Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem, sídlem Hodov 459, Úvaly, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. února 2026 č. j. 3 KZN 1113/2025-7, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 16. října 2025 č. j. 3 ZN 1111/2024-53 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 3. června 2025 č. j. KRPA-32771-82/TČ-2024-000005-403, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "policejní orgán") rozhodla napadeným usnesením o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť v prověřované věci nebylo prokázáno podezření ze spáchání trestného činu. Předmětem trestního řízení byl přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl v napadených rozhodnutích identifikovaný řidič vozidla BMW X5, jenž při vyjíždění z podzemního parkoviště v Praze 8 - Karlíně přejel svým vozidlem stěžovatele jako cyklistu pohybujícího se v cyklistickém pruhu. Policejní orgán po provedeném dokazování zahrnujícím výpovědi řidiče vozidla, poškozeného stěžovatele a svědků, vyhodnocení fotodokumentace a záznamů z tísňové linky, lékařských zpráv a znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a dopravy uzavřel, že řidič neporušil žádnou povinnost stanovenou zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Zastavil totiž před výjezdem za účelem maximalizace výhledu, poté se plynule rozjel, avšak stěžovatel se v tu dobu nacházel v řidičově mrtvém úhlu výhledu z vozidla. Příčinou nehody bylo nezvládnuté brzdění stěžovatele na mokré vozovce, v jehož důsledku stěžovatel upadl na levý bok a doklouzal pod pravou přední část vozidla. Cizí zavinění na zranění stěžovatele prokázáno nebylo a věc byla odložena. 2. Stížnost stěžovatele Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Státní zástupkyně po přezkumu policejního spisu konstatovala, že policejní orgán disponoval dostatečnou důkazní základnou pro odložení věci. V odůvodnění poukázala na to, že kromě jednoho očitého svědka ostatní svědci vnímali dopravní nehodu až poté, co k ní došlo. Zdůraznila, že oba znalecké posudky, jak z oboru zdravotnictví, tak z oboru dopravy, jsou konzistentní s výpovědí jediného očitého svědka. Podle svědka se stěžovatel přibližoval k výjezdu, při intenzivním brzdění na mokré vozovce ztratil adhezi, upadl na levý bok a doklouzal s kolem mezi nohama pod pravou přední část stojícího vozidla. Ke střetu tedy nedošlo před pádem stěžovatele, nýbrž až po pádu stěžovatele. Konstatovala, že ani znalec z oboru doprava ani z oboru zdravotnictví nevyloučili, že mohlo dojít ke kontaktu vozidla a stěžovatele, tedy že k nehodě mohlo dojít tak, jak uvádí stěžovatel. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že znalec z oboru doprava jednoznačně potvrdil přejetí stěžovatele až po pádu. Chování stěžovatele státní zástupkyně hodnotila jako přirozenou reakci na nebezpečí. Uzavřela, že pro absenci objektivních důkazů o porušení dopravně-právních povinností řidičem aplikovala zásadu in dubio pro reo. 3. Podnět stěžovatele k výkonu dohledu Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") vyrozuměním ze dne 26. 2. 2026 odložilo jako nedůvodný. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství přezkoumala jak spis obvodního státního zastupitelství, tak originál vyšetřovacího spisu policejního orgánu a vyvrátila jednotlivé námitky stěžovatele. K délce řízení konstatovala, že prodloužení bylo odůvodněno časovou náročností znaleckých posudků. K absenci kamerových záznamů uvedla, že žádná kamera příslušný úsek nesnímala a svědci byli k podání vysvětlení vyzváni. Provedení vyšetřovacího pokusu označila za těžko realizovatelné ve smyslu simulace podmínek klimatických i technických. Ve vztahu k povinnosti poskytnout pomoc podle § 150 trestního zákoníku zdůraznila, že záchranná služba byla přivolána ihned a řidič setrval na místě až do jejího příjezdu. Městské státní zastupitelství uzavřelo, že policejní orgán i obvodní státní zastupitelství postupovaly v souladu se svými zákonnými povinnostmi a pochybení v jejich postupu nebylo zjištěno. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že orgány činné v trestním řízení chybně právně kvalifikovaly jeho újmu jako prostou újmu na zdraví namísto těžké újmy ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku. To mělo vliv na intenzitu a kvalitu práce orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel byl v důsledku nehody omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně sedmi týdnů. Policejní orgán opomenul včas zajistit záznamy z palubních kamer vozidel svědků přítomných na místě, konkrétně jednoho svědka, jenž explicitně uvedl, že v automobilu kameru má. Tyto záznamy tak byly nenávratně ztraceny. Policejní orgán se omezil toliko na výslech na jediného přímého svědka, přestože na tísňovou linku bylo nahlášeno více osob, jež mohly průběh nehody pozorovat. Policejní orgán rovněž neprovedl řádné ohledání vozidla, a to zejména k ověření funkčnosti výstražných systémů. Orgány činné v trestním řízení rovněž opominuly posoudit, zda řidič dodržel povinnosti stanovené zákonem o provozu na pozemních komunikacích - konkrétně povinnost dát přednost v jízdě a postupovat s náležitou opatrností při výjezdu z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Obvodnímu státnímu zastupitelství stěžovatel vytýká, že se s jeho námitkami vypořádalo způsobem, který označuje za spekulativní a věcně nesprávný. Státní zástupkyně mj. zpochybňovala relevanci dat z cyklopočítače a dezinterpretovala stěžovatelovu výpověď o pokusu navázat oční kontakt s řidičem při rychlosti 10 km/h. Stěžovatel poukazuje na vnitřní rozpory dopravního znaleckého posudku. Přijetí tohoto posudku bez kritického zhodnocení svědčí o porušení kritéria důkladnosti vyšetřování. III. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti 5. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených usnesení policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství. Z obsahu ústavní stížnosti je ovšem patrné, že stěžovatel argumentačně napadá rovněž v záhlaví uvedené vyrozumění městského státního zastupitelství ze dne 26. 2. 2026 č. j. 3 KZN 1113/2025-7, od jehož doručení ostatně počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. přiměřeně usnesení ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1231/21 nebo nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14) podrobil ústavnímu přezkumu též uvedené vyrozumění městského státního zastupitelství, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy České republiky). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy může zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pouze došlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře přejal doktrínu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se práva na účinné vyšetřování ve smyslu zejména čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na život a zákaz mučení). Rozhodovací praxe Ústavního soudu pak adaptuje závěry judikatury ESLP na vnitrostátní poměry České republiky (srov. kupř. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18). Obecně Ústavní soud vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze v řízení o činech nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na ochranu zdraví nebo na život [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)]. Tyto základní podmínky tedy ústavní stížnost stěžovatele splňuje. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnou právní kvalifikaci následku dopravní nehody s tím, že orgány činné v trestním řízení měly jeho zranění kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, neboť byl v obvyklém způsobu života omezen po dobu nejméně sedmi týdnů. Toto pochybení podle stěžovatele následně vedlo ke snížení intenzity a kvality práce orgánů činných v trestním řízení. K této námitce ovšem Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení vyšly ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, v němž je vysvětleno, proč stěžovateli způsobené omezení nevykazovalo znaky těžké újmy ve smyslu citovaného ustanovení. Proto byla právní kvalifikace jako prostého ublížení na zdraví v případě stěžovatele přiléhavá, a už proto nemohla a priori determinovat domnělou povrchnost vyšetřování. 9. Další okruh stížnostních námitek směřuje proti procesnímu postupu policejního orgánu, jemuž je vytýkáno, že opomenul včas zajistit záznamy z palubní kamery vozidla svědka K. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že policejní orgán se v dokazování prakticky omezil na výslech jediného přímého svědka, ačkoliv na tísňovou linku volalo více osob, které mohly průběh nehody pozorovat. K těmto námitkám Ústavní soud poznamenává, že svědek K. zmiňovaný stěžovatelem uvedl, že neví, zda měl kameru ve svém vozidle zapnutou, přičemž před jeho vozidlem stálo další vozidlo, a v kameře, i pokud by byla zapnutá, by nebylo nic vidět. Dále, až na svědka S., ostatní osoby přítomné na místě vnímaly až následky nehody. Bezprostřední děj a samotný pád sledoval skutečně pouze jeden očitý svědek, jehož výpověď následně podpořila i zjištění znalců. Je pravdou, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly technickým vybavením vozidla. Stěžovatel ovšem neuvádí, jak mohlo toto vybavení přispět k objasnění skutkového děje. 10. V napadených rozhodnutích je dále vysvětleno, že ani při rychlosti 10 km/h (původně měl jet stěžovatel rychleji), pokud by při ní došlo ke střetu, nemohlo dojít k očnímu kontaktu stěžovatele s řidičem. Sám stěžovatel ostatně původně vypověděl, že na situaci nestihl zareagovat. Data ze stěžovatelova cyklopočítače byla vyhodnocena jako nadbytečná, neboť fakt intenzivního brzdění stěžovatele jako cyklisty před nehodou nebyl nakonec zpochybněn a tvořil základ všech uvažovaných verzí nehodového děje. Pokud se stěžovateli jeví jako paradoxní závěr, že jej řidič sice mohl vidět pět sekund před střetem, avšak nehodě již nemohl zabránit, pak Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na analýzu, z níž orgány činné v trestní řízení vycházely. Ačkoliv se stěžovatel mohl objevit ve výhledu řidiče pět sekund předem, k samotnému prokluzu, pádu a smýkání se do takzvaného mrtvého úhlu vozidla došlo až v krátkém časovém úseku těsně před rozjezdem nebo již během rozjezdu vozidla. Orgány činné v trestním řízení se konečně vyjádřily i k povaze smyku s tím, že smyk při náhlém a panickém brzdění je technicky vysvětlitelný a možný i na robustnějším kole či na suché vozovce (která byla navíc při nehodovém ději stěžovatele mokrá). 11. Skutkový stav byl dostatečně objasněn, policejní orgán vyhodnotil důkazy, které měl, resp. mohl mít k dispozici a podle toho dál postupoval a opatřoval výpovědi svědků, znalecké posudky a další důkazy. Na tomto postupu neshledává Ústavní soud nic neústavního. Je rovněž ústavně souladné, pokud se orgány činné v trestním řízení přiklonily k verzi skutkového děje, kterou podporuje svědecká výpověď jediného očitého svědka a má podporu i ve znaleckých posudcích. 12. Orgány činné v trestním řízení se rovněž výslovně zabývaly tím, zda řidič dodržel povinnosti stanovené zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Bylo zjištěno, že řidič před výjezdem zastavil, aby zkontroloval výhled a dal případně přednost na silnici jedoucím účastníkům silničního provozu. Tím standardní bezpečnostní praxi a svým povinnostem dostál. Jelikož stěžovatel v důsledku pádu doklouzal před vozidlo do slepého úhlu, nemohl řidič jeho přítomnost předvídat. Stěžovatel se do prostoru před vozidlo dostal až sekundárně pádem a skluzem (v případě stěžovatele se nejednalo o přijíždějícího cyklistu v přímé viditelné trajektorii). Doklouznutí do prostoru pod vozidlo není standardní očekávatelný pohyb cyklisty, který bylo nutno v pochybnostech hodnotit ve prospěch řidiče vozidla. Městské státní zastupitelství navíc vysvětlilo, proč řidič vozidla neporušil žádnou povinnost kladenou na něj zákonem o provozu na pozemních komunikacích, tedy ani tu, že by měl k vjezdu na komunikaci použít pomoci jiné poučené osoby. 13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu