Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dvořáka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2026 č. j. 23 Cdo 296/2025-631, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 13 Co 216/2024-580 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. února 2024 č. j. 10 C 99/2020-524, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AIR STATION s. r. o., sídlem Žitavského 496, Praha-Zbraslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 832 807,50 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vedlejší účastnici. Měla užívat pozemky ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel tvrdil, že na těchto pozemcích byly umístěny stavby ve vlastnictví vedlejší účastnice (vzletová a přistávací dráha s příslušenstvím) v období od března 2017 do března 2020, za které požadoval vydání bezdůvodného obohacení. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována, neboť v rozhodné době nebyla vlastníkem staveb na pozemcích stěžovatele. Uvedl, že žaloba měla být podána proti jiné společnosti; ostatně sám stěžovatel soudu opakovaně předkládal důkazy, že pozemky jsou užívány touto jinou společností. 3. O podaném odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že se ztotožnil se závěry obvodního soudu a uzavřel, že odvolání není důvodné. 4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. To Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost a zčásti pro vady, neboť v jedné námitce nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí (tuto námitku nevznesl ani ústavní stížnosti). Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele vypořádal a uzavřel, že žádná z nich není způsobilá založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soudy nejednaly "v souladu s tuzemským právním řádem", nesprávně aplikovaly zákony v neprospěch stěžovatele a nejednaly v souladu s principem legitimního očekávání. 6. Dále stěžovatel namítá, že soudy nedokázaly přesvědčivě vysvětlit, proč není vedlejší účastnice pasivně legitimována k jím podané žalobě. Zároveň se soudy dostatečně nevypořádaly s dohodou o narovnání uzavřenou až v průběhu řízení v roce 2023 (po rozhodném období), na jejímž základě mělo teprve dojít k převodu vlastnického práva sporných staveb na vedlejší účastnici. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 83 Ústavy České republiky). Jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí obecných soudů. 8. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů a s hodnocením provedených důkazů. Stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. 9. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, není-li mezi důkazy a zjištěným skutkovým stavem shledán extrémní nesoulad. Ten by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde. 10. Z napadených rozsudků vyplývá, že soudy logicky a srozumitelně odůvodnily svůj závěr o tom, že vedlejší účastnice nebyla pasivně legitimována, neboť v předmětné době nebyla vlastníkem staveb na pozemcích stěžovatele (srov. bod 32 rozsudku obvodního soudu, bod 8 rozsudku městského soudu). Nadto soudy uvádí, že stěžovatel neustále měnil svá skutková tvrzení, a to i po koncentraci řízení. Žaloba měla být podána proti jiné společnosti, na jejíž činnost stěžovatel opakovaně poukazoval (srov. bod 18 rozsudku obvodního soudu). Soudy vycházely z provedených důkazů, které hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. V tomto postupu Ústavní soud neshledává žádné ústavní pochybení. 11. Nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by se soudy nedostatečně vypořádaly s dohodou o narovnání jako titulem pro nabytí vlastnictví sporných staveb vedlejší účastnicí. Soudy vysvětlily, že teprve dohodou o narovnání z roku 2023 se odstranily pochybnosti o tom, co vedlejší účastnice do svého vlastnictví kupní smlouvou z roku 2011 nabyla, resp. nenabyla. Právními účinky dohody o narovnání se pak podrobně zabýval Nejvyšší soud (srov. body 20 až 22 usnesení Nejvyššího soudu). V závěrech soudů neshledává Ústavní soud jakékoli ústavně relevantní pochybení. 12. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy nejednaly v souladu s principem legitimního očekávání a "tuzemským právním řádem", neboť nesprávně aplikovaly vybraná ustanovení zákonů v jeho neprospěch. Stěžovatel tyto argumenty v ústavní stížnosti nijak nerozvádí. Není patrné, jaká ustanovení má na mysli a jakým způsobem byly nesprávně aplikovány. S principem legitimního očekávání se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud a stěžovatelovu námitku vyvrátil (srov. bod 17 usnesení). 13. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje jakékoli prvky libovůle, neboť jsou založena na provedených důkazech a z nich vyplývajícím skutkovém stavu. Rozhodnutí ani nejsou vnitřně rozporná. Naopak jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům ustálené judikatury (srov. např. nález ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 a tam citovaná judikatura), neboť je lze považovat za úplná a přesvědčivá. 14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu