Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michalem Bartoněm o ústavní stížnosti stěžovatelky T. F. a nezletilého stěžovatele T. F., zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti opatření Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. května 2026 č. j. 63 T 183/2024-12, opatření Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. dubna 2026 č. j. 63 T 183/2024-863, opatření Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2026 č. j. 63 T 183/2024-831, a proti postupu Okresního soudu v Ústí nad Labem ve věci vedené pod sp. zn. 63 T 183/2024 spočívajícím v přibrání znalecké kanceláře a samostatně přibrané znalkyně za účelem vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, zejména dětské klinické psychologie, a ve vyloučení veřejnosti z hlavního líčení, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a 1. Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem a 2. M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka je matkou nezletilého stěžovatele. Proti stěžovatelce je vedeno trestní řízení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 alinea 1 trestního zákoníku, neboť měla bez závažného důvodu soustavně bránit styku nezletilého stěžovatele s jeho otcem (druhý vedlejší účastník), který je zároveň poškozeným v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce. 2. V rámci trestního řízení Okresní soud v Ústí nad Labem vydal celkem tři nyní napadaná opatření směřující k přibrání znalce za účelem posouzení duševního stavu stěžovatelky a psychického stavu nezletilého stěžovatele. V odůvodnění (chronologicky) prvního z napadených opatření (ze dne 18. 3. 2026) pokládá soud za potřebné vyjasnit zejména pochybnosti týkající se psychického a duševního zdraví stěžovatelky, resp. jejích ovládacích a rozpoznávacích schopností. Zároveň proto, že skutek souvisí s realizací styku s nezletilým dítětem, shledal potřebným, v rozsahu významném pro trestní řízení, odborné posouzení psychického stavu nezletilého stěžovatele, jeho vztahových vazeb a vlivu jednání stěžovatelky na jeho psychický vývoj. 3. Proti tomuto opatření brojila stěžovatelka námitkami. Dne 21. 4. 2026 vydal okresní soud druhé opatření, které doplňovalo a upřesňovalo první opatření. Dne 15. 5. 2026 vydal okresní soud třetí opatření "k přezkoumání námitek stěžovatelky proti opatření o přibrání znalce a proti formulaci otázek položených znalcům", kterým částečně vyhověl námitkám stěžovatelky a původní otázky zúžil a přeformuloval. Uvedl, že v prvním opatření bylo nesprávně uvedeno, že se přibírá znalecký ústav. Zároveň se ukázalo, že je nutné samostatné přibrání specializovaného znalce. Některé námitky stěžovatelky reflektovalo již v mezidobí vydané druhé opatření. Soud setrval na tom, že vyjasnění otázek zadaných pro znalecké posouzení je pro trestní řízení významné. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelka tvrdí, že ve vztahu k ní byly porušeny čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu k nezletilému stěžovateli měly být porušeny čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 3, 5, 7, 8 a 16 Úmluvy o právech dítěte. 5. Stěžovatelka má za to, že napadená opatření představují nepřípustný exces, který vybočuje z mezí ústavnosti a principů demokratického právního státu, neboť rozšiřují znalecké zkoumání k posouzení osobnosti stěžovatelky a jejích rodičovských kompetencí mimo předmět trestního řízení. Dále nařizují mimořádně invazivní a rozsáhlé zkoumání nezletilého stěžovatele, který není účastníkem trestního řízení. Poukazuje na nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 a uvádí, že nemohla nezletilého stěžovatele ke styku s otcem nutit, neboť sám nezletilý tento styk nechtěl podstupovat. 6. Dále napadá "postup soudu" v dané trestní věci s tím, že vede dokazování mimo předmět řízení, způsobuje průtahy v řízení a dne 21. 1. 2026 nezákonně vyloučil veřejnost z hlavního líčení. Došlo k porušení základní zásady veřejnosti trestního řízení, neboť k vyloučení veřejnosti nebyly splněny zákonné podmínky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem. 8. Předně se Ústavní soud musel zabývat oprávněností nezletilého stěžovatele, v řízení před Ústavním soudem zastoupeného stěžovatelkou jako zákonnou zástupkyní (byť i v zastoupení shodnou advokátkou), podat ústavní stížnost. Z dosavadní praxe Ústavního soudu plyne, že nehrozí-li kolize mezi procesními zájmy nezletilého stěžovatele a jeho zákonného zástupce a stěžovatel není plně svéprávný z důvodu nízkého věku, může za něj ústavní stížnost podat jeho zákonný zástupce, který též udělí plnou moc advokátovi (srov. nález ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10, bod 11). V posuzované věci je však zjevná kolize zájmů mezi nezletilým a stěžovatelkou jakožto zákonnou zástupkyní stěžovatele, neboť ústavní stížnost směřuje proti opatřením v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce, jehož podstatou je spor, který se nezletilého bytostně dotýká (maření výkonu úředního rozhodnutí soustavným bráněním styku nezletilého s jeho otcem). Nicméně vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených považuje posuzovanou ústavní stížnost za nepřípustnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto nepřípustnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srov. obdobně např. usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1888/16). 9. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). 10. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k poskytnutí ochrany právům a svobodám fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by v takové věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z tohoto vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. 11. Ze zásady subsidiarity, podle které ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, připustil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi výjimky, jež se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna (srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04). O takovou výjimku se nicméně v nyní projednávané věci nejedná. 12. Ústavní stížnost směřuje pouze proti dílčím procesním rozhodnutím v trestním řízení, či obecně proti "postupu soudu" ve stále probíhajícím řízení. Námitky týkající se vedení řízení, způsobu dokazování, dílčích procesních opatření apod. je nutno nejprve uplatnit v rámci samotného řízení, resp. běžných instančních prostředků nápravy. Je zřejmé, že trestní řízení bude v dané věci pokračovat a napadený postup tak může být předmětem přezkumu (z hlediska zákonnosti i ústavnosti) v dalších fázích trestního řízení. Zákonné prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nemusí být dotčené osobě dostupné aktuálně, postačí možnost jejich použití v pozdějších fázích řízení (srov. usnesení ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1292/20). 13. Vzhledem k zásadě subsidiarity je třeba poukázat na to, že je rovněž úkolem jiných orgánů veřejné moci, aby poskytovaly ústavním právům a svobodám soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto nemůže svým rozhodováním zasahovat do neukončených právních řízení jako je tomu i v posuzované věci. 14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k nezletilému stěžovateli ústavní stížnost odmítl jako podanou osobou neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Michal Bartoň v. r. soudce zpravodaj