Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavních stížnostech stěžovatele 1. Jiřího Nepolského, zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2025 č. j. 20 Cdo 3126/2024-510, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2024 č. j. 21 Co 231/2024-492 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 23. dubna 2024 č. j. 7 Exe 1545/2010-484 a stěžovatelky 2. Drahuše Ryplové, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2025 č. j. 20 Cdo 203/2025-173, výroku I usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2024 č. j. 26 Co 174/2024-155 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 23. dubna 2024 č. j. 7 Exe 548/2015-134, a to v části výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. března 2025 č. j. 20 Cdo 3126/2024-510 a usnesením ze dne 2. července 2025 č. j. 20 Cdo 203/2025-173 porušil základní právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2025 č. j. 20 Cdo 3126/2024-510 a ze dne 2. července 2025 č. j. 20 Cdo 203/2025-173 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnosti odmítají. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla zasažena jejich základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplynulo, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením (sp. zn. 21 Co 231/2024) k odvolání stěžovatele, coby povinného, potvrdil usnesení Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud"), jímž tento soud zamítl jeho návrh na zastavení exekuce pro vymožení pohledávky oprávněné vedlejší účastnice ve výši 156 599,69 EUR podle vykonatelného rozhodčího nálezu vyneseného dne 5. 2. 2010 ad hoc rozhodčím soudem v Ženevě na základě čl. 10 odst. 2 Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o podpoře a vzájemné ochraně investic ze dne 2. 10. 1990, vyhlášené pod č. 573/1992 Sb. (dále jen "BIT") a Rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL. Vymáhaná částka odpovídá náhradě nákladů rozhodčího řízení. 3. Krajský soud aproboval závěry okresního soudu a rozhodl, že stěžovatelovu exekuční věc nelze považovat za probíhající řízení ve smyslu Dohody o ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích mezi členskými státy Evropské unie ze dne 5. 5. 2020 vyhlášené pod č. 39/2021 Sb. m. s. (dále jen "Dohoda"). Konstatoval, že rozhodčí řízení je již ukončeno, Dohoda se tudíž na exekuční titul nevztahuje, a není tak dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 4. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním. Zopakoval názor, že je-li předmětem exekuce povinnost nahradit oprávněné vedlejší účastnici náklady řízení uložené exekučním titulem a tato povinnost nebyla zcela vymožena do 6. 3. 2018, jedná se o probíhající rozhodčí řízení ve smyslu čl. 1 odst. 5 Dohody, a rozhodčí nález proto není možné vykonat. Uplatní se totiž čl. 4 odst. 1 Dohody, podle kterého nelze rozhodčí doložku použít ode dne přistoupení České republiky do EU jako právní základ pro rozhodčí řízení. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že řešení stěžovatelem předestřené otázky plyne z jasného a výkladové obtíže nepřipouštějícího znění čl. 1 odst. 4 písm. a) Dohody, podle něhož se "ukončeným rozhodčím řízením" rozumí mimo jiné jakékoli rozhodčí řízení, které skončilo konečným rozhodčím nálezem vydaným před dnem 6. 3. 2018. Rozhodčí nález byl řádně vykonán před tímto dnem rovněž tehdy, jestliže nebyl vykonán související nárok na náhradu nákladů řízení. Tímto způsobem ukončené rozhodčí řízení není Dohodou dotčeno. 6. Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplynulo, že okresní soud v záhlaví uvedeným usnesením (sp. zn. 7 Exe 548/2015) zamítl návrh stěžovatelky, coby povinné, na zastavení exekuce a na odklad exekuce. Vyšel ze shodných skutkových zjištění jako v případu stěžovatele, tj. že exekuce je proti stěžovatelce vedena podle rozhodčího nálezu ad hoc rozhodčího soudu v Ženevě ze dne 5. 2. 2010, vydaného podle čl. 10 odst. 2 BIT a Rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní a obchodní právo UNCITRAL. Tento rozhodčí nález je ve vztahu ke stěžovatelce vykonatelným exekučním titulem, na nějž je povinna plnit v rozsahu, v němž se vedlejší účastnice domohla v řízení vedeném u okresního soudu (sp. zn. 8 C 6/2011) odporovatelnosti převodu nemovitostí. Jak již bylo řečeno, na základě tohoto exekučního titulu je vymáhána pouze pohledávka vedlejší účastnice na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 156 599,69 EUR. 7. Okresní soud zamítl argument stěžovatelky, předkládaný rovněž ve shora rekapitulovaném řízení stěžovatele, poukazující na tvrzený nedostatek vykonatelnosti exekučního titulu, daný přijetím Dohody, jež ukončila rovněž BIT. Okresní soud označil stěžovatelčino tvrzení za neopodstatněné, odkázal na čl. 6 Dohody, podle něhož jejím uzavřením nejsou dotčena ukončená rozhodčí řízení, tedy i řízení, jež vyústilo ve vydání exekučního titulu použitelného v nyní posuzované věci. 8. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným usnesením (sp. zn. 26 Co 174/2024) potvrdil rozhodnutí okresního soudu v části, jíž zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce (výrok I). Krajský soud současně zrušil rozhodnutí okresního soudu v části, jíž rozhodl o návrhu stěžovatelky na odklad exekuce, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V části týkající se zamítnutí návrhu na zastavení exekuce zopakoval, že Dohoda nemá vliv na ukončená rozhodčí řízení s tím, že za ukončená řízení je nutno považovat i taková řízení, u nichž prozatím nedošlo k výkonu souvisejícího nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení. Krajský soud rovněž uvedl, že v nyní posuzovaném případě neshledal důvody pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. 9. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uzavřel, že prostřednictvím polemiky ohledně evidentního výkladu jednotlivých ujednání Dohody, čemuž odpovídá předestřená formulace dovolací otázky, není možné prosadit zvolené hledisko přípustnosti. II. Argumentace stěžovatelů 10. Stěžovatel shrnuje, že mu byla nálezem z roku 2010 vydaným v mezinárodním rozhodčím řízení na základě česko-německé BIT uložena povinnost uhradit České republice náklady rozhodčího řízení ve výši 156 599,69 EUR. Soudní dvůr však v roce 2018 ve věci Achmea rozhodl, že taková dohoda mezi dvěma státy EU je v rozporu s právem EU, a to již ode dne, kdy Česká republika vstoupila do EU (srov. rozsudek ze dne 6. 3. 2018 ve věci C-284/16). Obecné soudy přesto jeho návrhu na zastavení výkonu vydaného rozhodčího nálezu nevyhověly, přičemž poukázaly právě na Dohodu, podle níž se účinky rozsudku Achmea neměly vztahovat na již skončená řízení. Za takové řízení přitom soudy považovaly i řízení ve věci stěžovatele, neboť vydaný rozhodčí nález nebyl vykonán pouze ve vztahu k nákladům řízení. Takové rozlišování je však dle stěžovatele v rozporu s právem EU a judikaturou Soudního dvora, což dle jeho názoru potvrzuje i judikatura Spolkového soudního dvora (srov. dále). 11. Obdobnou argumentaci předkládá i stěžovatelka, jež namítá neplatnost exekučního titulu. Odkazuje na závěry rozsudku Soudního dvora ve věci Achmea, z něhož se podává, že rozhodčí doložky v bilaterálních dohodách o ochraně a podpoře investic uzavřených mezi členskými státy EU jsou v rozporu s primárním právem EU. Namítá, že závěry formulované v tomto rozsudku jsou použitelné i na období před 6. 3. 2018, tj. před datem vydání tohoto rozsudku, což dokládá i judikatura Soudního dvora. Dále uvádí, že účinky rozsudku Achmea je třeba vztahovat k rozhodčímu nálezu jako celku a nelze je omezovat pouze na rozhodnutí ve věci samé. Dovozuje, že rozhodčí řízení, z něhož v nyní posuzované věci vzešel exekuční titul, již od samého začátku postrádalo právní základ. Stěžovatelka opětovně - jako v řízení před obecnými soudy - předkládá výklad Dohody, z nějž dovozuje závěr o nutnosti zastavit probíhající exekuční řízení, kterýžto výklad dle jejího názoru potvrzuje rovněž navazující judikatura Soudního dvora (srov. usnesení ze dne 21. 9. 2022 ve věci C-333/19 Romatsa). Má za to, že soudy porušily ústavní povinnost eurokonformního výkladu. Odkazuje rovněž na judikaturu německého Spolkového soudního dvora (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2025 sp. zn. I ZB 64/24), jenž dospěl k závěru, že "pro účinné prosazování evropského práva je nezbytné odmítnout prohlášení vykonatelnosti jakéhokoli rozhodčího nálezu, který je neslučitelný s právem Unie, bez ohledu na výsledek rozhodčího řízení a bez ohledu na to, zda je předmětem návrhu na prohlášení vykonatelnosti pouze rozhodnutí o nákladech řízení nebo celý rozhodčí nález." 12. Stěžovatelka uvádí, že případné rozpory mezi Dohodou a evropským právem (judikaturou Soudního dvora) mohly obecné soudy případně vyřešit prostřednictvím položení předběžné otázky, což ovšem neučinily. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud vyžádal spisy a vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení. 14. Nejvyšší soud uvedl, že interpretace zcela evidentní dikce dotčené části obsahu mezinárodní dohody, jakož i skutečnost, že exekuce je vedena výhradně pro vymožení nákladů nalézacího (rozhodčího) řízení, nemůže podle jeho názoru sama o sobě přivodit revizi napadeného rozhodnutí z ústavněprávních hledisek. Shodně se vyjádřil rovněž k návrhu stěžovatelky. 15. Krajský soud stručně odkázal na obsah napadených rozhodnutí. 16. Okresní soud se k ústavním stížnostem nevyjádřil. 17. Vedlejší účastnice ve vyjádření k návrhu stěžovatelky uvedla, že rozhodnutí považuje za správná. Zároveň sdělila, že se nevzdává svého postavení vedlejší účastnice, neboť pro ni může mít případné kasační rozhodnutí Ústavního soudu v této věci zásadní význam. Na toto své podání odkázala ve vyjádření k návrhu stěžovatele. 18. Stěžovatelé v replice zhodnotili, že tato vyjádření nepřinášejí žádné nové skutečnosti či právní argumenty. Uvedli, že se vyjádření míjí s podstatou ústavních stížností. Doplnili, že nadále trvají na svých návrzích a požadavku zrušení napadených rozhodnutí z důvodu jejich protiústavnosti. 19. Ústavní soud spojil řízení o ústavních stížnostech ke společnému řízení, jenž bylo dále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 1779/25 (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1779/25, II. ÚS 2833/25). Soudkyní zpravodajkou byla v souladu s rozvrhem práce určena Lucie Dolanská Bányaiová. IV. Splnění podmínek řízení 20. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavních stížností příslušný. Ústavní stížnosti jsou přípustné, protože stěžovatelé vyčerpali všechny prostředky ochrany svých práv. V. Věcné posouzení 21. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné. 22. Ústavní soud připomíná, že jedním z klíčových prvků práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, je povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí (srov. např. již nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). Prostřednictvím odůvodnění totiž soud seznamuje účastníky řízení s úvahami, které jej vedly k vydání rozhodnutí. Soud se musí vypořádat se všemi relevantními okolnostmi a uplatněnými tvrzeními či námitkami (např. nález ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05). Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je klíčové, aby soudy reagovaly na argumenty a námitky stěžovatelů a případně vysvětlily, proč je nepřijaly (nález ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17). Rozhodnutí, které řádné odůvodnění postrádá, je nepřezkoumatelné a zpravidla porušuje právo účastníků řízení na soudní ochranu (srov. např. nálezy ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 nebo též ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 237/24). 23. Právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí není absolutní. Soudy nemusí podrobně odpovídat na každou námitku účastníka řízení. Rozsah povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí závisí na konkrétních okolnostech každého případu. Je vždy třeba posoudit, zda argument, na který soud neodpověděl, je pro souzenou věc relevantní a zda mohl mít vliv na výsledek řízení (srov. nález ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 3143/13, bod 31). 24. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, stěžovatelé soudům opakovaně předkládali argument, že - stručně řečeno - výkon rozhodčího nálezu vydaného na základě česko-německé BIT, byť jen ve vztahu k výroku o náhradě nákladů rozhodčího řízení, odporuje evropskému právu (srov. např. dovolání stěžovatele, bod 28). Tyto námitky opakují rovněž v ústavních stížnostech, v nichž se dovolávají mj. rozsudku ve věci Achmea. Soudní dvůr v tomto rozsudku zdůraznil, že sporné rozhodčí doložky zpochybňují zachování specifického charakteru unijního práva, a to v rozporu se zásadami loajální spolupráce a autonomie tohoto právního systému. 25. Tato rovina argumentace byla podstatná pro výsledek řízení, neboť jejím prostřednictvím stěžovatelé zpochybňovali závěry soudů dovozené toliko z tvrzeně jasného a výkladové obtíže nepřipouštějícího znění Dohody, zejména jejího čl. 1 odst. 4 písm. a), dle kterého se za ukončené, a tedy exekuci umožňující řízení, považuje i řízení skončené konečným rozhodčím nálezem vydaným před dnem 6. 3. 2018, i pokud nebyl vykonán - tak jako v nyní posuzovaných případech - související nárok na náhradu nákladů řízení. Tuto námitku stěžovatelů nelze na první pohled označit za mimoběžnou či neopodstatněnou. Soudy se však s otázkou tvrzeného rozporu s evropským právem nevypořádaly, omezily se právě jen na výklad Dohody, aniž by ovšem v tomto výkladu dostatečně zohlednily unijní rozměr případu, čímž porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny (obdobně srov. nález ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 899/23, bod 24). Tento nedostatek přitom nenapravil ani Nejvyšší soud. 26. Soudy se v nyní posuzovaných případech měly lépe vypořádat s námitkou stěžovatelů, že závěry formulované v případu Achmea se uplatní nejen ve vztahu k samotnému meritornímu rozhodnutí (rozhodčímu nálezu), ale rovněž ve vztahu k jeho nákladovému výroku. Rovněž měly posoudit, zda s ohledem na případ Achmea neodporuje takto formulovaná Dohoda evropskému právu a zda by výkon tohoto nákladového výroku vyplývajícího z rozhodnutí přijatého na základě arbitrážní doložky v BIT odporující evropskému právu této doložce nepřiznával dílčí právní účinky bránící efektivní aplikaci evropského práva na vnitrostátní úrovni. Rozhodnutí v nyní posuzované věci tudíž předpokládá a vyžaduje, aby soudy postavily na jisto otázku souladu výkonu nákladového výroku arbitrážního nálezu s evropským právem, resp. nosnými právními závěry rozsudku Achmea, což se ovšem nestalo. 27. Obecné soudy budou povinny posoudit, zda má evropské právo a z něj plynoucí požadavky přednost před úpravou plynoucí z Dohody, coby mezinárodní smlouvy sjednané mezi některými členskými státy EU, jež - nutno dodat - formálně vzato není součástí evropského práva (EU není její smluvní stranou), jakož i zhodnotit, jak v takovém případě vykládat a aplikovat Dohodu, resp. zda vůbec ji aplikovat. Rozpor s evropským právem by tudíž mohl mít zcela zásadní vliv na výsledek řízení, a to zejména v případě, že by soud zjistil, že jde o výkladově neodstranitelný rozpor mezi Dohodou a evropským právem. Evropské právo není součástí ústavního pořádku a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší v nynější věci posuzovat, zda má evropské právo přednost před úpravou plynoucí z Dohody, to je věcí obecných soudů. V tomto kontextu Ústavní soud může pouze poukázat na princip autonomie a zásadu přednosti evropského práva, jakož i judikaturu Soudního dvora (srov. Miglio, A. Differentiated integration and the principle of loyalty. European Constitutional Law Review. 2018, roč. 14, č. 3, s. 487 a 488), jakož i zásadu loajality zakotvenou v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. Závěr soudů dovozený z výkladu Dohody, že výkonu nákladového výroku nic nebrání, neboť exekuční titul vzešel z arbitrážního řízení, jež je nutno považovat za ukončené ve smyslu čl. 1 odst. 4 písm. a) Dohody, ovšem není s ohledem na výše uvedené bez dalšího udržitelný. 28. V opačném případě, tj. při konstatování souladu Dohody s evropským právem, by pak byly soudy povinny stěžovatelům přesvědčivě vysvětlit, proč se neuplatní závěry obsažené v bodě 11 výše citovaného rozsudku německého Spolkového soudního dvora, že "pro účinné prosazování evropského práva je nezbytné odmítnout prohlášení vykonatelnosti jakéhokoli rozhodčího nálezu, který je neslučitelný s právem Unie, bez ohledu na výsledek rozhodčího řízení a bez ohledu na to, zda je předmětem návrhu na prohlášení vykonatelnosti pouze rozhodnutí o nákladech řízení nebo celý rozhodčí nález." Ústavní soud si je vědom, že rozhodnutí cizích soudů nejsou pro české soudy závazná, nicméně v oblasti aplikace unijního práva mají zvláštní význam (srov. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 6. 10. 2021 ve věci C-561/19 Consorzio Italian Management, bod 49). V nyní posuzovaném případě citované rozhodnutí nabízí alternativní (a myslitelný) výklad, jehož se oba stěžovatelé dovolávali v průběhu celého předchozího řízení. Tento výklad navíc odpovídá i pozici dalších zahraničních soudů odmítajících přiznávat arbitrážím vedeným na základě doložek rozporných s evropským právem jakékoli právní účinky (srov. např. rozhodnutí Odvolacího soudu v Amsterdamu ze dne 22. 4. 2025, ECLI:NL:GHAMS:2025:1065, jenž ve věci LP Corp. proti Polsku investorovi přikázal ukončit arbitrážní řízení zahájené na základě intraunijní BIT). Je proto namístě, aby k tomuto argumentačnímu východisku zaujaly soudy postoj (viz opět Consorzio Italian Management, bod 49). 29. Konečně, nebyly-li by si soudy jisty posouzením otázky, jež je základem nyní posuzovaných případů a jež souvisí s rozšířením právních závěrů rozsudku Achmea rovněž na nákladové výroky arbitrážních nálezů a jejich následný výkon, mají k dispozici mechanismus řízení o předběžné otázce. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury týkající se povinnosti předložení předběžné otázky, z níž vyplývá, že standard odůvodnění obecných soudů v tomto ohledu v zásadě posuzuje s ohledem na tzv. CILFIT výjimky (jak byly modifikovány rozsudkem velkého senátu Soudního dvora uvedeným v předchozím bodě). Podle této judikatury obecně platí, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, může být povinnosti podat předběžnou otázku zproštěn pouze v případě, že vznesená otázka není relevantní, nebo že dotčené ustanovení unijního práva již bylo předmětem výkladu Soudního dvora (acte éclairé), případně že výklad unijního práva je natolik zřejmý, že není ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (acte clair). 30. Úkolem soudů, resp. Nejvyššího soudu (srov. dále), proto bude, aby důkladně zvážily, zda v nyní posuzovaných případech přistoupí k položení předběžné otázky, resp. aby odůvodnily, že je dána některá ze shora uvedených výjimek. Ústavní soud má přitom zato, že tato otázka, jež je pro rozhodnutí věci zjevně relevantní, prozatím nebyla Soudním dvorem řešena (stěžovateli uváděný rozsudek ze dne 26. 10. 2021 ve věci C-109/20 Polsko proti PL Holdings Sárl řeší nesouvisející otázku zákazu uzavření ad hoc rozhodčí smlouvy mající totožný obsah, jako rozhodčí doložka v intraunijní BIT; z usnesení ze dne 21. 9. 2022 ve věci Romatsa lze závěr o nepřípustnosti výkonu nákladového výroku arbitrážního nálezu dovodit jen nepřímo - srov. bod 43; tento závěr nevyplývá ani z rozsudku ze dne 2. 9. 2021 ve věci C-741/19 Moldavská republika proti Komstroy LLC, v němž Soudní dvůr rozhodl, že na spory uvnitř EU není použitelný ani mechanismus řešení sporů mezi investorem a státem stanovený Dohodou k Energetické chartě). Rozpory v judikaturních závěrech Nejvyššího soudu a německého Spolkového soudního dvora současně naznačují, že se nejedná ani o otázku, u níž by odpověď byla zcela zřejmá. Jak plyne z judikatury Soudního dvora, Nejvyšší soud musí být v situacích podobných judikaturních rozporů mezi soudy různých členských států "zvlášť ostražitý při posuzování případné neexistence rozumné pochybnosti o správném výkladu daného unijního ustanovení a musí brát v úvahu zejména cíl řízení o předběžné otázce, kterým je zajistit jednotný výklad unijního práva." (opět Consorzio Italian Management, bod 49). 31. Lze shrnout, že soudy tyto evropskoprávní aspekty nevzaly v potaz, byť k tomu byly argumentací a námitkami stěžovatelů vyzvány. Soudy navíc měly dostatek indicií, aby evropské právo "vtáhly do hry". Nelze totiž přehlédnout, že i přesto, že Dohoda formálně vzato není součástí tohoto právního systému, fakticky jej (v podobě vyložené v rozsudku Achmea) implementuje, o čemž svědčí její dílčí ustanovení, včetně preambulární části (dále srov. např. čl. 11 či čl. 14 Dohody). VI. Závěr 32. Ústavní soud tento nález uzavírá konstatováním, že soudy nedostály požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Nevypořádaly se totiž s námitkou tvrzeného rozporu s evropským právem a omezily se právě jen na výklad Dohody, aniž by ovšem v tomto výkladu dostatečně zohlednily unijní rozměr případu. Porušily tedy právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. 33. Ústavní soud proto vyhověl ústavním stížnostem [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zrušil napadená usnesení Nejvyššího soudu [§ 83 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rozhodl tak mimo ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). 34. Z důvodů procesní ekonomie, jakožto i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil právě jen rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejichž zrušením se otevírá prostor k novému projednání stížnostních námitek stěžovatelů, týkajících se souladu výkonu nákladového výroku rozhodčího nálezu vydaného na základě česko-německé BIT s evropským právem, dovolacím soudem. Ve zbytku, tj. ve vztahu k rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu