Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2026 č. j. KZT 58/2026-23, usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 14. října 2025 č. j. ZT 394/2025-16 a usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 8. září 2025 č. j. KRPC-2139-165/TČ-2024-020181, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru České Budějovice, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájilo trestní stíhání stěžovatele - jednatele a 50% společníka společnosti X - pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. V odůvodnění policejní orgán uvedl, že v období od dubna 2021 do března 2023 nechal z bankovního účtu uvedené společnosti provést celkem 35 bezhotovostních plateb osobního charakteru (mj. úhrady tenisových výdajů syna, nákupy na Alza.cz, Pilulka.cz a Booking.com) v souhrnné výši 141 792,06 Kč, které byly v účetnictví vedeny jako "nepeněžní plnění", a to bez souhlasu valné hromady, bez smlouvy o výkonu funkce, navíc v období dlouhodobých ztrát společnosti. Policejní orgán dovodil naplnění objektivní stránky trestného činu s odkazem na § 59 až 61 zákona o obchodních korporacích (dále jen "ZOK"), a na povinnost péče řádného hospodáře podle § 159 občanského zákoníku, neboť stěžovatel věděl, že platby mají osobní charakter, že chybí souhlas valné hromady a že společnost hospodaří se ztrátou. Škodu policejní orgán kvalifikoval jako větší ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. 2. Dozorový státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Konstatoval, že k zahájení trestního stíhání postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti spáchání trestného činu, nikoli úplná jistota. K námitce o absenci posouzení subjektivní stránky uvedl, že policejní orgán formu nepřímého úmyslu vyjádřil dostatečně. K vrácení částky 300 000 Kč na účet společnosti poukázal na to, že tato částka byla evidována jako půjčka, a proto ji nelze považovat za vypořádání předchozích plateb. I eventuální náhrada škody stěžovatelem nemá v této fázi vliv na trestní odpovědnost. Odkaz stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu z roku 2011 odmítl mj. s tím, že vycházela z nyní již zrušeného obchodního zákoníku, přičemž podle § 59 odst. 3 ZOK je výkon funkce jednatele bezúplatný, není-li ujednáno jinak. Označení druhého společníka obchodní společnosti za poškozeného státní zástupce posoudil v souladu s tím, že škoda na majetku obchodní společnosti se zprostředkovaně projevuje ve snížení hodnoty majetku subjektů majících majetkovou účast na takové obchodní společnosti. Místní příslušnost shodně jako policejní orgán odůvodnil trvalou provozovnou společnosti v Českých Budějovicích. Návrh na zastavení trestního stíhání odmítl jako předčasný, neboť trestní stíhání stěžovatele je na samém počátku. 3. Podnět stěžovatele k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích odložilo jako nedůvodný. Uvedlo, že dozorový státní zástupce se s námitkami vypořádal podrobně, srozumitelně a přezkoumatelně ověřil splnění náležitostí podle § 134 a 160 trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí porušení základních práv zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále tvrdí porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V dané věci šlo o vnitrokorporátní spor mezi dvěma společníky, jenž má civilní a obchodněprávní povahu a je řešitelný prostředky soukromého práva. Orgány činné v trestním řízení porušily zásadu subsidiarity trestní represe jako materiální podmínku trestní odpovědnosti, což zdůvodňuje odkazy na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 19. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 743/25 nebo nález ze dne 25. 3. 2026 sp. zn. IV. ÚS 455/26). Platby označené jako "nepeněžní plnění" měly zákonný podklad v existujícím pracovním poměru a v § 6 odst. 9 písm. d) zákona o daních z příjmů. Byly transparentně účtovány a řádně zdaněny, čerpali je všichni zaměstnanci a po zrušení § 61 odst. 3 ZOK k 1. 1. 2021 nebyl pro plnění mimo smlouvu o výkonu funkce souhlas valné hromady vyžadován. Absence úmyslu je u stěžovatel umocněna tím, že dne 20. 4. 2023 vložil na účet společnosti 300 000 Kč, tj. částku více než dvojnásobně převyšující údajnou škodu. Soustavně kryl ztráty společnosti vlastními vklady, zápůjčkami a osobním ručením. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku je navíc nezbytné prokázat konkrétní přisvojení si věci, tedy úmysl nakládat s ní jako s vlastní. U transparentně účtovaných plnění nelze tento úmysl automaticky dovozovat pouze z porušení správy majetku. Stěžovatel též rozporuje nejméně 8 položek v souhrnné výši cca 47 000 Kč, jejichž odečtením by částka klesla pod hranici větší škody. Namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť se nevypořádala s klíčovými argumenty (zrušení § 61 odst. 3 ZOK, existence pracovního poměru, transparentní účtování, druhý společník měl průběžný přístup k účetnictví, ke mzdovým podkladům, podílel se na schvalování mezd a nikdy proti takto získaným informacím nebrojil), pročež vykazují znaky svévole a interpretační libovůle. Krajskému státnímu zastupitelství stěžovatel dále vytýká, že odmítnutím vykonání dohledu rezignovalo na svou kontrolní roli. Poukazuje rovněž na časovou souslednost mezi vyrozuměním krajského státního zastupitelství o vyřízení podnětu k výkonu dohledu (27. 3. 2026) a podáním obžaloby (2. 4. 2026), která podle něj svědčí o ryze formálním charakteru dohledu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal. 6. Předně je nutné zdůraznit, že pro počáteční fázi trestního řízení nevyžaduje trestní řád absolutní jistotu o spáchání trestného činu, resp. plné prokázání viny, nýbrž postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se skutek stal a že jej spáchala konkrétní osoba. Ústavní soud do této fáze řízení zasahuje zcela výjimečně, a to pouze v případech extrémní svévole, libovůle či flagrantního porušení základních práv, což však v posuzované věci nezjistil. Usnesení policejního orgánu i na něj navazující usnesení dozorového státního zástupce splňují veškeré zákonné náležitosti a opírají se o konkrétní zjištění týkající se plateb osobního charakteru ve specifikované výši. 7. Námitka stěžovatele poukazující na porušení principu subsidiarity trestní represe a zneužití trestního práva k řešení vnitrokorporátního sporu nemůže v této fázi obstát. Ačkoliv je trestní právo prostředkem ultima ratio, možnost souběžného vedení sporu mezi společníky nepředstavuje překážku trestního stíhání, pakliže existuje důvodné podezření z protiprávního vyvádění majetku z obchodní společnosti. Z napadených rozhodnutí plyne, že existuje podezření, že stěžovatel odčerpával finanční prostředky k ryze soukromým účelům (např. na úhradu tenisových kurzů či na nákupy v e-shopech) a to i přesto, že společnost vykazovala hospodářské ztráty. V této fázi řízení tak nelze vytknout orgánům činným v trestním řízení protiústavní libovůli spočívající v zahájení trestního stíhání. 8. Nelze přisvědčit ani procesním výtkám směřujícím proti postupu krajského státního zastupitelství. Krajské státní zastupitelství nepochybilo, když podnět odložilo, neboť mj. neshledalo existenci neodvratné újmy, která by nemohla být napravena v dalším řízení. Dozorový státní zástupce se přezkoumatelně vypořádal s uplatněnými námitkami stěžovatele. Ústavní soud akceptuje, že návrh na zastavení trestního stíhání byl na samém počátku trestního řízení předčasný. Právo na obhajobu je plně zachováno, neboť těžiště dokazování a definitivní hodnocení všech okolností proběhne až v navazujících fázích řízení. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti do značné míry jen opakuje námitky, s nimiž se orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích již vypořádaly. Ústavní soud proto na odůvodnění těchto rozhodnutí pro stručnost odkazuje, aniž by shledával potřebným reagovat na každou jednotlivou námitku stěžovatele, pokud se mu již dostalo uspokojivé odpovědi. 10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu