Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PRO stavební a.s., sídlem Balcarova 239, Kladno, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, sídlem Západní 255/31, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2026 č. j. 17 Co 65/2026-103, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Heleny Lincové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka byla osobou povinnou v exekučním řízení, vedlejší účastnice osobou oprávněnou. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky zrušil exekuční titul a soudní exekutor proto následně na návrh stěžovatelky vydal usnesení ze dne 19. 12. 2025, kterým zastavil exekuci, zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce, uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok III) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesní zavinění podle exekutora nejde přičítat vedlejší účastnici, protože ke zrušení exekučního titulu došlo až po zahájení exekučního řízení a exekuce tak byla zpočátku vedena důvodně. Vedlejší účastnice mohla mít důvodně za to, že má v držení způsobilý exekuční titul, nelze jí přičítat nedostatek procesní opatrnosti či uvážlivosti před podáním návrhu. Povinnost hradit náklady exekuce po zrušení exekučního titulu tak přešla na stěžovatelku, ta mj. zavinila zastavení exekučního řízení tím, že námitky o výši smluvní pokuty neuplatnila nejpozději v rámci odvolacího řízení. 2. K odvolání stěžovatelky proti nákladovému výroku Krajský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil výrok III usnesení soudního exekutora ve správném znění a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudní exekutor se správně vypořádal s otázkou zavinění zastavení exekuce. Judikatura inklinuje k ukládání povinnosti k náhradě nákladů řízení straně povinné, protože to byla právě ta strana, která nerespektovala pravomocné soudní rozhodnutí a ve stanovené lhůtě podle něj neplnila. Na první pohled se může jevit uložení povinnosti zaplatit náklady exekuce stěžovatelce jako nespravedlivé, v době zahájení exekuce ale existoval pravomocný a vykonatelný exekuční titul ukládající povinnost k plnění, kterou stěžovatelka dobrovolně nesplnila a způsobila tím to, že se vedlejší účastnice musela domáhat svých práv v exekučním řízení. Nelze proto dovozovat procesní zavinění vedlejší účastnice. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že krajský soud porušil její ústavně zaručená práva. Napadené usnesení je neústavní, protože stěžovatelka byla zavázána k úhradě nákladů exekuce, přestože byla úspěšná. Zastavení exekučního řízení zavinila vedlejší účastnice, protože ho zahájila s vědomím, že stěžovatelka podala proti exekučnímu titulu dovolání (ve kterém navrhla odklad výkonu rozhodnutí). Vedlejší účastnice si objednala služby soudního exekutora a měla by tak za ně zaplatit. Stěžovatelce nelze klást k tíži, že byl k jejímu dovolání exekuční titul zrušen, zastavení řízení nezavinila, v řízení byla úspěšná. Je irelevantní, že exekuční soud i soudní exekutor dovozovaly zavinění stěžovatelky, takové úvahy jim vůbec nepřísluší vést. Stěžovatelce nelze klást k tíži ani to, že v mezičase neplnila podle vadného exekučního titulu, byla úspěšná v dovolacím řízení. Vedlejší účastnice neučinila ani po zrušení exekučního titulu žádný úkon k zastavení exekuce, přestože si byla vědoma toho, že tímto postupem bezdůvodně pokračuje v exekučním řízení. 4. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, které ji činí z ústavněprávního hlediska dostatečně významnou. Ještě mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (srov. stanovisko ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). 5. V této věci sporná výše nákladů nepřevyšuje hranici bagatelnosti, neboť činí jen 6 655 Kč. Tuto věc přitom neprovází takové mimořádné okolnosti, které by ji činily z ústavněprávního hlediska dostatečně významnou. Případná (prostá) nezákonnost rozhodnutí nezakládá bez dalšího jeho neústavnost. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že v této věci krajský soud velmi detailně vysvětlil, proč je podle jeho právního názoru usnesení, kterým soudní exekutor uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady exekuce, v souladu se zákonem i judikaturou (srov. body 6 až 11 usnesení krajského soudu). 6. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu