Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti YOLT Services s. r. o., sídlem Sokolská 1605/66, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Davidem Vostrejžem, advokátem, sídlem Vrchlického sad 1893/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. prosince 2025 č. j. 10 Afs 48/2025-60, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka podniká v oblasti poskytování televizních programů spotřebitelům v České republice. Věc se týká výše sazby srážkové daně z licenčních poplatků, zejména ve vztahu k možnosti využití příznivějšího právního režimu podle smluv o zamezení dvojího zdanění. Ohledně zdanění licenčních poplatků stěžovatelka v minulosti vedla celou řadu řízení (srov. bod 2 napadeného rozsudku). Ústavní soud se skutkově obdobnou věcí totožné stěžovatelky zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2459/25. Stejně tak Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci připomněl, že stěžovatelka předkládala stejné otázky, jaké již řešil ve věci sp. zn. 10 Afs 47/2025 napadené předchozí ústavní stížností. 2. Oproti skutkovému stavu v odkazované věci jde v nyní posuzované věci o jiné zdaňovací období, konkrétně období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015, za které správce daně stěžovatelce stanovil k přímé úhradě daň z příjmů právnických osob ve výši 9 736 202, 50 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále z částky doměřené daně ve výši 1 947 240 Kč. K odvolání stěžovatelky změnil vedlejší účastník platební výměr tak, že od povinnosti platit penále upustil a výši doměřené daně snížil na částku 9 147 339 Kč. 3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten ji rozsudkem ze dne 4. 2. 2025 č. j. 11 Af 38/2020-141 zamítl s tím, že vedlejší účastník nepochybil, když nepostupoval podle smlouvy o zamezení dvojí zdanění. Výhody plynoucí ze smluv o zamezení dvojího zdanění nelze uplatnit přímo vůči zprostředkovateli, ale toliko vůči osobě skutečného vlastníka licenčních poplatků. Stěžovatelka však licenční poplatky hradila osobám, které byly ve vztahu k těmto úhradám tzv. průtokovými společnostmi. 4. Proti rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji napadeným rozsudkem zamítl. Pro účely řízení o ústavní stížnosti je relevantní pouze řešení otázky uplatnění smlouvy o zamezení dvojího zdanění při stanovení daně skutečnému vlastníku licenčního poplatku, který není jeho okamžitým příjemcem. Nejvyšší správní soud aproboval závěry městského soudu, přičemž uvedl, že stěžovatelkou napadanou konkrétní formulaci v rozsudku městského soudu nelze vytrhávat z kontextu celého rozsudku, který se neodchyluje od dosavadního judikaturního pojetí konceptu skutečného vlastníka licenčního poplatku. V tomto smyslu tedy městský soud správně konstatoval, že podmínkou aplikace smluv o zamezení dvojího zdanění je vztah mezi daňovým subjektem a skutečným vlastníkem poplatku, který v posuzovaném případě chyběl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Nejvyšší správní soud pochybil, když v rozporu se zákonem nezrušil rozsudek městského soudu a věc mu nevrátil. Městský soud nesprávně vyložil pojem skutečného vlastníka, což Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku korigoval. Namísto toho měl ale rozsudek městského soudu v souladu s kasačním principem podle s. ř. s. zrušit. Žalobní námitky stěžovatelky, kterým se městský soud nesprávným posouzením právní otázky vyhnul, tak zůstaly kvůli zásahu Nejvyššího správního soudu nevypořádány. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud se s ohledem na výše uvedenou skutkovou podobnost dříve posuzované věci omezí pouze na strohé odůvodnění s odkazem na závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 2459/25. Výklad aplikovatelnosti smluv o zamezení dvojího zdanění plyne z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu. Ostatně, stěžovatelčiny námitky míří zejména k tomu, že Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručená práva tím, že nezrušil rozsudek městského soudu a věc mu nevrátil, přestože musel korigovat jeho právní závěr. 7. Na tomto postupu ale Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Nejvyšší správní soud navzdory tvrzení stěžovatelky nepřipustil, že se městský soud dopustil nesprávného posouzení relevantní právní otázky (srov. body 24 až 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Konkrétní formulaci, obsaženou v bodu 63 rozsudku městského soudu, pouze zařadil do širšího kontextu celého rozhodnutí a shledal, že městský soud otázku aplikovatelnosti smluv o zamezení dvojího zdanění posoudil v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší správní soud zopakoval již dříve vyslovený závěr, že přítomnost zprostředkovatele v obchodním modelu nebrání využití daňových výhod ve vztahu ke skutečnému vlastníkovi licenčních poplatků, avšak brání aplikaci mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění ve vztahu ke zprostředkovateli či okamžitému příjemci, který skutečným vlastníkem licenčních poplatků není. Zároveň dostatečně vysvětlil, že se městský soud navzdory jedné nepřesné formulaci od tohoto závěru neodchyluje a vychází z něj. 8. Stěžovatelka dále tvrdí, že se městský soud nesprávným posouzením právní otázky vyhnul žalobním námitkám stěžovatelky, které po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zůstaly nevypořádány. Těmto námitkám však stěžovatelka věnuje pouze jeden bod ústavní stížnosti, kde je toliko v seznamu vyjmenovává, ústavněprávně relevantní argumentaci jejich vztahu k věci, důležitost pro ochranu jejích základních práv, ani žádné další odůvodnění k nim však nepřipojuje. 9. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu