Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Marií Martinovou, advokátkou, sídlem Roháčova 2614, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 8 Afs 23/2025-32 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2024 č. j. 31 Af 9/2024-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Královéhradecký kraj jako správce daně po provedené daňové kontrole doměřil stěžovatelce třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 21. 2. 2023 DPH za zdaňovací období květen, srpen a září 2019 daň za jí tvrzenou prezentaci na reklamních spotech na elektronických panelech v Praze od dodavatele KATRION s. r. o. (dále jen "Katrion"). Podle správce daně stěžovatelka neprokázala faktické uskutečnění reklamních plnění. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (jako žalovaného) ze dne 28. 6. 2024 č. j. 20516/24/5300-21441-712599, ve věci doměření daně z přidané hodnoty týkajících se tvrzené reklamní prezentace. Konstatoval, že vypovídací síla provedených důkazů na podporu existence reklamní prezentace je slabá; svědci podporující argumentaci stěžovatelky svá tvrzení o zobrazování reklamních spotů stěžovatelky nepodložili žádnými dalšími hodnověrnými důkazy, jako například knihami jízd dokládajícími, že se skutečně pohybovali v místech, kde billboardy stály. Jejich svědecké výpovědi navíc byly v rozporu s tvrzením pracovníků provozovatele reklamních elektronických panelů, kteří uvedli, že v daných zdaňovacích obdobích reklamní spoty stěžovatelky nevysílali. Krajský soud rovněž konstatoval, že správce daně dostatečně zdůvodnil, proč nevyhověl žádosti o odročení výslechu svědka Tomáše Wintera, jednatele Katrion. Soukromá oslava narozenin zástupce stěžovatelky Ing. Radka Lančíka, která se konala den před výslechem, není podle krajského soudu důvodem pro odročení výslechu. Zástupce stěžovatelky měl dostatek času, aby na nevyhovění žádosti o odročení reagoval. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasila se substitučním zastoupením, byla uvedena až v žalobě, takže tuto informaci nemohl správce daně při svých úvahách zohlednit. 3. Kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatoval, že předmětem přezkumu v kasačním řízení může být pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu o námitkách uvedených v žalobě obstojí. Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítala komplexní přezkum provedeného dokazování, vážení důkazů svědčících v její prospěch oproti důkazům v její neprospěch a zohlednění dříve nenamítaných aspektů, jsou takové námitky nepřípustné. Úkolem krajského soudu nebylo znovu posoudit a hodnotit veškeré důkazy obsažené v daňovém spisu, ale na základě řádně uplatněných žalobních námitek posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí. Svědecké výpovědi svědků Luďka Blandy a dalších byly krajským soudem i správním orgánem hodnoceny v kontextu dalších provedených důkazů s tím, že nejsou hodnověrným důkazem prokazujícím faktické uskutečnění reklamních služeb. Videozáznam doložený stěžovatelkou nebylo možno jednoznačně spojit s dotčenými zdaňovacími obdobími. Stran námitky neodročení výslechu svědka Wintera Nejvyšší správní soud konstatoval, že oslava narozenin zástupce stěžovatelky není omluvitelným důvodem. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud postavil údajné neprokázání přijetí reklamy na obrazovkách v pražských lokalitách na jediném důkazu - svědecké výpovědi výkonné ředitelky provozovatele reklamních elektronických panelů. Naopak důkazy vyznívající ve prospěch stěžovatelky (daňové doklady, smlouvu o reklamě včetně dodatků, zaplacení za reklamu, videozáznamy o promítání reklamy, svědecké výpovědi) nepovažoval za prokazující realizaci reklamy. Krajský soud uvěřil svědkyni výkonné ředitelky a nepožadoval doložení její svědecké výpovědi listinnými důkazy, zatímco u svědeckých výpovědí svědků vypovídajících ve prospěch stěžovatelky doložení dalšími důkazy požadoval; svědecké výpovědi tedy nehodnotil stejně. Požadavek Nejvyššího správního soudu, aby kasační námitky kopírovaly žalobní námitky, a pokud se neshodují, jsou takové kasační námitky nepřípustné, považuje stěžovatelka za přepjatě formalistický. Kasační námitky stěžovatelky totiž reagovaly na argumentaci v rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud rovněž měl přisvědčit stěžovatelce ohledně posunutí výslechu svědka Wintera o dva týdny. Pokud navíc Nejvyšší správní soud v této souvislosti argumentuje kritériem výše nákladů na oslavu, které by mohly ospravedlnit posunutí termínu výslechu, pak v tomto ohledu jde o rozhodnutí překvapivé, protože výší nákladů na oslavu žádný předchozí orgán neargumentoval. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. Proto nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do procesu dokazování či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu může proto Ústavní soud zasahovat jen velmi výjimečně. Jednou z výjimek jsou tzv. extrémní rozpory mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze (srov. např. nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal. 6. Závěry soudů o tom, že stěžovatelka neprokázala, že ve výše specifikovaných zdaňovacích obdobích vynaložila náklady na reklamní prezentaci, nevykazují shora uvedenou vadu extrémního rozporu s provedenými důkazy. Jakkoli k reklamní prezentaci patrně došlo, mohlo to být ve zdaňovacích obdobích jiných. Z toho důvodu nejsou relevantní tvrzení stěžovatelky, že ve správním řízení předkládala orgánům daňové správy a posléze i soudům smlouvy na vytvoření propagační prezentace, protože ani z těchto dokumentů přímo nevyplynulo, v jakém období k této reklamní propagaci spojené se stěžovatelkou skutečně došlo. 7. Stěžovatelka také poněkud dezinterpretuje závěr správního orgánu i krajského soudu, protože ty nevychází z žádného zobecňujícího závěru, že by každá výpověď ve správním řízení musela být doložena jiným důkazem. V posuzované věci šlo pouze o to, že stěžovatelkou tvrzené náklady ospravedlňující snížení daňové povinnosti nebyly dostatečně prokázány jí předkládanými důkazy. Pokud krajský soud svědeckým výpovědím osob spojených se stěžovatelkou neuvěřil, dodal, že nejsou podpořeny ani jinými důkazy. Takový postoj je však zjevně odlišný od interpretace stěžovatelky, tedy že by každá svědecká výpověď musela být doplněna dalším např. písemným důkazem. Krajský soud vysvětlil, proč uvěřil výkonné ředitelce společnosti provozující elektronické plochy, na kterých měla být reklama stěžovatelky umístěna. Její tvrzení není vyvráceno ani vyjádřením jednatele dané společnosti Wintera, neboť ten o realizaci každé jednotlivé zakázky neměl konkrétní informace. 8. Nejvyšší správní soud velmi podrobně zdůvodnil, proč nebylo procesní chybou nepřesunutí dalšího navrženého výslechu svědka Wintera na pozdější termín (srov. body 26 až 37), přičemž proti jeho závěrům nelze z ústavního pohledu nic namítat. Požadovaný přesun výslechu by musel být ospravedlněn vážnými důvody, kterými ovšem oslava narozenin zástupce stěžovatelky není, zvláště když jediným důvodem mělo být jeho eventuální ovlivnění alkoholem v den výslechu. O tom, že návrhu nebude vyhověno, byl zástupce stěžovatelky informován v dostatečném předstihu např. pro zajištění možné substituce či jiného řešení. 9. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že ústavní vadu představuje překvapivost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když s odkazem na prejudikaturu zmínil, že oslava narozenin by mohla být důvodem pro přesunutí termínu výslechu svědka, byla-li by spojena (podobně jako dovolená) s vyššími náklady. Jde o běžnou argumentaci dosavadní rozhodovací praxí soudu se zdůvodněním, že situace zástupce stěžovatelky není srovnatelná. 10. Ústavněprávní relevanci nemá ani argumentace stěžovatelky příliš formalistickým postupem při posuzování novosti kasačních námitek. Nejvyšší správní soud uvedl, že se nemůže zabývat námitkami, které byly v řízení o kasační stížnosti uplatněny jako nové, což taktéž zdůvodnil (body 14 až 17, resp. bod 25 napadeného rozhodnutí). Argumentace stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti tyto závěry nijak nevyvrací, pouze interpretuje pojetí žalobních námitek velmi široce v rozporu s účelem řízení o kasační stížnosti, resp. rolí správních soudů při přezkumu či zjišťování skutkového stavu. 11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu