Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Petrou Kubalíkovou, advokátkou, sídlem náměstí Boženy Němcové 2/1, Újezdeček, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. srpna 2025 č. j. 7 To 267/2025-256 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. června 2025 č. j. 6 T 78/2025-207 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 246 odst. 1 a § 265d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu, v němž tato ustanovení neumožňují podat poškozenému odvolání a dovolání, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Teplicích a B. B. (jedená se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel vystupoval v trestním řízení jako poškozený. Okresní soud v Teplicích shledal vedlejšího účastníka vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se odsouzený na stěžovateli (v té době kolegovi z práce) dopustil tak, že ho kuchyňským nožem s délkou ostří 12 cm bodl do pravé části břicha. Poté došlo k potyčce, během níž se stěžovateli podařilo odsouzeného odzbrojit a uprchnout. Stěžovatel utrpěl vážné zranění, které si vyžádalo operační zákrok s pětidenní hospitalizací a bolestivým léčením, které ho omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu čtrnácti týdnů. Okresní soud uložil odsouzenému nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří roků. Odsouzený jednal ve zkratu způsobeném dlouhodobými duševními problémy, prohlásil vinu, podstupuje léčbu duševních problémů a jednání upřímně lituje, byť na trestnou činnost neprojevil dostatečný náhled. Trest je přísný, ale přiměřený, spravedlivý a nezbytný, protože trestný čin byl závažným útokem na zdraví člověka. Okresní soud též odkázal zdravotní pojišťovnu s adhezním nárokem do občanskoprávního řízení (stěžovatel nárok neuplatnil). 2. K odvolání odsouzeného Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích o trestu odnětí svobody a náhradě škody a znovu rozhodl tak, že se odsouzený odsuzuje k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, který podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Zároveň uložil odsouzenému, aby se v průběhu zkušební doby podrobil psychiatrickému léčení, které není ochranným léčením a aby se podroboval psychologickému poradenství. Krajský soud doplnil dokazování znaleckými posudky a lékařskými zprávami k osobě odsouzeného a zjistil, že odsouzený má na své jednání dostatečný náhled a léčí se, není osobou pro společnost nebezpečnou. S ohledem na způsobené zranění o těžkou újmu nešlo, ale s ohledem na dobu léčení ano. Je proto namístě uložit odsouzenému podmíněný trest, neboť jde o dostatečný trest k nápravě. Je velmi pravděpodobné, že všechny své povinnosti bude díky svému osobnostnímu nastavení důsledně dodržovat. Uložení ochranného léčení nebylo namístě, protože odsouzený netrpí duševní poruchou v právním smyslu slova. 3. Přibližně měsíc poté podal stěžovatel podnět k podání dovolání. Nejvyšší státní zastupitelství podnět vyrozuměním ze dne 15. 11. 2025 č. j. 1 NZO 6009/2025-17 odložilo. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena celá řada jeho ústavně zaručených práv. Zaprvé, trestní soudy neústavně zasáhly do jeho participačních procesních práv. Vůbec nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání o odvolání odsouzeného. Byla mu tak odepřena možnost být přítomen veřejnému zasedání a reagovat na obhajobu odsouzeného. Stěžovateli nebyl doručen ani rozsudek krajského soudu a o pobytu odsouzeného na svobodě se dozvěděl až od svých kolegů. Tento postup je v přímém rozporu s nedávnou judikaturou Ústavního soudu, která konstatuje, že poškozený má jako strana trestního řízení právo účastnit se úkonů, které tvoří základ pro meritorní rozhodnutí trestního soudu. Byl proto vystaven sekundární viktimizaci. 5. Zadruhé, trestní soudy se dopustily nesprávné právní kvalifikace skutku, čímž zároveň porušily princip předvídatelnosti rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků a uložily nepřiměřeně mírný trest. Útok odsouzeného měl být kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Bodnutí do břicha, kde jsou důležité orgány, lze jistě kvalifikovat jako bezprostřední ohrožení na životě, a tedy pokus vraždy. V průběhu potyčky se stěžovatelem neměl odsouzený kontrolu nad svým jednáním a jen shodou okolností nedošlo ke smrti stěžovatele. Odsouzený měl minimálně nepřímý úmysl vraždit, a pokud by se stěžovatel neubránil, nemusel by útok u jednoho bodnutí skončit. Odsouzený bagatelizoval a popíral trestnou činnost, nepomohl stěžovateli a ujel před policií. Odsouzený vylákal stěžovatele na odlehlé místo s úmyslem ho zavraždit a závěry trestních soudů jsou nepřezkoumatelné, vnitřně rozporné a v extrémním rozporu s obsahem důkazů, vůbec nevysvětlují, proč jde jen o těžké ublížení na zdraví. Tímto hodnocením se trestní soudy též odchýlily od ustálené judikatury a uložily excesivně nízký trest. 6. Zatřetí, trestní soudy systémově znemožnily přezkum právní kvalifikace a porušily stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování. K zásahu do práv stěžovatele došlo již jen tím, jak bylo řízení vedeno, již obžaloba nesprávně kvalifikovala útok. Při hlavním líčení odsouzený prohlásil vinu a trestní soud toto prohlášení přijal. Tím došlo k zafixování právní kvalifikace způsobem, který znemožnil následnou ochranu stěžovatele. Zůstal proto bez účinné ochrany vůči podhodnocenému skutku. Stěžovatel proto navrhuje též zrušení § 246 odst. 1 a § 265d odst. 1 trestního řádu, a to v rozsahu, v němž tato ustanovení neumožňují podat poškozenému odvolání a dovolání a neústavně tak znemožňují poškozenému účinnou právní ochranu před protiprávním násilím. Poškození by měli mít možnost se bránit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost je přípustná, vyjma té části, kterou stěžovatel brojí proti výrokům rozsudku okresního soudu o trestu odnětí svobody a náhradě škody, které krajský soud zrušil (Ústavní soud nemůže přezkoumávat výroky, které byly zrušeny či změněny). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud si vyžádal trestní spis a vyzval účastníky a státní zastupitelství, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 9. Okresní soud uvedl, že stěžovatel byl veden jako procesní strana ve smyslu § 43 trestního řádu a měl možnost uplatňovat svá procesní práva. Byl osobně přítomen u hlavního líčení i vyhlášení rozsudku. Oba rozsudky mu byly doručovány hybridní poštou. 10. Krajský soud uvedl, že stěžovateli samozřejmě náležela práva stanovená v § 43 odst. 1 trestního řádu, tj. i právo účastnit se veřejného zasedání o odvolání. V tomto konkrétním případě krajský soud však stěžovatele nevyrozumíval s ohledem na § 233 odst. 1 trestního řádu a skutkové okolnosti věci. Stěžovatel nemohl být rozhodnutím dotčen, neuplatnil adhezní nárok, neměl zmocněnce. Odsouzený prohlásil vinu. Stěžovatel svá práva neuplatňoval v přípravném řízení ani v řízení před okresním soudem, krajský soud proto neočekával, že by se na tom cokoli změnilo. Stěžovatel neuplatňoval právo být informován o propuštění odsouzeného z vazby na svobodu či o případném trestu odnětí svobody. Stěžovatel zřejmě neměl zájem v odvolacím řízení uplatňovat svá práva, neměl zájem se setkat s odsouzeným, a proto krajský soud shledal, že není třeba stěžovatele znovu konfrontovat s trestným činem a upozorňovat ho na veřejné zasedání, na kterém by nemohl s ohledem na rozsah přezkumu nic změnit. K tomu, jakým způsobem odsouzený zasáhl do práv stěžovatele, se stěžovatel vyjadřoval v přípravném řízení, je to zřejmé z povahy věci a při rozhodování k tomu krajský soud přihlédl. K uloženému trestu odkázal krajský soud na detailní odůvodnění rozsudku. 11. Okresní státní zastupitelství v Teplicích sdělilo, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat. 12. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem uvedlo, že stěžovatel proti užití právní kvalifikace nevznesl žádné námitky. Nežádal o přezkoumání postupu policejního orgánu ani o podnět k výkonu dohledu. Účastnil se hlavního líčení a proti kvalifikaci nic nenamítal. Nebyl-li stěžovatel informován o konání veřejného zasedání, skutečně tím došlo k porušení zákona, protože poškozený neztrácí své postavení ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu tím, že škoda byla nahrazena nebo nárok na její náhradu nebyl uplatněn. Porušení procesního práva však musí být z hlediska ústavněprávního přezkumu významné a je třeba posuzovat řízení jako celek a hodnotit konkrétní okolnosti případu. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení nevznesl žádné výhrady, neuplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy a vyjádřil kladné stanovisko k učiněnému prohlášení viny odsouzeným. Nedoručením rozsudku nedošlo k porušení práv, neboť tento postup byl v souladu s § 130 odst. 1 trestního řádu. Námitky k právní kvalifikaci jsou irelevantní, sám stěžovatel svým stanoviskem vyjádřeným v souladu s § 206c odst. 3 trestního řádu přispěl k přijetí prohlášení viny a tím i k fixaci užité právní kvalifikace. Pokud by námitky vznesl, nemusel by okresní soud prohlášení viny přijmout, případně by musel námitky stěžovatele vypořádat. Prohlášení viny odpovídá skutkovému stavu, útok byl střední intenzity, bezprostředně neohrožoval stěžovatele na životě a odsouzený stěžovatele zanechal v situaci, kdy věděl, že si přivolá pomoc a že je toho schopen. Proto nelze dovodit vražedný úmysl. Kvůli přijetí prohlášení viny okresní soud neprováděl dokazování. Trest krajský soud řádně odůvodnil, vypořádal se i s námitkami ohledně útoku na život. K návrhu na zrušení ustanovení trestního řádu lze uvést, že o tom již Ústavní soud rozhodoval, a že by tím došlo ke zničení koncepce trestního práva. 13. Ústavní soud přeposlal všechna vyjádření stěžovateli, ten však na ně již nereagoval. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Podstatou práva na účinné vyšetřování není dosažení určitého výsledku, např. odsouzení pachatele. Jeho podstata je procesní: stát musí zabezpečit řádný průběh procesního postupu. Byť základní práva a svobody požívají stejnou míru ochrany, povinnost účinného vyšetřování se liší v závislosti na dotčené hodnotě, zájmu či statku. Není pochyb, že nyní měl stát povinnost provést účinné vyšetřování, šlo o útok na zdraví (srov. nález ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 2468/24, body 19 až 28 a tam citovaná judikatura). 15. Právo na účinné vyšetřování není bezbřehé. Ústavní soud není nějakou alternativní "generální prokuraturou", není nějakým vrchním dohlížitelem nad zákonností postupu orgánů činných v trestním řízení, který do trestního řízení volně intervenuje a supluje úvahy příslušných orgánů ve všech věcech, které spadají do působnosti práva trestního (nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24, bod 42). Tato teze platí o to silněji pro část trestního řízení před trestními soudy. Posoudil-li totiž spornou věc dokonce již trestní soud, tím spíše platí teze, že Ústavní soud nemůže nahradit trestní soudy při posuzování skutkového stavu věci. Místo toho se musí zaměřit na to, zda se v řízení objevily tak závažné nedostatky, které by mohly ohrozit základní cíle vyšetřování závažné trestné činnosti, tj. zjistit rozhodné okolnosti nebo identifikovat odpovědné osoby (srov. přiměřeně rozsudek ESLP ze dne 26. 8. 2025 B. A. proti Islandu, č. 17006/20, § 57, či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 6. 2020 S. M. proti Chorvatsku, č. 60561/14, § 315 až § 320). 16. Pokud trestní soud dokonce pravomocně odsoudí obžalovaného, musí být Ústavní soud obzvláště zdrženlivý (přiměřeně k tomu nález ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/24, body 75 až 77). Ústavní soud v neprospěch odsouzeného zasáhne do trestních rozhodnutí jen ve zcela výjimečných situacích. Ústavní soud rovněž připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení orgánů činných v trestním řízení z ústavních mezí. 17. Stěžovatel má bezesporu pravdu v tom, že měl právo se účastnit veřejného zasedání o odvolání. Ostatně zákon (srov. § 43 odst. 1 trestního řádu, srov. též opět nález Pl. ÚS 17/24, body 34 a 35) přiznává poškozeným právo být slyšen ve vztahu k úkonům, při nichž se tvoří základ pro meritorní rozhodnutí trestního soudu. Postup odvolacího soudu tak nebyl v souladu se zákonem. Ne každé procesní pochybení však dosahuje intenzity neústavnosti. Je třeba vždy posuzovat, zda řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé a zda procesní vada je způsobilá stěžovatele zasáhnout na jeho ústavních právech (nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 406/22, body 13 a 16). 18. Ústavní soud má pochopení pro náročnou situaci stěžovatele způsobenou trestným činem, nicméně musí konstatovat, že v této věci k neústavním pochybením kvůli jejím specifickým skutkovým okolnostem a průběhu nedošlo. 19. V prvé řadě platí, že nesouhlasil-li stěžovatel s navrženou právní kvalifikací, měl po celou dobu trestního řízení možnost se proti ní bránit. Z vyžádaného trestního spisu plyne, že se tak nestalo: proti navržené právní kvalifikaci nic nenamítal, v přípravném řízení nežádal o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle § 157a trestního řádu apod. V řízení před okresním soudem se stěžovatel osobně účastnil hlavního líčení 4. 6. 2025, na kterém souhlasil s prohlášením viny a vyslechl si omluvu odsouzeného, ke které se nijak nevyjádřil (č. l. 501 až 506 trestního spisu). Vzhledem k tomu, že stěžovatel souhlasil s prohlášením viny a proti právní kvalifikaci nebrojil ani v přípravném řízení, nevznikla okresnímu soudu povinnost vypořádat skutečnosti, které by prohlášení viny bránily, neboť takové argumenty nikdo nevznesl. Žádné takové skutečnosti podle okresního soudu nevyplývaly ani se spisu, což okresní soud posoudil z úřední povinnosti (srov. § 206c odst. 3 a 5 trestního řádu a nález ze dne 5. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 3039/24, body 25 a 26). Okresní soud prohlášení viny přijal, přičemž proti skutečnostem uvedeným v tomto prohlášení nelze podle § 206c odst. 7 trestního řádu brojit opravným prostředkem. Došlo proto k zafixování právní kvalifikace, k čemuž přispěl samotný stěžovatel. 20. Ústavní soud nesouhlasí ani s argumentem, že by takový procesní postup měl nějak systémově znemožňovat ochranu poškozených. Na prohlášení viny (a též i na další instituty mající za účel racionalizaci trestního práva a trestního řízení) dopadají základní zásady trestního řízení vyjádřené v § 2 trestního řádu (mezi něž patří mimo jiné i zásada materiální pravdy a zásada oficiality) a poškození mají řadu možností, jak bránit svá práva. S těmito námitkami poškozených se musí státní zastupitelství i trestní soudy řádně vypořádat, případně na základě těchto námitek mohou trestní soudy dokonce prohlášení viny podle § 206c odst. 5 nepřijmout. Prohlášení viny nezbavuje trestní soudy povinnost zkoumat, zda odpovídá skutkovému stavu zachycenému v trestním spise. 21. Zafixování právní kvalifikace, se kterým stěžovatel souhlasil, má zásadní význam i pro jeho další argumenty. Napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná, neboť okresní soud přijal prohlášení viny odsouzeného a podle § 206c odst. 6 v rozsahu prohlášení viny neprováděl dokazování. Namísto toho se v souladu s ústavními požadavky omezil toliko na posouzení, zda prohlášení viny koresponduje se zajištěnými důkazy, načež dospěl k závěru, že tomu tak je (body 2 až 6 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud po přezkoumání trestního spisu v tomto ohledu neshledává žádné neústavní pochybení. Krajský soud při přezkumu výroku o trestu vysvětlil, že odsouzený bezprostředně nesměřoval k porušení vyššího zákonem chráněného zájmu (života stěžovatele), a že mu toto jednání vůbec nebylo kladeno za vinu (srov. bod 28 rozsudku krajského soudu). 22. Nelze proto tvrdit, že by nevyrozuměním stěžovatele o veřejném zasedání o podaném odvolání došlo ke zkrácení jeho ústavních práv či že by mu znemožnilo se k věci vyjádřit. Stanovisko stěžovatele bylo po celou dobu trestního řízení neměnné a bylo trestním soudům známo, změnilo se až po skončení odvolacího řízení. Vzhledem k omezenému rozsahu přezkumu, který mohl krajský soud uskutečnit, mělo nadto velmi omezený význam. Souhrnem výše uvedených okolností se posuzovaná věc liší od věcí podobných, ve kterých Ústavní soud porušení základních práv shledal (např. nález ze dne 20. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 813/25, body 18 až 22). 23. Co se týče argumentu o nedoručení rozsudku, § 130 odst. 1 trestního řádu výslovně stanoví, že se trestní rozsudek doručuje poškozenému jen tehdy, pokud v trestním řízení uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo pokud rozsudkem byla uložena majetková trestní sankce a poškozený je jinou osobou než stát a je znám. Taková situace v posuzované věci nenastala. 24. Krajský soud též v souladu s ústavními požadavky vysvětlil, proč uložil odsouzenému podmíněný trest. Na odsouzeného měl podle krajského soudu dostatečný nápravný vliv dosavadní průběh trestního řízení a též skutečnost, že byl osm měsíců ve vazbě. Odsouzený byl doposud bezúhonný, trestný čin spáchal pod vlivem depresivního bludu (vyvolaného neléčenými duševními problémy a dlouhodobým stresem vzniklým z rozpadu rodiny), má náhled na svou trestnou činnost, projevil nad trestným činem lítost a úspěšně podstupuje psychiatrickou a psychologickou léčbu, a zároveň podle znaleckých závěrů není na svobodě nebezpečný. Vzhledem k jeho osobnostnímu nastavení je velmi pravděpodobné, že bude podmínky stanovené krajským soudem dodržovat. Postačí proto uložení nejpřísnějšího možného podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem a povinností podrobit se psychiatrické a psychologické léčbě (srov. body 19 až 31 rozsudku krajského soudu). Tyto úvahy krajského soudu nejsou vnitřně rozporné a nevybočují z ústavních mantinelů. 25. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na zrušení ustanovení trestního řádu sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu