí o předběžné vazbě podle § 94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Dne 11. 1. 2025 požádal stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Jeho žádost byla shledána nepřípustnou a u správních soudů neuspěl (srov. k tomu odmítavé usnesení ze dne 26. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 133/26). 2. Od skončení azylového řízení nadále pobývá na svobodě v České republice, bez povolení k pobytu, neboť stále probíhá extradiční řízení. Podle nařízení Dublin III je státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu Portugalská republika, protože do České republiky přicestoval stěžovatel na vízum tam udělené. 3. Stěžovatel se pokusil svůj pobyt zlegalizovat prostřednictvím žádosti o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo žádosti nevyhovělo podle § 56 odst. 1 písm. l) uvedeného zákona, protože stěžovateli nebránila ve vycestování do Portugalské republiky objektivně prokázaná překážka nezávislá na jeho vůli. 4. Stěžovatel poté podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Komise však jeho žádosti nevyhověla. Stěžovatel nesplnil podmínku existence objektivní překážky ve vycestování do Portugalské republiky. Uvádí, že pokud by se stěžovatel rozhodl vycestovat do Portugalské republiky, tak sice dojde ke zmaření extradičního řízení, avšak to je zákonem předpokládaný následek jeho vycestování z území v průběhu extradičního řízení (srov. § 92 odst. 7 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Zároveň stěžovatel nedoložil nic, čím by prokázal nemožnost vycestování z České republiky. Stěžovatelovi nebylo ani uloženo jiné omezení jako zákaz vycestování, odebrán cestovní doklad či stanoveno jiné opatření, které by mu bránilo ve vycestování. Samotné udělení víza není spojeno se zárukami přítomnosti stěžovatele na území České republiky pro účely extradičního řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označené informace komise s tvrzením, že jí byly porušeny čl. 8 a 10 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. 6. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení práva na bezrozpornost právního řádu, neboť ho orgány staví do pozice, kdy mu hrozí předběžná vazba, pokud opustí Českou republiku, a současně mu hrozí zajištění podle cizineckého zákona, pokud setrvá. 7. Dále namítá, že bylo porušeno jeho právo na ochranu soukromého života. Svou povinnost vyčkávat na výsledek extradičního řízení chce splnit pobytem na území České republiky, který nebude z imigračně-právního hlediska nelegální. Zároveň je zasaženo i jeho právo na osobní svobodu, neboť neoprávněný pobyt v České republice může vést ke zbavení osobní svobody. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud úvodem připomíná, že na udělení víza není právní nárok a (vyjma unijních občanů) neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (např. nález ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11, usnesení ze dne 11. 12. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3178/24 či ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1549/25). Platná právní úprava je postavena na tom, že udělení souhlasu státu s pobytem cizince na svém území je výkonem diskrece státu. Nemají-li cizinci na udělení dlouhodobého víza právní nárok, jeho neudělení není způsobilé přímo zasáhnout do jejich základních práv. Podstatné je, že soudnímu přezkumu lze podrobit rozhodnutí o správním vyhoštění, které je způsobilé do základních práv cizinců skutečně zasáhnout. Je to totiž až rozhodnutí o správním vyhoštění, jehož přímým důsledkem může být faktický zásah do základních práv cizince a které může bezprostředně vést k nucenému opuštění země. Rozhodnutí o správním vyhoštění přitom podléhá soudnímu přezkumu a cizinec má zajištěn přístup k soudní ochraně prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění (např. nález ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11). Při přezkumu konkrétního rozhodnutí o neudělení víza proto Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě (např. usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 4064/18, bod 15, ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 3163/23, body 30 a 31, či ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1549/25, bod 15). 9. Stěžovatelova argumentace je vystavěna v podstatě na konstatování, že nemůže vycestovat z České republiky z důvodu probíhajícího extradičního řízení. Stěžovatel nicméně komisi ani ministerstvu nepředložil žádné autoritativní rozhodnutí znemožňující jeho vycestování nezávislé na jeho vůli. V jeho věci nebyla ani přijata jiná omezující opatření pro účely extradičního řízení. V tomto ohledu je tak zcela v dispozici stěžovatele, jak naloží s možnostmi, které mu byly předestřeny v předchozích řízeních (srov. bod 16 usnesení sp. zn. III. ÚS 133/26). V postupu komise Ústavní soud proto neshledává libovůli či jiné ústavně relevantní pochybení. 10. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že by postupem komise bylo porušeno jeho právo na soukromý život či osobní svobodu. Ústavní soud opakuje, že neudělení víza není způsobilé přímo zasáhnout do základních práv a stěžovatele lze odkázat na předchozí usnesení Ústavního soudu v jeho věci sp. zn. III. ÚS 133/26. 11. Komise nadto dostatečně zdůvodnila, že vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území je specifický institut pro řešení výjimečných situací, které nelze řešit jiným zákonem stanoveným způsobem. Pokud stěžovatel neprokázal, že existuje překážka vycestování na jeho vůli nezávislá a pouze opakuje informaci o probíhajícím extradičním řízení, nelze postupu komise z ústavního pohledu nic vyčítat. 12. Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu