Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Matyáškové, zastoupené Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Horáčkem, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2026 č. j. 27 Co 9/2026-94, usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. prosince 2025 č. j. 46 C 288/2024-79 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. června 2025 č. j. 46 C 288/2024-51, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Gabriely Černé, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice se na stěžovatelce žalobou domáhala zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání plochy celkem 65,99 m2 na nemovitých věcech ve vlastnictví vedlejší účastnice. Okresní soud Praha-východ rozsudkem pro zmeškání ze dne 6. 6. 2025 rozhodl tak, že v části, ve které se vedlejší účastnice domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení, řízení zastavil (výrok I), stěžovatelka byla povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 180 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení. 3. Stěžovatelka dne 25. 8. 2025 navrhla podáním k okresnímu soudu zrušení rozsudku ze dne 6. 6. 2025 pro zmeškání podle § 153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť o ústním jednání konaném dne 6. 6. 2025 nevěděla, předvolání ani žaloba s výzvou k vyjádření jí nebyly doručeny, stejně tak ani rozsudek ze dne 6. 6. 2025. Ze stejného důvodu podala odvolání s tím, že obdržela rozsudek dne 20. 8. 2025 nahlédnutím do spisu právním zástupcem (o řízení se dozvěděla z předexekuční výzvy právního zástupce vedlejší účastnice ze dne 19. 8. 2025), pročež považovala odvolání za včasné. 4. Okresní soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl (výrok I), odvolání odmítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud konstatoval, že odvolání podané až dne 25. 8. 2025 stěžovatelka podala po uplynutí zákonné lhůty, tedy opožděně. Návrh na zrušení rozsudku podle § 153b odst. 4 o. s. ř. shledal nedůvodným, neboť opodstatněnost návrhu na zrušení kontumačního rozsudku je dána v případě, bránila-li účasti na jednání taková skutečnost, jíž nebylo možné předvídat, a zamezila tak i včasné omluvě stěžovatelky. 5. Krajský soud v Praze aproboval závěry okresního soudu a napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. 6. Stěžovatelka namítá, že o ústním jednání konaném dne 6. 6. 2025 nevěděla, neboť jí nebylo doručeno předvolání ani žaloba s výzvou k vyjádření, ani následně rozsudek okresního soudu. Stěžovatelka se o řízení dozvěděla až dne 19. 8. 2025 z doručené předexekuční výzvy, na základě které její právní zástupce dne 20. 8. 2025 nahlédl do spisu. Od data 20. 8. 2025 tak odvozuje běh lhůty pro podání odvolání, pročež jej považuje za včasné. 7. Poukazuje na to, že soud jí nedoručoval do datové schránky, která mu byla známa z výzvy vedlejší účastnice, pokynu soudce ke kontrole datové schránky i lustrace datové schránky. Stěžovatelka dále namítá, že soud nedoručoval listiny jejímu právnímu zástupci, o jehož existenci byl také v souladu s obsahem spisu informován. Dále tvrdí, že soud měl informaci o tom, že doručování na adresu uvedenou v rejstříku adres, tj. X, nebude úspěšné, jelikož stěžovatelka se na této adrese nezdržuje. Vědomost soudu o této skutečnosti dovozuje z obsahu žaloby podané vedlejší účastnicí, stejně jako z průběhu dalších řízení vedených okresním soudem pod sp. zn. 11 C 53/2021, sp. zn. 36 C 439/2021 a sp. zn. 21 C 28/2022. Doručování na adresu zapsanou v rejstříku adres nemohlo být úspěšné také z toho důvodu, že nemovitost stěžovatelky není z pohledu z ulice řádně viditelně označena. Stěžovatelka nesouhlasí s procesním postupem obecných soudů a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10. 8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud musel před věcným posouzením ústavní stížnosti prověřit, zda jsou splněny procesní podmínky (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). V posuzované věci tyto předpoklady splněny nejsou, protože stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejího práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 9. V části, v níž stěžovatelka napadá usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o odmítnutí odvolání, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť proti tomuto rozhodnutí zákon umožňuje podat žalobu pro zmatečnost (viz § 229 odst. 4 o. s. ř.). Žalobou pro zmatečnost lze dosáhnout přezkumu toho, zda je závěr odvolacího soudu v souladu se zákonem a ústavním pořádkem (viz stanovisko ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08, nález ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3398/22, bod 16 a další). Z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývá, že by stěžovatelka možnosti podat žalobu pro zmatečnost využila a rozhodnutí o této žalobě napadla. 10. Stěžovatelka tak před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala ve vztahu k odmítnutí odvolání všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (jak jí ukládá § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pročež je v této části nepřípustná. 11. V části, v níž stěžovatelka napadá usnesení krajského soudu potvrzující usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť je proti němu přípustné dovolání (viz § 237 o. s. ř. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 32 Cdo 1846/2019, usnesení ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. 23 Cdo 564/2023). 12. Ústavní soud si je vědom toho, že krajský soud poučil stěžovatelku o tom, že proti jeho rozhodnutí dovolání přípustné není. Stejně tak si je vědom toho, že za běžných okolností by takové rozhodnutí z důvodu chybného poučení zrušil jako protiústavní (viz např. nálezy ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18, bod 15; ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3976/17, bod 20; ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2265/16, bod 20). V posuzovaném případě však k tomuto kroku nepřistoupil. 13. Ústavní soud při svém rozhodování vždy zvažuje možné následky svého zrušujícího nálezu. Řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, přitom hodnotí jako celek (viz např. usnesení ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1370/23, bod 13; ze dne 19. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 498/17, bod 19). Pokud shledá, že by zrušení rozhodnutí nemělo pro stěžovatelku fakticky žádný význam, tedy že by pouze prodloužilo dané řízení a nemohlo vést k jinému rozhodnutí ve věci, považuje Ústavní soud zrušení takového rozhodnutí za ryze formalistické a obsahově prázdné (viz např. nálezy ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09, bod 32; ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13, bod 36; či usnesení ze dne 4. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1305/22, bod 10; ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 2925/21, bod 25; ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 4057/16, bod 24). Obdobná situace nastala i v této věci. 14. Rozsudek pro zmeškání byl stěžovatelce doručen dne 11. 7. 2025, pročež jí dne 28. 7. 2025 marně uplynula zákonná odvolací lhůta. Stěžovatelka podala návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání až dne 25. 8. 2025, tedy opožděně. Za těchto okolností by se Nejvyšší soud nemohl při případném přezkumu rozhodnutí krajského soudu zabývat ničím jiným než tím, zda krajský soud posoudil opožděnost tohoto návrhu správně. O tom, že stěžovatelka podala návrh opožděně a že je závěr soudů o jeho opožděnosti správný, však není mezi účastníky řízení sporu. Stěžovatelka totiž ve své ústavní stížnosti nenamítla, že by soudy posoudily opožděnost jejího návrhu chybně, nebo že by tuto argumentaci uplatnila v odvolání a krajský soud se s ní nevypořádal. To jediné, díky čemuž by mohla za dané situace napadená usnesení zvrátit, tak stěžovatelka ponechává bez reakce. 15. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušení rozhodnutí krajského soudu by vedlo pouze ke zbytečnému prodloužení řízení, a to aniž by případné rozhodnutí Nejvyššího soudu mohlo pro stěžovatelku znamenat příznivější rozhodnutí ve věci. Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí navzdory chybnému poučení nezrušil a v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku o potvrzení výroku o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, ji odmítl jako nepřípustnou. 16. Ústavní soud neshledal, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což je podmínkou pro to, aby se jí za těchto okolností mohl zabývat věcně [viz § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přičemž ani stěžovatelka žádnou argumentaci v tomto ohledu neuvedla. 17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka