Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Wassa s.r.o., sídlem Bělá 100, Mírová pod Kozákovem, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2026 č. j. 30 Cdo 1134/2025-209, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhala na vedlejší účastnici zaplacení bezmála 150 tis. Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla v důsledku tvrzené nepřiměřené délky řízení ve věci doměření DPH. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 10. 2023 žalobu zamítl. Obvodní soud zjistil, že posuzované daňové řízení (které trvalo cca dva a půl roku) bylo extrémně náročné. Správce daně se v řízení musel vypořádat se stovkami listin, provedl desítky ústních jednání, požadoval součinnost množství subjektů, vyslýchal desítky svědků, řízení mělo mezinárodní prvek, některé úkony byly prováděny dožádanými zahraničními orgány. Stěžovatelka opakovaně měnila zastoupení, nahlížela do spisu, často žádala o prodloužení lhůt k vyjádření, dvěma jejím zaměstnancům byly uloženy sankce zazávažné ztěžování správy daní. Řízení před správními soudy a poté Ústavním soudem trvalo tři roky a sedm měsíců, z toho před krajským soudem rok a dva měsíce a před NSS více než dva roky. Celkem tedy řízení trvalo šest let a tři měsíce (od zahájení daňové kontroly v prosinci 2015 do rozhodnutí Ústavního soudu v březnu 2022). 2. Obvodní soud zjistil z rozsudku trestního soudu, že stěžovatelka vyhotovila a předložila doklady s nepravdivými údaji k výdajům rozpočtu spravovaným jménem Evropské unie, a tím umožnila nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu, a v žádosti o poskytnutí dotace uvedla nepravdivé údaje, a způsobila tak škodu velkého rozsahu. Tím spáchala zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie. Jedinou nejistotou stěžovatelky tak mohlo být jen to, zda se jí podaří promyšlenou a dobře organizovanou činností, v jejímž rámci podávala nepravdivá přiznání k DPH, dosáhnout neoprávněného zisku na úkor státu. Z odůvodnění trestních rozsudků jednoznačně plyne, že stěžovatelčina přiznání k DPH obsahovala nepravdivé údaje, jejichž cílem bylo daň zkrátit a způsobit tak daňový únik. Nárok stěžovatelky je tak zneužitím práva. Alternativně, pokud by soud vyhodnotil řízení jako celek jako nepřiměřeně dlouhé, by beztak stěžovatelce nic nepřiznal, a to na základě modifikačních kritérií v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2024 rozsudek obvodního soudu potvrdil. S obvodním soudem se ztotožnil v tom, že daňové řízení bylo značně složité. Význam řízení pro stěžovatelku městský soud hodnotil jako standardní. Správce daně postupoval bez průtahů. K dílčím prodlevám došlo v řízení před krajským soudem i v řízení před NSS. Bráno jako celek, závěr obvodního soudu o neakceptovatelnosti délky řízení neobstojí. Dobu jen mírně přesahující 6 let, v níž správní orgány a soudy hned pětkrát rozhodovaly ve složité daňové věci, městský soud přes zmíněné prodlevy v činnosti obou správních soudů ještě nehodnotil jako nepřijatelnou, ale naopak jako zásadně odpovídající "váze" kritérií tuto dobu určujících, z nichž ústřední význam má složitost věci a vícestupňovost rozhodování. K porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě proto nedošlo, což činí požadavek na odškodnění nedůvodným. 4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem stěžovatelčino dovolání zamítl. Většinu dovolací argumentace nepovažoval za přípustnou, protože městský soud vesměs rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolání však připustil pro řešení otázky, zda daňové řízení, ve kterém se rozhoduje o uložení penále, je řízením s typově zvýšeným významem předmětu řízení, neboť tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Dospěl přitom k závěru, že takové řízení, byť jde o řízení v trestněprávní větvi čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není řízením s typově zvýšeným významem předmětu řízení. Daňové řízení je obecně méně závažné pro daňový subjekt, než je řízení trestní, ve kterém hrozí uložení závažnějších sankcí, než je tomu v řízení daňovém. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především nesouhlasí s právě uvedeným závěrem Nejvyššího soudu, který podle ní ignoroval závěry velkého senátu trestního kolegia v "rozsudku" (správně usnesení, pozn. ÚS) sp. zn. 15 Tdo 832/2016. Protože je daňové řízení a trestní řízení podle tohoto rozsudku jedním celkem, musí sdílet i stejný režim ochrany práv jednotlivce při odškodňování nepřiměřené délky řízení. Závěr, že daňové věci nepatří k tvrdému jádru trestního práva, ale k jeho periferii, je v přímém rozporu s názorem velkého senátu. Nejvyšší soud nemohl takový názor v nynější věci zaujmout bez toho, aby celou věc postoupil do velkého senátu. Pokud tak nepostupoval, porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. Stěžovatelka dále kritizuje, že civilní soudy nevzaly v potaz vydání nezákonných zajišťovacích příkazů, stejně jako závěr, že u NSS (kde řízení trvalo cca 1,5 roku) nelze hovořit o nedůvodné nečinnosti. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku nedostal do rozporu se závěry usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 15 Tdo 832/2016, č. 15/2017 Sb. rozh. tr. Velký senát tam totiž posuzoval otázku zákazu dvojího trestání v trestním řízení a v daňovém řízení (pokud se tam rozhoduje o daňovém penále), nikoli otázku, jakou závažnost mají eventuální průtahy v řízení o daňovém penále pro odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. Velký senát v usnesení 15 Tdo 832/2016 mj. s početnými odkazy na judikaturu ESLP a NSS dovodil, že penále podle § 251 daňového řádu má povahu trestní sankce, proto je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně ale velký senát zdůraznil, že jde o trestní sankci sui generis, která se v řadě ohledů liší od trestního práva v užším smyslu (např. body 49 a 56 tamtéž). To má oporu v tam citované judikatuře ESLP (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 11. 2006 Jussila proti Finsku, č. 73053/01, § 43, podle něhož "je jisté, že existují trestněprávní případy, které nemají žádnou významnou míru stigmatizace. Jednoznačně existují "trestní obvinění" s různou váhou. Autonomní výklad pojmu "trestní obvinění", který orgány Úmluvy přijaly na základě Engelovských kritérií, navíc podpořil postupné rozšiřování trestněprávní hlavy článku na případy, které nepatří striktně do tradičních kategorií trestního práva [...]. Daňové přirážky se liší od tvrdého jádra trestního práva; v důsledku toho se záruky trestněprávní části článku nemusí nutně uplatnit v plné míře"). 8. Závěr Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku je tedy v souladu s ústavním pořádkem. Ostatně Nejvyšší soud svůj přesvědčivý a ústavně souladný závěr opřel i o pestrý výčet další judikatury ESLP (body 45 až 52 napadeného rozsudku). 9. K dalším argumentům jen stručně: není pravda, že Nejvyšší soud řekl, že u NSS "nelze hovořit o nedůvodné nečinnosti z titulu jeho role vrcholného orgánu". Právě naopak, Nejvyšší soud v bodě 31 uvedl, že městský soud "připustil dílčí prodlevy" v řízení před krajským soudem i před NSS (naopak před daňovými orgány žádné průtahy nevznikly), ovšem délku řízení je třeba hodnotit jako celek. K zajišťovacím příkazům pak lze odkázat na bod 33 napadeného rozsudku. 10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu