Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Horáka, insolvenčního správce a advokáta, sídlem Na Střelnici 343/48, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2026 č. j. KSBR 58 INS 4734/2025, 29 NSČR 45/2026-B-17, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2026 č. j. KSBR 58 INS 4734/2025, 2 VSOL 30/2026-B-11 a výroku VI větě druhé a třetí usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2025 č. j. KSBR 58 INS 4734/2025-B-7, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Romana Jelínka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatel vystupuje jako insolvenční správce v insolvenční věci vedlejšího účastníka. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením mj. schválil oddlužení vedlejšího účastníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (výrok II). Napadeným výrokem VI povolil stěžovateli čerpat zálohu za přezkum 8 přihlášených pohledávek v celkové výši 9 680 Kč a stanovil způsob jejího čerpání, avšak s omezeními, která plynou z aktuální právní úpravy [§ 398 odst. 4 věta čtvrtá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a § 7a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů]. 4. Proti výroku VI větě druhé a třetí usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odmítl podle § 218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Vrchní soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že napadené usnesení krajského soudu je rozhodnutím, které se vydává při výkonu dohlédací činnosti [§ 10 písm. b) ve spojení s § 11 insolvenčního zákona], proti němuž není odvolání přípustné (§ 91 insolvenčního zákona). Stěžovatele současně poučil, že proti jeho usnesení nelze podat dovolání [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud výrokem I napadeného usnesení odmítl jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], neboť směřovalo proti rozhodnutí vrchního soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Výrokem II stěžovateli uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání ve výši 4 000 Kč. Nejvyšší soud konstatoval, že přestože je stěžovateli ze zákona přiznáno osvobození od soudních poplatků, nesmí být zneužíváno k podávání opravných prostředků tam, kde to zákon vylučuje. Odmítnutím objektivně nepřípustného dovolání, o čemž byl stěžovatel vrchním soudem poučen, vznikla stěžovateli poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že krajský soud jej omezil ve zdrojích uspokojení soudem přiznané zálohy na odměnu za přezkoumané přihlášky pohledávek a v pořadí, ve kterém tak může učinit. I když mu přiznal zálohu na odměnu, její čerpání stanovil až po úplném uspokojení pohledávek zahrnutých do insolvenčního řízení. Považuje za absurdní, aby byl odkázán se svým nárokem až na 37. a 38. splátku v řízení, tedy za více než 3 roky poté, kdy svou práci spočívající v přezkumu přihlášených pohledávek uskutečnil. Odměna insolvenčního správce by měla navazovat na vykonanou činnost. Domnívá se, že jeho ústavní stížnost má individuální přesah, neboť uplatňované nároky se týkají stovek insolvenčních řízení. Uvádí, že rozhodovací praxe je ve vztahu k přiznávání odměny nejednotná a Nejvyššímu soudu vytýká, že rezignoval na její sjednocování a tím, že se dovoláním odmítl věcně zabývat, odepřel stěžovateli poskytnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákon o Ústavním soudu. 8. Ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu je nepřípustná. V posuzované věci byla proti usnesení vrchního soudu přípustná žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.). Z textu ústavní stížnosti, jejích příloh ani z insolvenčního rejstříku (dostupný na https://isir.justice.cz), do něhož Ústavní soud nahlédl, nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal. Tím, že stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek nepodal, nevyčerpal podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [viz také stanovisko pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. 9. Proti výroku VI větě druhé a třetí usnesení krajského soudu je ústavní stížnost opožděná. Protože proti usnesení krajského soudu vydanému v rámci dohlédací činnosti nebylo přípustné odvolání (a tedy ani dovolání), počala stěžovateli běžet lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu od doručení tohoto rozhodnutí. Protože stěžovatel podal ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí až po vydání rozhodnutí vrchního soudu o odmítnutí jeho odvolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání, je zřejmé, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti již uplynula a ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu je proto opožděná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 11. Ústavní soud poukazuje na to, že v podstatě shodnou ústavní stížností téhož stěžovatele, která byla založena na totožné argumentaci, se zabýval v usnesení ze dne 6. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 1074/26, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat, proto je pouze stručně shrne. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, které bylo podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. objektivně nepřípustné. O nepřípustnosti dovolání byl stěžovatel vrchním soudem řádně poučen. Za dané situace nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak než dovolání odmítnout, a to i pokud by snad existovala potřeba sjednocení rozdílné judikatury insolvenčních soudů, na které Nejvyšší soud podle stěžovatele rezignoval. Jakkoliv není žádoucí, aby k určité otázce existovala rozdílná rozhodnutí obecných soudů, Ústavnímu soudu nikterak nepřísluší, aby svojí činností nahrazoval tuto úlohu a judikaturu vztahující se k aplikaci podústavního práva sjednocoval. 12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřující proti usnesení vrchního soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Ústavní stížnost směřující proti výroku VI větě druhé a třetí usnesení krajského soudu Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené pro jeho podání. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu