Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Bartejsové, zastoupené Mgr. Bc. Janou Dlouhou, LL.M., advokátkou, sídlem Náměstí 81/5, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2026 č. j. 33 Cdo 1481/2025-198, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2025 č. j. 37 Co 259/2024-143 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. srpna 2024 č. j. 7 C 8/2024-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Ferdinanda Mahra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči uložil výrokem I napadeného rozsudku stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 180 020 Kč se zákonným úrokem z prodlení, výrokem II zamítl žalobu co do částky 15 580 Kč s příslušenstvím a výrokem III rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že vedlejší účastník se domáhal zaplacení částky 195 600 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku za užívání jím označených nemovitostí stěžovatelkou v kalendářním roce 2021. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v roce 2021 užívala nemovitosti bez právního důvodu a bez souhlasu vedlejšího účastníka, neboť ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 25. 3. 2019 uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou nelze dovodit ani smlouvu o výpůjčce, ani smlouvu nájemní, přičemž navíc vedlejší účastník opakovaně písemně vyjádřil nesouhlas s dalším užíváním nemovitostí ze strany stěžovatelky. Okresní soud připustil započtení přeplatku stěžovatelky za vodné a stočné ve výši 15 580 Kč na žalovanou částku a žalobu v této částce zamítl. 2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozhodnutí okresního soudu nyní napadeným rozsudkem ve výrocích I a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že skutková zjištění okresního soudu jsou správná. K námitce zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku konstatoval, že institut zjevného zneužití práva slouží k odepření právní ochrany takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, ale je však vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Právě stěžovatelka nemovitosti (společně se svým přítelem) užívala poté, co se vedlejší účastník odstěhoval, a vedlejšímu účastníkovi výměnou zámků na vratech a vstupních dveřích jejich další užívání znemožnila. Tím jej rovněž donutila zajistit si bydlení jiným způsobem spojeným s vynaložením finančních prostředků. Krajský soud rovněž poukázal na to, že stěžovatelkou alternativně uplatňované právní tituly k užívání (smlouva o budoucí smlouvě kupní, výpůjčka, nájem) jsou vzájemně rozporné a samy o sobě vylučují existenci legitimního právního důvodu k užívání. 3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud identifikoval v dovolání tři otázky, které podle stěžovatelky zakládají přípustnost dovolání: (1) zda jde o zjevné zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku, porušil-li vedlejší účastník (žalobce) smlouvu o smlouvě budoucí kupní a následně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti, (2) zda může jít o bezdůvodné obohacení v situaci, kdy vedlejší účastník nesplnil svou povinnost ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní a pro porušení této smluvní povinnosti odpovídá za škodu a (3) zda smlouva o budoucí smlouvě kupní může založit platný právní titul k užívání nemovitosti. K první otázce poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž lze úvahu odvolacího soudu o zjevném zneužití práva zpochybnit jen tehdy, je-li z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená, což v dané věci dovodit nelze. Druhou otázku posoudil jako nezpůsobilou založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na řešení otázky náhrady škody nespočívá. Ke třetí otázce mimo jiné uvedl, že ji stěžovatelka staví na vlastní skutkové verzi, že se s vedlejším účastníkem dohodla na užívání nemovitostí. Konstatoval, že způsobilým dovolacím důvodem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Odkázal rovněž v tomto kontextu na judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze skutkový stav zjištěný odvolacím soudem zpochybnit pouze v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; k takovému pochybení však v nyní posuzované věci pode Nejvyššího soudu nedošlo. Žádná z předložených otázek proto nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že obecné soudy postupovaly přepjatě formalisticky, požadovaly-li striktní označení konkrétního právního titulu k užívání (výpůjčka, nájem), čímž se odchýlily od ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud netoleruje formalistický postup obecných soudů vedoucí ke zjevné nespravedlnosti. V této souvislosti se dovolává rovněž nálezu ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 543/22, podle něhož ji nelze sankcionovat za změnu právní kvalifikace, odpovídá-li skutkovému stavu. Stěžovatelka v dovolání předestřela celkem čtyři právní otázky, přičemž Nejvyšší soud se zabýval toliko třemi z nich, aniž by se ke čtvrté položené otázce vyjádřil, v čemž spatřuje prvky libovůle. Tato čtvrtá, Nejvyšším soudem opomenutá, otázka bezprostředně souvisí s právní kvalifikací užívání nemovitostí, jelikož soudy nezvažovaly variantu smluvního ujednání nepojmenovaného. 5. Libovůli je možné spatřovat i v tom, jak okresní a potažmo i krajský soud izolovaně nahlížely na obsah smlouvy o budoucí smlouvě kupní z hlediska titulu k užívání nemovitostí, aniž by vzaly v úvahu celkový kontext a porušení povinnosti vedlejším účastníkem. Stěžovatelka dále namítá zneužití práva ve smyslu § 6 odst. 2 a § 8 občanského zákoníku vedlejším účastníkem, který svým protiprávním jednáním - porušením smlouvy o smlouvě budoucí kupní - vyvolal stav, z něhož nyní ekonomicky těží požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení. Kdyby svou smluvní povinnost řádně splnil, byla by stěžovatelka již v rozhodném období vlastníkem nemovitostí. Toto zneužití práva spatřuje mimo jiné v porušení zásady venire contra factum proprium (nepřípustný rozpor s předchozím jednáním), jakož i v úmyslném zmaření nabytí práva protistranou ve zlé víře. Jednání vedlejšího účastníka tak podle ní naplňuje mj. znaky zásady, že z bezpráví nevzniká právo. 6. V neposlední řadě stěžovatelka argumentuje, že obecné soudy nedostály své povinnosti aplikovat kogentní zásadu dobrých mravů a ekvity jako korektivu tvrdosti zákona, čímž porušily principy vyjádřené např. v nálezu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2108/14. Podle tohoto nálezu je úkolem soudů ve sporech, jež mají základ v závazkovém právu, nalézt rovnováhu zájmů a zohlednit jejich ekonomicko-právní kontext, nikoliv tedy poskytovat ochranu výkladu, podle něhož je porušení smlouvy ekonomicky výhodnější než její splnění. Obecné soudy ovšem podle stěžovatelky postupovaly zcela v rozporu s těmito principy, bez věcného posouzení širšího kontextu případu stěžovatelce uložily povinnost zaplatit bezdůvodné obohacení vedlejšímu účastníkovi, který ale sám porušením smluvní povinnosti nastalý nežádoucí stav vyvolal. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje, jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal. 8. K námitce přepjatého formalismu a k odkazu stěžovatelky na nález ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 543/22 nutno uvést, že toto rozhodnutí není přiléhavé. Odkazované rozhodnutí se týká totožnosti skutku, jež musí vycházet ze stejných skutkových okolností, nikoli z jejich právního hodnocení. Obecné soudy se obsahem smlouvy o smlouvě budoucí kupní zabývaly řádně a dospěly k ústavně udržitelnému závěru, že z ní žádné právo stěžovatelky na užívání nemovitostí před uzavřením konečné smlouvy nevyplývá, což dostatečně a srozumitelně vysvětlily. Stěžovatelka nebyla sankcionována za to, že by právní důvod k užívání nemovitostí nesprávně kvalifikovala. Soudy zkrátka žádný právní důvod k užívaní majetku vedlejšího účastníka stěžovatelkou nenalezly, nelpěly přitom na existenci jakéhokoli konkrétního "pojmenovaného" smluvního typu. Konstatovaly, že žádná smlouva opravňující stěžovatelku užívat nemovitostí nebyla uzavřena ani konkludentně, jelikož vedlejší účastník stěžovatelku opakovaně vyzýval k vyklizení nemovitostí s tím, že je užívá bez právního důvodu. Toliko v této souvislosti upozornily, že stěžovatelka si ve svých tvrzeních odporuje a jí tvrzené důvody k užívání majetku se vylučují. Nic na tom nemění ani skutečnost, že stěžovatelka uhradila část kupní ceny nemovitostí a platila rovněž měsíční splátky hypotéky. K tomu již obecné soudy uvedly, že vedlejší účastník tyto platby stěžovatelce opakovaně vracel a vyzýval ji k vyklizení uvedeného majetku. Samotné zasílání těchto plateb tak bez dalšího platný právní titul k užívání nemovitostí nezakládal. 9. K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud nevypořádal všechny jí předestřené otázky, si Ústavní soud opatřil dovolání stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že tato námitka je nepřípadná. Nejvyšší soud v dovolacím řízení identifikoval a vypořádal dostatečně, srozumitelně a ústavně souladně všechny otázky přípustnosti dovolání, které bylo možné z dovolání seznat. 10. Ústavní soud nepřehlédl ani existenci paralelně vedeného řízení u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 304/2019, v němž se stěžovatelka soudní cestou domohla určení obsahu kupní smlouvy k uvedenému majetku. Ačkoliv je nesporné, že vedlejší účastník svou původní smluvní povinnost k převodu vlastnictví nesplnil, obecné soudy rozlišily rovinu smluvního závazku a rovinu faktického užívání věci bez právního důvodu. V rozhodném období byl vedlejší účastník stále vlastníkem sporného majetku, přičemž uzavřená smlouva o smlouvě budoucí kupní sama o sobě užívání majetku stěžovatelce neumožňovala a existenci jiného užívacího titulu stěžovatelka neprokázala. Pozdější změna vlastnictví ve prospěch stěžovatelky nemůže zpětně negovat její povinnost vydat bezdůvodné obohacení za období, po které v minulosti cizí majetek bez právního důvodu užívala. 11. Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce o zneužití práva nebo o porušení dobrých mravů, k nimž se dovolává mj. nálezu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2108/14. I když platí povinnost soudů nalézat rovnováhu zájmů a zohledňovat ekonomicko-právní kontext situace, uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení nepředstavuje v poměrech projednávané věci zjevné zneužití práva. Z dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že to byla stěžovatelka, která nemovitosti sama užívala a výměnou zámků znemožnila vedlejšímu účastníkovi přístup k jeho vlastnictví. Ten pak byl nucen zajistit si bydlení jinde za vynaložení vlastních finančních prostředků. Obecné soudy proto zhodnotily, že postup vedlejšího účastníka tak nelze hodnotit jako jednání rozporné s dobrými mravy, a to i s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník stěžovatelku opakovaně písemně vyzýval k vyklizení nemovitostí. Uvedený závěr Ústavní soud v tomto kontextu neshledává v extrémním rozporu s provedenými důkazy. 12. Za této situace tak není neústavní ani závěr obecných soudů, že požadavek vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení nelze považovat za nepoctivé těžení z vlastního protiprávního jednání. I přes počáteční porušení závazku ze strany vedlejšího účastníka nedává tato skutečnost stěžovatelce právo ignorovat písemné výzvy k vyklizení, svévolně vyloučit vlastníka z užívání nemovitostí a bezplatně věc užívat dříve, než na ni soudní či jinou legální cestou přejde vlastnické právo. 13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu