Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Gabrielem Talagou, advokátem, sídlem Čujkovova 1736/30, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2026 č. j. 4 Tdo 1180/2025-246, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2024 č. j. 4 To 229/2024-216, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. června 2024 č. j. 39 T 164/2023-185, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl ve zkratce dopustit tím, že bez řidičského oprávnění, které mu bylo odebráno v návaznosti na uložený správní trest zákazu řízení všech motorových vozidel, řídil osobní motorové vozidlo. 2. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě zamítl. Ztotožnil se s okresním soudem a naznal, že se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Taktéž neshledal žádné procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci. 3. Proti usnesení krajského soudu podal následně stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením odmítl, protože nenaplnilo důvody podle § 265b trestního řádu. Stěžovatel vznesl námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly, neboť představovaly prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů a předkládání vlastní verze skutkového děje na základě odlišného hodnocení provedených důkazů. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, neboť zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování. Odůvodnění soudů je vnitřně rozporné a ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Motorové vozidlo neřídil on, ale jeho manželka. Soudy pochybily, neboť vyšly primárně z výpovědi dvou svědků, aniž dostatečně zkoumaly jejich věrohodnost. Neprovedly ani další jím navrhované podstatné důkazy. 5. Taktéž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 743/25, podle něhož obecné soudy nemají při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových zjištění absolutní volnost, jsou limitovány zákazem svévole a musejí důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a ctít presumpci neviny. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen, jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji obhajobu z trestního řízení. Soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty přesvědčivě vypořádaly a obhajobu vyvrátily. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o vině stěžovatele. Taková role Ústavnímu soudu nepřísluší. 7. Co se týče stěžovatelových námitek týkajících se skutkového stavu, Ústavní soud pokládá provedené dokazování za dostatečné. Neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94) anebo že by byla vystavěna na nedostatečných skutkových zjištěních. 8. K neprovedení důkazů navržených obhajobou, resp. stěžovatelem, Ústavní soud uvádí, že ústavní vada opomenutých důkazů nespočívá v neprovedení důkazů, nýbrž v nezdůvodnění takového postupu. Soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Krajský soud neprovedení dalších navrhovaných důkazů zdůvodnil. Odůvodnění nadbytečností (srov. bod 11 usnesení krajského soudu) je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. nález ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1765/21, body 26 až 27). Nadto krajský soud u každého z navrhovaných důkazů uvedl, v čem spočívá jeho nadbytečnost (srov. bod 11 usnesení krajského soudu). 9. Z těchto důvodů není možné přisvědčit ani tvrzenému nezohlednění závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 743/25, neboť soudy relevantní důkazy provedly, jejich hodnocení v odůvodnění dostatečně vysvětlily a s věrohodností svědků se vypořádaly. Nešlo navíc o osamocenou výpověď jednoho svědka, ale o čtyři svědecké výpovědi, z nichž plyne, že auto řídil muž, resp. přímo stěžovatel. 10. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje jakékoli prvky libovůle, protože se zakládají na provedeném dokazování a z něj vyplývajícím skutkovém stavu. Posouzení věrohodnosti svědků je plně v kompetenci obecných soudů a plyne ze zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí ani nejsou vnitřně rozporná. Naopak jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům ustálené judikatury (srov. např. nález ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 a tam citovaná judikatura), neboť je lze považovat za úplná a přesvědčivá. 11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu