Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2026 č. j. 25 Co 333/2025-581, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a D. F. a nezletilé R. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 9. 9. 2025 č. j. 0 P 39/2023-376 o zvýšení výživného pro nezletilou dceru stěžovatele (dnes devítiletou). Návrhu na zpětné zvýšení výživného za období od 1. 9. 2023 do 31. 12. 2024 nevyhověl s odůvodněním, že k podstatné změně poměrů ve smyslu § 923 občanského zákoníku nedošlo bezprostředně po předchozí soudní úpravě; přihlédl také k tomu, že stěžovatel v roce 2024 dobrovolně platil 6 500 Kč měsíčně. Pro období od 1. 1. 2025 výživné zvýšil na 7 000 Kč měsíčně; dlužný nedoplatek za dobu od 1. 1. 2025 do 31. 8. 2025 vyčíslil na 20 000 Kč splatných do 30 dnů od právní moci rozsudku. Zohlednil rovněž vyživovací povinnost stěžovatele vůči druhému nezletilému dítěti i náklady na dopravu při výkonu styku. 3. K odvolání matky i stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovateli zvýšil výživné na 17 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2023 a zároveň mu uložil povinnost doplatit vzniklý dluh ve výši 342 500 Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí. Doplnil dokazování a zjistil, že stěžovatel je jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti zaměřené na silniční nákladní dopravu, jejíž roční obrat dosáhl v roce 2024 téměř 15 mil. Kč. Z bankovních výpisů vyplynulo, že stěžovateli jsou z firemního účtu pravidelně převáděny částky v řádu desítek až stovek tisíc korun označované jako "vratka půjčky" (aniž by k takto významným pohybům byly doloženy řádné smlouvy o zápůjčce nebo jiný právní titul), přičemž stěžovatel společnosti zpětně poukazuje srovnatelné částky. Tyto operace krajský soud spolu s výdaji na cesty do Dubaje, veterinární péči o koně, výstavbu jízdárny a financování hobby stěžovatele vyhodnotil jako doklad o životním standardu neodpovídajícím jím deklarované mzdě. Dále konstatoval, že stěžovatel v listopadu 2025 převedl nemovitost na synovce za kupní cenu 14 mil. Kč, aniž bylo prokázáno reálné vyrovnání zástavního práva zřízeného ve prospěch bratra stěžovatele. Toto jednání vyhodnotil jako úmyslné snižování majetkové základny povinného rodiče, které odporuje zásadě přednosti výživného a nepožívá právní ochrany. Na základě uvedených zjištění odhadl krajský soud příjmovou základnu stěžovatele na 130 000 Kč měsíčně. Aplikací § 915 odst. 1 a § 913 občanského zákoníku a 14% doporučené sazby Ministerstva spravedlnosti ČR dospěl k základní částce výživného 18 200 Kč; po odečtení 1 200 Kč na náklady spojené s výkonem styku stanovil výživné ve výši 17 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2023. Dlužné výživné za období od 1. 9. 2023 do 31. 1. 2026 vyčíslil na 342 500 Kč se lhůtou splatnosti do tří měsíců od právní moci rozsudku. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že krajský soud stanovil jeho měsíční příjem na 130 000 Kč na základě čistě spekulativního odhadu nepodloženého řádnou analýzou poměru příjmů, nákladů a výdajů, neboť zaměnil hrubý obrat podnikání za čistý osobní příjem podnikatele a nevzal v potaz vysoké provozní náklady firmy, zejména výdaje spojené s chovem koní, provozem stájí a financováním vozového parku formou leasingu. Zamítnutím návrhu stěžovatele na provedení znaleckého posudku z oboru ekonomiky a účetnictví (který by objektivně posoudil skutečné hospodaření společnosti a reálné příjmy stěžovatele) soud zatížil řízení hrubou procesní vadou a upřel mu právo na řádné a ověřitelné zjištění skutkového stavu. Tím, že krajský soud stěžovatele nevyslechl k jednotlivým položkám uvedeným na výpisech z účtů a v daňových přiznáních, a tím, že nezohlednil jeho vyživovací povinnost vůči druhému nezletilému dítěti, byla podle stěžovatele porušena jeho práva. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 6. Ústavní soud předesílá, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které mají znalosti často dlouhodobého vývoje rodinné situace a jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení, a mohou tak nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit tomu odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jimi zjištěný skutkový stav a na základě toho přepočítávat výši výživného. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní. K tomu by v případě výživného došlo tehdy, pokud by bylo stanoveno ve zjevně excesivní výši, případně pokud by soud rozhodl svévolně. Žádné takové pochybení Ústavní soud v napadeném rozsudku krajského soudu nespatřuje. 7. K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující. Předně nelze přisvědčit tvrzení, že by krajský soud při stanovení měsíční příjmové základny ve výši 130 000 Kč postupoval na základě čistě spekulativního odhadu. V řízení o stanovení výživného je podle § 913 a § 915 občanského zákoníku rozhodující celková reálná životní úroveň, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, nikoliv pouze jeho formálně vykazovaný příjem, například v daňovém přiznání. Ustálená judikatura Ústavního soudu opakovaně zdůrazňuje, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, přičemž toliko formálně vykazovaný příjem není určující, pokud zjevně neodpovídá faktickému způsobu života (srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23). Z provedeného dokazování, zejména z výpisů z bankovních účtů a údajů z katastru nemovitostí, jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel disponuje vysokými příjmy a má nadstandardní výdaje, jakým je např. výstavba jízdárny. Krajský soud zcela oprávněně zohlednil také pohyby na firemních účtech; realizuje-li stěžovatel soukromé výdaje přes účty jím ovládané obchodní společnosti, je nezbytné takové jednání, které stírá rozdíl mezi majetkem společnosti a majetkem osobním, zahrnout do hodnocení reálné ekonomické síly stěžovatele. 8. K tvrzení procesní vady spočívající v zamítnutí návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky a účetnictví Ústavní soud konstatuje, že tento postup je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Úkolem soudu v opatrovnickém řízení není provádět hloubkový audit či zjišťovat přesnou tržní hodnotu obchodní společnosti, ale posoudit faktický peněžní tok a životní úroveň. K vyhodnocení bankovních výpisů a informací z veřejných rejstříků, které samy o sobě jasně prokazují nadstandardní majetkové poměry stěžovatele, nejsou ve smyslu § 127 občanského soudního řádu zapotřebí specializované odborné znalosti. Vypracování posudku by tudíž bylo důkazem nadbytečným, který by v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení celou věc neúměrně prodloužil a prodražil. Rovněž zevrubný výslech stěžovatele k jednotlivým položkám ve finančních dokladech by postrádal smysl za situace, kdy krajský soud upřednostnil hodnocení reálných majetkových dispozic a celkové životní úrovně stěžovatele před formálně deklarovanými údaji. Krajský soud postupoval v ústavních mezích, pokud nevycházel z takzvané sankční fikce příjmu podle § 916 občanského zákoníku. Tato právní konstrukce představuje řešení typu ultima ratio, které je vyhrazeno pro případy absolutní pasivity účastníka. Jelikož krajský soud měl v případě stěžovatele dostatek relevantních podkladů, z nichž bylo možné reálné majetkové poměry stěžovatele zjistit, byl by mechanický postup podle této fikce nesprávný. Krajský soud tak sice neuvěřil stěžovatelovu tvrzení o minimálních příjmech, na druhou stranu vůči němu neaplikoval nejtvrdší - v podstatě sankční - mechanismus. 9. Z napadeného rozhodnutí je rovněž zřejmé, že krajský soud vyživovací povinnost stěžovatele k dalšímu nezletilému dítěti proporčně reflektoval a reflektoval i náklady na styk, o čemž svědčí samotný výpočet a exaktní odečet částky 1 200 Kč jako nákladu na realizaci styku. Krajský soud tak i podle Ústavního soudu při svém rozhodování dbal na primární ochranu zájmu nezletilého dítěte a na zásadu, že vyživovací povinnost má absolutní přednost před ostatními, byť i namítanými provozními výdaji stěžovatele. Postup krajského soudu tudíž nevybočuje z mezí ústavnosti a plně odpovídá požadavkům kladeným na rozhodování v obdobných věcech. 10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že bylo bezodkladně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti, nebylo třeba, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu