Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2026 č. j. 21 As 226/2025-78, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Jana Krejčího, 2. spolku Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Bosonohách z.s., sídlem Pražská 469/29, Brno, 3. spolku Ochránci Brněnské přehrady a okolí, z.s., sídlem Laštůvkova 729/25, Brno, 4. spolku Hostislav - společně pro Žebětín, z.s., sídlem Chrpová 622/77, Brno, 5. Andrey Hubené, 6. Mgr. Ing. Lubomíra Juránka, 7. Jany Klímové, 8. Ing. Stanislava Blažka a 9. Davida Klímy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod a ústavně garantované právo na samosprávu zaručené čl. 8 a čl. 100 Ústavy. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, zastupitelstvo města Brna vydalo usnesením ze dne 10. 12. 2024 ve formě opatření obecné povahy územní plán města Brna. První vedlejší účastník se domáhal zrušení územního plánu v rozsahu regulace plochy Po-4: Sportovní areál Lužánky. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") tento návrh na zrušení části územního plánu zamítl rozsudkem ze dne 9. 9. 2025 č. j. 73 A 4/2025-175 jako nedůvodný. 4. Ke kasační stížnosti prvního vedlejšího účastníka ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu zrušil (výrok I). Současně rozhodl podle § 110 odst. 2 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a podle § 101d odst. 2 téhož zákona a zrušil i opatření obecné povahy - územní plán města Brna, vydaný usnesením zastupitelstva města Brna ze dne 10. 12. 2024 č. Z9/22, a to v rozsahu vymezení plochy Po-4: Sportovní areál Lužánky (výrok II). Nejvyšší správní soud dále zamítl kasační stížnost podanou třetím vedlejším účastníkem řízení (výrok III). 5. Nejvyšší správní soud považoval za nesprávný závěr krajského soudu týkající se vypořádání námitek prvního vedlejšího účastníka. Zdůraznil, že první vedlejší účastník předestřel v námitkách konkrétní a rozsáhlou argumentaci (na 15 stranách), k níž se však stěžovatel coby odpůrce nijak nevyjádřil a omezil se na stručné shrnutí úvah (tři odstavce), které vedly k vymezení lokality jako plochy smíšené obytné všeobecné (SU) s tím, že je takové využití charakteristické pro konkrétní území města. Dále jen odkázal na budoucí soutěžní dialog, v němž bude řešena konkrétní podoba využití území. Nejvyšší správní soud zmínil vlastní judikaturu, jež připouští určité zmírnění požadavků na odůvodnění rozhodnutí o námitkách s přihlédnutím k tomu, že je součástí odůvodnění územního plánu a v kontextu s tímto odůvodněním musí být posuzováno. Zdůraznil však, že přesto nelze na odůvodnění rozhodnutí o námitkách zcela rezignovat, jak to učinil stěžovatel v nynější věci. 6. Nejvyšší správní soud dále vysvětlil, proč neobstojí úvaha krajského soudu, že odpovědi na některé námitky lze nalézt ve vyhodnocení vlivů územního plánu na udržitelný rozvoj území (dále jen "vyhodnocení vlivů ÚP"). Krajský soud shledal, že nedostatky odůvodnění samotného rozhodnutí o námitkách jsou zhojeny tím, že odpovědi na námitky vyplývají z odůvodnění územního plánu, nicméně k tomu odkázal na vyhodnocení vlivů ÚP, které však není součástí odůvodnění územního plánu [podle § 53 odst. 5 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle nějž se při pořizování územního plánu postupovalo, tvoří v tomto ohledu součást odůvodnění územního plánu pouze zpráva o vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území]. Uzavřel, že konkrétní a podrobnou argumentaci uplatněnou v námitce nelze vypořádat jen strohým a zcela obecným konstatováním, že osoba uplatňující námitku může odpovědi na ni nalézt v rozsáhlém odůvodnění územního plánu (na jehož konkrétní část rozhodnutí o námitce ani neodkazuje). 7. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení. Výslovně uvádí, že podává obecnou ústavní stížnost podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Pořízení územního plánu zasazuje do širšího kontextu, zdůrazňuje, že se jedná o nejrozsáhlejší územní plán, který byl kdy přezkoumáván správními soudy. Proces přijímání trval více než dvě dekády, vedl k vypořádání přes 16 000 připomínek a námitek obsahujících přes 50 000 požadavků. Už jen proto má stěžovatel za to, že správní soudy měly při přezkumu územního plánu postupovat v souladu se zásadou zdrženlivosti. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že se nevypořádal s tím, zda textová část odůvodnění územního plánu či vyhodnocení vlivů ÚP skutečně obsahují či neobsahují odpovědi na jednotlivé námitky. Závěr o nepřezkoumatelnosti územního plánu pouze z důvodu, že pořizovatel nezkopíroval určitou část textu z jedné přílohy do druhé přílohy, ačkoli s oběma se mohl podatel námitky řádně seznámit, považuje za přepjatý formalismus. Připomíná, že vyhodnocení vlivů ÚP je spolu s územním plánem zveřejňováno ve všech fázích pořizování, je předmětem společného jednání a veřejného projednání. Zdůrazňuje, že v textové části odůvodnění přezkoumávaného územního plánu se výslovně uvádí, že součástí odůvodnění je rovněž vyhodnocení vlivů ÚP. Považuje za nerealistické, aby v případě územních plánů velkých měst vyplývalo celé vypořádání námitky pouze z rozhodnutí o námitce a nikoli ze zbývajících částí odůvodnění územního plánu nebo vyhodnocení vlivů ÚP. Nejvyššímu správnímu soudu dále vytýká, že nezvážil, zda ochrana vlastnického práva prvního vedlejšího účastníka převáží nad ústavně garantovaným právem stěžovatele na samosprávu. Uzavírá, že napadeným rozsudkem dochází ke stanovení nepřiměřených a přemrštěných požadavků na detailnost a rozsah vypořádání námitek vedlejšího účastníka. 8. Při zkoumání splnění procesních podmínek řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel v této věci není oprávněn k podání obecné ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by jeho zastupitelstvo stěžovatele v zákonem stanovené lhůtě projevilo vůli podat komunální ústavní stížnost. Ústavní soud obdobně postupoval již dříve v případě změny územního plánu statutárního města Zlín (srov. usnesení ze dne 10. 2. 2026 sp. zn. I. ÚS 1259/25). 9. Pro posuzovanou věc jsou rozhodné závěry formulované plénem Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 17. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 (srov. zejména body 46 až 48 stanoviska). Z tohoto stanoviska vyplývá, že k ochraně práva na samosprávu slouží řízení o komunální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Právo na samosprávu není základním právem nebo svobodou ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Aktivní legitimaci k podání komunální stížnosti má pouze zastupitelstvo obce či kraje. Podmínkou pro posouzení takové stížnosti je doložení, že zastupitelstvo v zákonem stanovené lhůtě usnesením projevilo vůli komunální stížnost podat. Ve vztahu k obecné ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stanovisko zdůrazňuje, že je ji oprávněn podat pouze takový subjekt, jenž je způsobilý být nositelem základních práv a svobod. Takovým subjektem územní samosprávný celek vystupující skrze své orgány ve vrchnostenské pozici není. Veřejnoprávní formy činnosti obcí a krajů spočívají ve vrchnostenském působení na adresáty veřejných práv a povinností. Orgán územní samosprávy tedy v mezích své kompetence může např. vydávat individuální rozhodnutí, obecně závazné vyhlášky nebo opatření obecné povahy. V takovém případě však, jak už bylo řečeno, obce, kraje, ani jejich orgány nejsou nositelem základních práv a svobod a ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podat nemohou. Vystupuje-li obec či kraj v nevrchnostenském postavení, může být nositelem některých základních práv, jejichž povaha to připouští. V řízení o ústavní stížnosti může Ústavní soud shledat porušení také ústavní garance samosprávy jako ústavně chráněného principu, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Je však třeba zopakovat, že uvedené závěry o možnosti obce či kraje podat obecnou ústavní stížnost platí jen v případech, kdy nevystupují ve vrchnostenském postavení. 10. Stěžovatel v nynějším případě vystupoval prostřednictvím svých orgánů ve vrchnostenském postavení jako orgán veřejné moci: v samostatné působnosti přijal územní plán, proti němuž se dotčení jednotlivci bránili návrhem na zrušení části opatření obecné povahy (tj. prostředkem, který ze své povahy směřuje proti aktu orgánu veřejné moci; srov. blíže cit. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25, bod 35 a tam citovanou judikaturu). 11. Stěžovatel tedy v posuzovaném případě nemá žádná základní práva; má jen pravomoci (resp. kompetence). Není proto subjektem, který je způsobilý být nositelem základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a není tedy oprávněn podat ústavní stížnost k ochraně základních práv a svobod. 12. Stěžovatel byl oprávněn podat komunální ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Jak již bylo řečeno, ve svém návrhu však výslovně uvedl, že podává obecnou ústavní stížnost, a tedy ani nepředložil nezbytné usnesení zastupitelstva. 13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka