Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Bartoše, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem, sídlem U Studánky 250/3, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2025 č. j. 30 Cdo 1342/2025-457 a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2024 č. j. 14 Co 344/2024-429, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 4. 2024 č. j. 42 C 58/2018-391 se podává, že se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po vedlejší účastnici částky 11 800 000 Kč jako náhrady újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 194/2004. Tato částka sestávala z 300 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním dvou nezákonných rozhodnutí v tomto řízení a 10 500 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající ve zhoršení zdravotního stavu stěžovatele v příčinné souvislosti s délkou řízení. Tato částka byla tvořena částkou 750 000 Kč jako bolestného, částkou 7 725 000 Kč za ztížení společenského uplatnění a částkou 2 025 000 Kč jako odškodnění nemajetkové újmy za psychické strádání v důsledku dlouhodobého stresu z délky řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 30. 3. 2021 č. j. 42 C 58/2018-159 v plném rozsahu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2021 č. j. 14 Co 301/2021-192 potvrdil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu co do částky 1 181 375 Kč (požadované zadostiučinění za újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí a část požadovaného zadostiučinění za újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení), v částce 118 625 Kč rozhodnutí obvodního soudu změnil a žalobě vyhověl (část požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) a v částce 10 500 000 Kč (požadovaná částka za újmu spočívající ve zhoršení zdravotního stavu v příčinné souvislosti s délkou řízení) rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 4. V navazujícím řízení obvodní soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2024 č. j. 42 C 58/2018-391 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2024 č. j. 42 C 58/2018-407) připustil změnu žaloby, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení a zamítl žalobu o zaplacení 10 500 000 Kč. 5. Proti tomuto rozhodnutí se co do výroku o povinnosti zaplatit úroky z prodlení odvolala vedlejší účastnice. Stěžovatel se odvolal proti zamítavému výroku o zaplacení 10 500 000 Kč, pouze však co do částky 2 025 000 Kč představující nemajetkovou újmu stěžovatele za jeho psychické strádání v důsledku dlouhodobého stresu z délky posuzovaného řízení a výrokům o nákladech řízení. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o úrocích z prodlení tak, že žalobu o jejich zaplacení zamítl (výrok I.) a potvrdil výrok rozsudku obvodního soudu ohledně částky 2 025 000 Kč (výrok II.). 6. Městský soud své rozhodnutí ve vztahu k tomuto výroku odůvodnil tak, že v projednávané věci je třeba rozlišit, zda v důsledku nepřiměřené délky řízení utrpěl stěžovatel škodu na zdraví, či případně zda u něj šlo o zvýšené duševní útrapy, a tedy zvýšenou závažnost újmy, kterou je třeba podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zohlednit při stanovení zadostiučinění. Součástí náhrady újmy na zdraví je náhrada za bolest, za ztížení společenského uplatnění i za další nemajetkovou újmu. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovateli bylo poskytnuto zadostiučinění, které je přiměřenou kompenzací frustrace a stavu nejistoty v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Ze skutkových zjištění (závěrů znaleckého posudku) nevyplývají žádné zvýšené duševní útrapy, a tedy ani taková závažnost újmy, kterou by bylo třeba odškodnit nad rámec přiznané částky. 7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání nezakládá stěžovatelem formulovaná otázka, zda je postačujícím odškodněním náhrada nemajetkové újmy odrážející pouze délku nepřiměřeně dlouhého řízení v případě existence nezávažných a dočasných obtíží stěžovatele způsobených tímto řízením. Pokud stěžovatel v dovolání uvádí, že v příčinné souvislosti s řízením trpěl neurastenií a anxiózním syndromem, konstruuje své právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než městský soud vycházející ze závěrů znalce. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud doplnil, že se městský soud neodchýlil od stěžovatelem uváděných rozhodnutí Nevyššího soudu a Ústavního soudu, neboť ta se týkají odlišných skutkových okolností a odlišných typů nároků. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně shrnuje průběh nepřiměřeně dlouhého řízení a řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí a rekapituluje závěry znaleckého zkoumání učiněná v řízení před obecnými soudy. Z nich podle něj vyplývá, že spouštěčem stěžovatelovy neurastenie a anxiózního syndromu byl právě a pouze způsob vedení řízení. Obecné soudy psychické obtíže stěžovatele bagatelizovaly. Podle stěžovatele by bylo spravedlivé přiznat vyšší kompenzaci účastníkům řízení postiženým nesprávným úředním postupem, pokud v jeho důsledku netrpěli pouze frustrací a nejistotou, ale i duševními poruchami. Platit by to mělo i v případě těch účastníků řízení, jejichž duševní poruchy nebyly až tak závažné. Satisfakce přiznaná stěžovateli ve výši 118 625 Kč nemůže představovat adekvátní kompenzaci veškerých jeho útrap. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 10. Těžiště ústavní stížnosti v posuzované věci představuje polemika stěžovatele se skutkovými závěry soudů a na ně navazujícími právními závěry. Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal jeho verzi skutkového a právního hodnocení sporu. Ústavní soud z přiloženého rozhodnutí městského soudu i vyžádaného rozhodnutí obvodního soudu ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z provedeného znaleckého posudku vyplynulo, že posuzované řízení nevedlo k závažnému zásahu do kvality života stěžovatele. Pokud obecné soudy nepovažovaly psychické obtíže žalobce za natolik intenzivní, aby odůvodňovaly přiznání náhrady nemajetkové újmy, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Soudy zdůraznily, že ze skutkových zjištění nevyplývá zvýšená závažnost (intenzita) újmy, kterou by bylo nutné odškodnit nad rámec již přiznané částky. Tyto úvahy soudů neshledal Ústavní soud nepřiměřenými či extrémními. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. 11. Ani v postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení. Stěžovatel ostatně ani žádné konkrétní námitky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu neuvádí. Právní závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nijak nevybočují z ústavněprávního rámce výkladu podústavních předpisů. V posuzovaném případě nejde o výjimečnou situaci, v níž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581), usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15]. 12. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl proto k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu