Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelky T. U., zastoupené JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2026 č. j. 13 Nc 5402/2026-113, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a P. V. a nezletilého O. U., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V řízení o úpravu péče a výživy a úpravu styku k nezletilému Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl o stěžovatelčině námitce podjatosti tak, že rozhodující soudkyně Okresního soudu v Teplicích Mgr. Dana Leitermannová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci. Konstatoval, že stěžovatelčiny námitky směřují výlučně proti procesnímu postupu soudkyně a nejsou tedy ve smyslu § 14 odst. 4 občanského soudního řádu přípustné. Těmito námitkami se může zabývat až odvolací soud v rámci případného odvolacího řízení. I s ohledem na vyjádření soudkyně vyslovil přesvědčení, že je schopna věc nestranně a spravedlivě rozhodnout. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vysvětluje, v čem spatřovala podjatost soudkyně (např. v prezentaci vlastních hodnotových soudů o způsobu péče o nezletilého, expresivních výrocích, aktivním vstupování do procesní strategie, vadách v protokolaci z jednání). Krajský soud postupoval formalisticky, když dovodil, že šlo pouze o výhrady vůči procesnímu postupu. Na námitky stěžovatelky tak v podstatě rezignoval, nepřehrál zvukový záznam z jednání a neprovedl test nestrannosti soudkyně. Stěžovatelkou naznačené skutečnosti vyvolávají objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudkyně. 4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 5. Vycházeje ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud při své rozhodovací činnosti opakovaně odmítá jako nepřípustné ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jestliže jím řízení nebylo ukončeno. Takto Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutí, kterým je v průběhu soudního řízení - stejně jako v nyní posuzované věci - rozhodnuto o nevyloučení, resp. o nepodjatosti soudce (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 2236/22). Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o nevyloučení soudce řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, budou-li se i nadále domnívat, že tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, se jim otevře cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky [srov. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. 6. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. 7. V případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudce nicméně tyto podmínky nejsou splněny, jelikož (1.) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoli negativně projevit v právní sféře stěžovatelky (tu může zasáhnout teprve rozhodnutí meritorní, resp. kvazimeritorní), a současně platí, že (2.) tuto námitku může stěžovatelka uplatňovat i v dalším řízení (v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti brojící proti konečnému rozhodnutí). O možnosti uplatnění námitky v případném odvolacím řízení byla ostatně stěžovatelka informována v odůvodnění napadeného usnesení (viz bod 7). 8. Tento právní názor potvrdilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.), podle něhož ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v níž má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tímto stanoviskem je přitom Ústavní soud vázán. Stěžovatelka zároveň netvrdí okolnosti umožňující Ústavnímu soudu rozhodnout ve věci podle výjimky obsažené v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Z výše uvedených důvodů soudkyně zpravodajka odmítla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka