Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem, sídlem Spálená 97/29, Praha 1 - Nové Město, proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2025 č. j. 55 Co 160/2025-306, jíž byl změněn výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. prosince 2024 č. j. 27 C 90/2023-254, o náhradě nákladů řízeni ve vztahu ke stěžovateli, a proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2025 č. j. 55 Co 160/2025-306, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a městské části Praha - Újezd, sídlem Kateřinské náměstí 465/1, Praha-Újezd - Újezd u Průhonic, a Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2024 č. j. 27 C 90/2023-254, o žalobě Státního pozemkového úřadu (dále jen "SPÚ") proti stěžovateli a městské části Praha - Újezd (dále "městská část"), jíž se SPÚ domáhal toho, aby mu stěžovatel převedl zpět jím specifikované pozemky. Dále se domáhal zaplacení finanční náhrady ve výši 5 991 790 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů za zpracování znaleckého posudku. Obvodní soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Ve vztahu k nároku na zpětný převod pozemků vyšel z uplynutí pětileté propadné lhůty počítané od vkladu vlastnického práva. Ve vztahu k nároku z titulu porušení pravidel veřejné podpory soud vycházel ze stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a dospěl k závěru, že provoz veřejného školského zařízení převážně financovaného z veřejných zdrojů nepředstavuje hospodářskou činnost ve smyslu čl. 107 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU"). V návaznosti na to obvodní soud uložil SPÚ povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení stěžovateli ve výši 552 921,60 Kč a městské části ve výši 473 932,60 Kč. 2. K odvolání SPÚ Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II o nákladech řízení a přiznal jak stěžovateli, tak městské části toliko paušální náhradu 4 200 Kč. Jinak rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dále rozhodl, že SPÚ je povinen zaplatit jak stěžovateli, tak městské části náklady odvolacího řízení po 900 Kč. Důvodem bylo, že stěžovatel i městská část se v praxi běžně setkávají s problematikou bezúplatných převodů nemovitého majetku, nešlo proto o natolik specializovaný či dosud neřešený případ, který by nutně vyžadoval využití advokátních služeb. Zastoupení advokátem tak nebylo účelně vynaloženým nákladem. 3. Dovolání SPÚ proti výroku ve věci samé Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 3. 2026 sp. zn. 28 Cdo 2678/2025-364 odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí porušení 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že městský soud změnil část výroku o nákladech řízení bez dostatečného, individualizovaného a ústavně konformního odůvodnění. Sice formálně odkázal na judikaturu Ústavního soudu připouštějící výjimečnou účelnost externího zastoupení veřejnoprávních korporací, tuto judikaturu však aplikoval mechanicky, aniž ji přenesl na konkrétní okolnosti projednávané věci. Rozhodování o nákladech je integrální součástí spravedlivého procesu a musí respektovat zásadu úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Nejednalo se o rutinní spor, nýbrž o právně vícevrstevný případ vyžadující analýzu historických smluvních i zákonných režimů bezúplatných převodů nemovitého majetku. Musely být zohledněny dopady změn územně plánovací dokumentace, retroaktivní účinky novely zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, provedené zákonem č. 325/2023 Sb. Dále musely být vyhodnoceny změny žalobní argumentace v průběhu řízení a pravomoci vnitrostátních soudů při posuzování naplnění definičních znaků veřejné podpory podle čl. 107 a 108 SFEU. Právní aparát stěžovatele je přitom primárně koncipován pro smluvní a majetkovou agendu, nikoli pro vedení sporů takového specializovaného a atypického charakteru zahrnujícího mj. i aplikaci práva EU. Právní oddělení stěžovatele o několika právnících zabezpečuje mj. službu pro volené orgány a vedení magistrátu, nikoliv zastupování před soudy ve věcech tohoto druhu. Na podporu svých závěrů stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž rozhodování o nákladech nesmí být založeno na formalismu či mechanickém přístupu, nýbrž musí respektovat zásadu účelnosti v kontextu konkrétních okolností a průběhu řízení. V té souvislosti stěžovatel odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2020 č. j. 2 As 1/2019-58, který zdůraznil, že při posuzování účelnosti externího zastoupení obcí je rozhodující povaha sporu. U neobvyklých, právně či skutkově obtížných nebo pilotních sporů, je advokátní zastoupení přípustné. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci nehledal. 6. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. 7. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů právního zastoupení státu advokátem vychází z teze, že ten je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně. Proto zpravidla není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta. Pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (srov. např. ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07). Právo státu nechat se v řízení před soudy zastupovat advokátem sice není zcela vyloučeno, z hlediska nákladů řízení je však třeba zkoumat a odůvodnit, nakolik bylo toto zastoupení účelné. Otázku, co jsou účelně vynaložené náklady řízení přísluší hodnotit primárně obecnému soudu, nikoli Ústavnímu soudu (srov. usnesení ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1625/09). Presumpci existence dostatečného materiálního a personálního zázemí k hájení vlastních zájmů pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města (srov. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09) či městské části (srov. nález ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09). Z těchto rozhodnutí plyne, že břemeno tvrzení i důkazní břemeno k vyvrácení uvedené domněnky (tedy domněnky o existenci dostatečného materiálního a personálního zázemí) nese výlučně daná veřejnoprávní korporace a ekonomické riziko spojené s využitím služeb expertního advokáta nelze svévolně přenášet na procesně neúspěšnou protistranu. 8. Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně odůvodněno. Posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 28/22 týkající se nákladů řízení městské části Praha 10). 9. V nyní posuzované věci soud zdůvodnil (body 23 až 25 napadeného rozsudku), že porušení podmínek bezúplatného převodu nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví obce je agendou, kterou bylo možné zvládnout pouze pomocí odborného aparátu stěžovatelky. Z pohledu rozhodovací praxe Ústavního soudu a při zohlednění konkrétních okolností věci nešlo podle soudu o problematiku natolik obtížnou a složitou, že by vyžadovala specializované služby advokáta. Závěry nyní napadeného rozhodnutí městského soudu Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Přítomnost evropského prvku (výklad veřejné podpory) nepředstavuje bez dalšího z pohledu působnosti stěžovatelky natolik mimořádný prvek, aby ospravedlnil využití externích právních služeb. Posuzovanou věc nelze ani srovnávat se skutkovými okolnostmi rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 1/2019-58, v němž šlo o zcela odlišnou právní agendu. 10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými výroky nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu