Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Řípové, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Chrudimská 1418/2, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2026 č. j. KSHK 15 INS 13302/2025, 1 VSPH 428/2026-A-70 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2026 č. j. KSHK 15 INS 13302/2025-A-56, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a dlužnice KARSIT FINANCE, s.r.o., sídlem Hradecká 497, Dvůr Králové nad Labem, a insolvenčního navrhovatele JUDr. PhDr. Davida Řípy, MBA, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením odmítl návrh stěžovatelky na zastavení insolvenčního řízení pro nedostatek podmínek řízení zahájeného na návrh insolvenčního navrhovatele (výrok I) a zamítl návrh dlužnice na zastavení insolvenčního řízení pro nedostatek podmínek řízení (výrok II). 3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatelky i dlužnice odmítl podle § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť směřovala proti rozhodnutí, které má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, tedy rozhodnutí vydaného v rámci dohlédací činnosti [§ 10 a 11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], proti němuž není podle § 91 insolvenčního zákona odvolání přípustné. 4. Stěžovatelka s rozhodnutími soudů nesouhlasí. Uvádí, že jako vdova po Františku Řípovi, jehož správcem pozůstalosti je insolvenční navrhovatel, se dovolala neplatnosti jednání insolvenčního navrhovatele, a proto vzala jím podaný insolvenční návrh zpět a navrhla insolvenční řízení zastavit. Dále uvádí, že se zesnulým Františkem Řípou hospodařili v zákonném režimu společného jmění manželů, které jeho smrtí zaniklo, avšak není vypořádáno, a není patrno, které jeho části se stanou dědictvím. Je ovšem jisté, že pohledávka, kterou insolvenční navrhovatel uplatňuje vůči dlužnici a opírá o ni insolvenční návrh, spadá do společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že podání insolvenčního návrhu a přihlášení pohledávek představují zásadní dispozici, nemůže je správce pozůstalosti učinit sám, a proto nemá ani aktivní legitimaci k jejich podání. 5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když nepodala proti napadenému usnesení vrchního soudu žalobu pro zmatečnost. 6. Z § 7 insolvenčního zákona mimo jiné vyplývá, že nestanoví-li insolvenční zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení. Podle § 2 písm. b) insolvenčního zákona se insolvenčním soudem rozumí též soud, který rozhoduje o opravném prostředku v insolvenčním řízení. Ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. stanoví, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. 7. Insolvenční zákon tak stěžovatelce nezapovídá podat žalobu pro zmatečnost. K žalobě pro zmatečnost insolvenční zákon odchylně od občanského soudního řádu pouze stanovuje, že se v řízení o této žalobě podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení nepoužije § 235 odst. 2 o. s. ř., a rozhodnutí, jímž bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci (§ 96 odst. 2 insolvenčního zákona). Zákon tedy poskytuje stěžovatelce proti napadenému usnesení vrchního soudu o odmítnutí odvolání procesní prostředek k ochraně jejích práv ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a to v podobě žaloby pro zmatečnost. 8. Podle stanoviska pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.) je ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. 9. Z textu ústavní stížnosti, jejích příloh ani z insolvenčního rejstříku (dostupný na https://isir.justice.cz), do něhož Ústavní soud nahlédl, nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala. Stěžovatelka tedy všechny prostředky k ochraně svého práva nevyužila (srovnej taktéž v insolvenční věci vydané usnesení ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2140/21). Ústavní soud zároveň neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala stěžovatelčiny vlastní zájmy, což je předpokladem pro to, aby se jí za těchto okolností mohl zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou takovou argumentaci ani neuvádí. 10. Z výše uvedených důvodů soudkyně zpravodajka odmítla ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka